Díky němu čtou Němci, Rakušané a Švýcaři současnou českou literaturu: přeložil třeba Rudišův Český ráj, Douskové Hrdého Budžese, Uminu verzi Emila Hakla, Jezero Bianky Bellové a mnoho dalších knížek. Ještě než zavřeli restaurace, usedl rozený Sas a berlínský starousedlík Mirko Kraetsch (49) naproti mně v pražské kavárně Apetit a nechal si naložit hned dva obložené chlebíčky; chodí sem na ně pravidelně celá léta. A tuzemská gastronomická klasika pochopitelně není to jediné, co má tento autor pražského průvodce pro cizince milující objevování mimo centrum na Česku rád.
Představte si, že jdete v Berlíně po chodníku a oslovíte náhodného kolemjdoucího s otázkou po české literatuře. Co si člověk na ulici okamžitě vybaví?
To je mi dotaz! Jak jen ty lidi neurazit? Otázka je, jestli u nás znají vůbec nějakou literaturu z bývalého „Východu“… Tu českou sleduje určitý okruh nadšenců, kteří mají zájem o střední a východní Evropu, její kulturu a dějiny, kteří mají rozhled. A čtení je obecně generační věc. Kdybyste se v Německu zeptali mladých, nejspíš zjistíte, že čtení knížek už možná nepatří do jejich běžného života. Alespoň ne čtení dobrovolné, ve volném čase. Ani moji vrstevníci už většinou nemají čas na knihy mimo dovolenou, sociální sítě ten čas ukradly románům. Den má prostě jen čtyřiadvacet hodin, s tím ani dnešní, vyspělá věda nic neudělá. Nedávno jsem o tom mluvil v Drážďanech s Michalem Hvoreckým (jeden z nejznámějších slovenských spisovatelů; pozn. red.), měli jsme komponovaný večer o pravdě a lži u příležitosti třístého výročí narození barona Prášila.
Co vy dva máte co dělat s baronem Prášilem?
Michal Hvorecký totiž před třemi lety napsal román Trol o propagandě a fake news, přeložil jsem ho do němčiny. Mluvili jsme o tom, jak si neustálý příliv všelijakých informací z médií a odevšad ustavičně nárokuje náš čas a pozornost – a k čemu to všechno je? Člověk to nezvládá pojmout, ať mu to různá udělátka a filtry třídí sebevíc. Ostatně, můžeme věřit algoritmům, které nám informace filtrují? Když tím přispívají k našemu zařazení do sociálních bublin, čímž stavějí mantinely otevírání našich obzorů a zabraňují nám přijímat informace, které by nekonvenovaly našemu světonázoru? Co je psáno, to na papíře stojí už nějaký čas, je to vlastně staré. Chce to čas a náladu pustit se do toho, trpělivost, koncentraci a empatii, pokud je to náročnější literatura. U mladších lidí se schopnost soustředění s plynutím času výrazně snižuje. Na druhou stranu vidím cestující v metru nebo ve vlaku, šestisetstránkové bichle na klíně. A kdo ví, jestli se ve čtečce v jejich rukách neskrývá velký román? U nás i u vás se tedy stále čte a hromadná doprava tomu značně dopomáhá.
Taky se v té hromádce po očku díváte na hřbety a do stránek, abyste věděl, co se čte?
Řečeno velmi zjednodušeně: Mladší většinou něco, co nevyžaduje velké vědomosti nebo znalosti v konkrétní oblasti, nějaké fantasy nebo dystopie. Starší generace má ráda zábavnou, lehkou, plážovou literaturu a historické romány. Člověk se na ně lehce napojí, dokáže se s ději a postavami ztotožnit.
Jakou pozici vlastně v Německu mají dva čeští autoři, kteří se k vám částečně nastěhovali, totiž Jaroslav Rudiš a Radka Denemarková?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
