Těsně na dosah městského centra Chocně vystupuje ze strmých svahů nad hladinou Tiché Orlice linie opukových skalisek – Peliny, seskupení útesů, stěn a věží. Nejvyšší měří téměř čtyřicet metrů. Již od roku 1948 nesou status přírodní rezervace.
Místní si je pokřtili na „komíny“. A skutečně: při celkovém pohledu se dostaví iluze, jako by mezi symbolickým krovem prudkého úbočí vystupovala soustava kamenných komínů. Zejména na jaře tento efekt dospěje k dokonalosti. Přirozeně, že se Peliny staly oblíbeným cílem vycházek. Přístupné jsou především jejich vrcholové partie s tzv. Doskočilovou vyhlídkou. Naopak úpatím skal vede pouze téměř neznatelná pěšina a asi jen výlučně znalci tuší, kde ústí jeskyně Koňská díra, do které se prý vešel jezdec i se svým koněm.
Věžemi Pelin ale půvaby údolí Tiché Orlice u Chocně neskončily. Přímo na ně navazuje další chráněné území, Hemže-Mýtkov. Přestože je s Pelinami provázáno doslova pupeční šňůrou, představuje naprostý protipól. Přirozený, nenarušený. Bez turistických stezek, upravených vyhlídek i bez návštěvníků. Z divokého porostu, místy až s nádechem pralesa, se vynořují světlá izolovaná skaliska. Několikrát jsou od sebe oddělená těsnými průrvami hlubokých roklí, ozdobenými závoji kaskád potoků. O kousek dál se černají stojaté tůně ramen Tiché Orlice, lemované svěží zelení lužního lesa. Cestu k mateřské řece jim navždy přehradil železniční násep. Tady si dávají dostaveníčka věčně zadumaní rybáři, kteří občas ztratí slovo s nenadálým vetřelcem, a ochotně ho nasměrují za utajeným pokladem: bezejmennou jeskyní, kam se dokonce vtěsná desítka osob.
