V listopadu 1917 protlačili bolševici do světového tisku tajné mezinárodní dohody z ukořistěných carských archivů. Pořádně tak zatopili Francii a Velké Británii, parcelujícím si Blízký východ bez ohledu na dřívější sliby spojencům. Z kolotoče podezírání a nedůvěry se region nevymotal dodnes.
Mediální bomba explodovala 23. listopadu 1917, kdy se na titulních stranách ruských deníků Pravda a Izvestija (a o tři dny později též v anglickém Manchester Guardianu) objevily plné texty přísně tajných diplomatických dokumentů.
Zato noví páni Ruska neměli zveřejněním co ztratit a jistě se královsky bavili. O podpoře ze strany mocností Dohody nebyla řeč, a navíc se zavděčili svým německým chlebodárcům. Vždyť souběžně, od počátku listopadu 1917, vyjednávali sovětští vůdci v čele s Leninem a Trockým s Němci o míru. Ten podepsali v březnu 1918 v Brestu Litevském.
Berlínu se řízenou indiskrecí diplomatických zpráv (nelichotivé pasáže týkající se císaře Viléma II. a jeho satelitů nechali spát) revanšovali za prvotní podporu bolševické revoluce a uštědřili nepřátelům Trojspolku citelný úder hned na několika válečných frontách. Německé armádní sbory se totiž ze zaniklého východního bojiště rychle přesouvaly na západ.
Jestřábi v diplomatických službách se rozhodně neproměnili v beránky, nicméně se z úniků poučili. K „veřejně přiznaným“ smlouvám se nicméně připojovaly alespoň tajné dodatky, viz německo-sovětský pakt Molotov-Ribbentrop z roku 1939 nejen o rozdělení Polska.
Po zkušenostech s pádem velkých říší jsou lépe střeženy a předvídavěji skartovány státní archivy. A tak nebýt skandálů, jako byl ten z listopadu 1917, možná by se do rukou „zásobovačů“ WikiLeaks dostaly mnohem podstatnější materiály. Chybami se prostě diplomaté učí a my pak můžeme filozofovat o Assangem zveřejněných banalitách či bouři ve sklenici vody rezonující kyberprostorem. Každý další větší únik zákonitě snižuje naši šanci dozvědět se příště něco opravdu podstatného o zákulisí mezinárodní politiky. V tomto směru vlastně udělal Assange otevřené diplomacii medvědí službu. Utajování dostane absolutní prioritu. Blažená nevědomost…
Účet bez hostinského
O co šlo v Sykes-Picotově dohodě, pojmenované po britském a francouzském diplomatovi? Velká Británie si bez ohledu na předchozí sliby místním vůdcům nárokovala Mezopotámii (vyjma ropného ložiska u Mosulu), Haifu, Akru a Arábii. Tedy prakticky pás země mezi mořem a řekou Jordán, dnešní Jordánsko, jižní Irák a u Haify přístupový koridor ke středomořskému přístavu. Francie měla ovládat Sýrii, Malou Arménii, Kilikii, Kurdistán, část východní Anatolie, Mosul a část Arábie severně od Nedždu. Dnes je to oblast jihovýchodního Turecka, severního Iráku, Sýrie a Libanonu. Rusku měly připadnout Trapezunt Erzerum, Bajazir, část Kurdistánu a pobřeží západně od Trapezuntu. To znamená hlavně Istanbul, strategické úžiny a podstatnou část Arménie. Itálie, která přeběhla ke spojenecké Dohodě až v roce 1916, byla za zradu Německa a Rakousko-Uherska odměněna jižní a jihozápadní Anatolií. Z pouhého zbytku Anatolie pak spojenci chtěli vytvořit „samostatné“ Turecko. Palestina měla být podřízena mezinárodní kontrole. Po flagrantní zradě Západu však Arabové přistupovali k jakémukoliv poválečnému uspořádání a priori nepřátelsky. Změny po dalším světovém konfliktu včetně vzniku státu Izrael situaci dále vyhrotily a ze všeobecné nedůvěry vyrůstají konflikty ochromující region i ve 21. století.
Více o přírodních zajímavostech, cestování a historii najdete v měsíčníku GEO. Vydává jej společnost Ringier Axel Springer CZ, a.s. Zvýhodněné roční předplatné za 990 Kč objednávejte zde. Ušetříte 198 Kč a jako poděkování obdržíte hodnotný dárek.
