Zkraje roku 2000 šéfredaktor Petr Bílek usoudil, že nejlepším způsobem, jakým na obálce upozornit na rozlehlý materiál věnovaný stému padesátému výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka, bude prezidentův portrét od Milana Knížáka. Možná mu to někdo napověděl, těžko z odstupu let soudit. Ať to bylo jakkoliv, byl to dobrý nápad.
Knížák byl na kariérním vrcholu, profesor na Akademii výtvarných umění, kterou předtím vedl i reformoval, a především ředitel Národní galerie. Představoval nejvlivnější postavu českého umění. K Reflexu měl velmi pozitivní vztah, byl vlastně jeho externím autorem — v období 1995 až 1998 psal každý týden glosy Panoptikum Milana Knížáka, o nichž se v redakci pokaždé živě diskutovalo a které pak vydal knižně. Posílal je faxem.
Osobně jsem s ním měl rozkolísané vztahy – podle toho, jestli jsem ho kritizoval, nebo chválil. Byl ješitný až na půdu, ale to je vlastnost každého umělce. V inkriminovaném roce jsme zrovna měli příměří. Přesto jsem nevěděl, jak se zachová, když od něj budeme chtít „zakázkovou práci“. Nabídku na Masarykův portrét však přijal bez zaváhání. Výsledek mě překvapil a potěšil. Oddechl jsem si: neuměl jsem si totiž představit, že bych mu musel říct něco ve smyslu: „Tak takhle ne, pane profesore, zkuste to znovu…!“
Knížák se nevydal cestou provokace, nesnažil se Masaryka demytizovat, nějak zesměšnit, jak by se u něj – vzhledem k jeho odporu vůči autoritám — čekalo, ale výraznými barvami podal velmi expresívní podobiznu, z níž bylo na první pohled jasně poznat, o koho se jedná. Prostě ho „trefil“. Z umělcovy strany jsem vnímal jednak pokoru, jednak zřetelně projevenou úctu. Mám pocit, že jej to přivedlo na cestu k uvažování o portrétní tvorbě. Z Masaryka z obálky Reflexu později vytvořil grafiky (tisk na papíře), jež se dají zakoupit za pět tisíc korun.
Celé vydání si můžete přečíst zde >>>
