Lidi je možné donutit k čemukoli, ale není prakticky možné je donutit pracovat. V Egyptě se šíří výzva ke generální stávce. Organizátoři protivládních protestů vyhlásili „otevřenou generální stávku“. To by mohl být další klíčový bod.
Dělat analogie mezi koncem režimu u nás a autoritativního režimu v Egyptě by bylo přehnané, ale některé mechanismy jsou stejné. Pokud se objeví aktivní menšina, která je schopná se organizovat, může po nějaké době slavit úspěch. Pak přijde bod, kdy vládcům nezbude nic jiného, než poslat příbuzné do ciziny, zajistit konta a najít si na přechodné bydlení nějaký luxusní hotel. Pak se uvidí.
Podle toho, co se z Egypta dozvídáme, lidé zcela rezignovali na to, že by měli brát vážně nějaké výzvy k zákazu nočního vycházení. Také pokusy prezidenta jmenovat nové hodnostáře nám připomínají dobu, kdy se komunisté pokusili o pozdní perestrojku, které už nikdo nevěřil. Každé srovnání zde nutně kulhá. Pozdní komunistické režimy a sekulární autoritativní režimy v islámských zemích je nebezpečné porovnávat, abychom se nedopustili blamáže. Některé procesy jsou však stejné. Nejdřív se režim dostane do krize, pak pošle do ulic lidi v uniformách. To nezabere, především tehdy, když lidé v duchu známé Marxovy věty usoudí, že nemají co ztratit, leda své okovy. Jakmile počet lidí ve společnosti, které je možné nějak uplatit, klesne pod určitou míru, nemají autoritativní režimy žádnou silnou oporu. I naši estébáci a řezníci a veksláci nakonec zjistili, že je pro ně komunismus nevýhodný. Pak už to jde rychle. Ozbrojené složky jsou buď pasivní, nebo se přidají na stranu nových vůdců.
Problém Egypta je i v tom, že nové potenciální vůdce neznáme a neznají je asi ani Egypťané. Nevíme třeba, proč se Muslimské bratrstvo drží tak stranou. Nevíme přesně, co chce jeden z hlasů opozice Muhammad Baradej.
