Nudismus, který byl v Německé kultuře už dávno před válkou pevně zakořeněný a velmi oblíbený, znamenal pro obyvatele válkou poničené země naději na návrat ke starým pořádkům. Valné většině z nich šlo zejména o pacifismus a souznění s přírodou, které byly jedním ze základních kamenů celého hnutí. Němci, kteří se vždycky nahotili velice rádi, neměli s návratem k nudismu žádný problém, a to ani na jedné straně Berlínské zdi.
Po druhé světové válce bylo Německo rozděleno na dvě velmi rozdílné frakce, nudismus, zde známý jako Freikörperkultur, se ale provozoval na obou stranách zdi. Naháči se ovšem mohli svlékat jen v parcích a na plážích k tomu určených. Ve východním Německu byly navíc zakázány nudistické spolky a kluby z obav, že by mohly být „líhní podvratnosti“. Na západě spolky ovšem znovu otevřely a nikdo shromažďování fanouškům nahoty nebránil.
Do Německa začaly proudit davy turistů a idea nudismu se začala znovu velice rychle šířit Evropou. Aby turistická letoviska nalákala klienty, začala propagovat Freikörperkultur i v oblastech podél Středozemního moře. První nudistický rezort otevřeli v roce 1950 ve Francii, postupně se přidávaly i země jako Jugoslávie či baltské země. Obzvláště oblíbená pak díky velké mediální kampani byla pláž v Kampenu na německém ostrově Sylt. Po celém Evropském pobřeží to byli právě Němci, kdo se nejčastěji nahotil.
Nudisté se ve východním Německu stali i součástí politiky, Amatérská sportovní organizace měla speciální sekci nudistů, která čítala 60 000 členů. Tak oblíbené a snadné to pro naháče na východě bylo zřejmě i kvůli slabší roli náboženství v socialistických zemích.
