Sociální inženýři jdou demokracii doslova po krku. Spoléhají se přitom na princip dvojího metru, který se stal součástí každodenní praxe. Dvojí metr – jak název napovídá – neměří každému stejně. Arbitry se dnes stávají převážně různí aktivisté. Ti prosazují své genderově korektní, ekologické, neutrální a inkluzivní vidění světa jako jediné správné. My ostatní, kteří máme odlišný pohled na svět, jsme automaticky škatulkováni jako ti špatní a následně i nálepkováni.
Kdo nezapadá do tohoto vidění světa, je umlčen a doslova vypuzen z veřejného prostoru či se vytvoří jeho takový veřejný obraz, že se stane nepřijatelným v zásadě bez ohledu na to, co říká. Ne, tady nemluvíme o vyhození štamgasta, který se zpil pod obraz, pozvracel sebe i okolí a je na všechny kolem agresivní. Mluvíme tu o svobodě projevu, pochopitelně v rámci platných zákonů.
Pro pochopení, jak neutěšený je stávající stav, se musíme vrátit do roku 2016, kdy Donald Trump přijal nominaci Republikánské strany na prezidenta. Mainstreamová média a celebrity se tehdy předháněly v tom, kdo hlasitěji podpoří demokratickou kandidátku Hilary Clintonovou. Megafonem a jediným útočištěm Donalda Trumpa se tak staly sociální sítě. Jinde byl vyobrazen jako ďábel, zatímco jeho protikandidátka téměř jako anděl. Navzdory tomu dokázal zvítězit. Teď vezmu stranou, že se okamžitě rozjela interpretace voleb, že za jeho zvolením stojí dezinformace a ruský vliv. Z dnešního pohledu je to poněkud úsměvné, že tak tehdy činili ti, kteří v současnosti, když to dopadlo opačně, žádné pochybnosti o volbách pochopitelně nemají.
Ale zpět do roku 2016. Sociální sítě (především Twitter a Facebook) si za to tehdy vysloužily nebývalou kritiku. Jejich mateřské korporace byly vyzývány k tomu, aby obsah byl více regulován, kontrolován a sociální sítě fungovaly spíše jako mediální platformy nesoucí odpovědnost za obsah. Tehdejší jejich obraz byl vykreslen jako bezohledné soukromé společnosti, kterým jde jen o příjmy z reklamy a počet uživatelů.
Uplynuly čtyři roky. Trump po celou tuto dobu čelil nejen klasické politické opozici, ale i médiím a posléze i technologickým společnostem. Jeho úspěchy na poli zahraniční politiky, nízké nezaměstnanosti či ekonomického růstu byly nepovšimnuty. Nu což, to už se tak někdy stává. Prohrál, přestože získal více hlasů než v minulé volbě. Jeho síla stále pramenila z Twitteru, Facebooku a YouTube, médiím navzdory. Po lednové demonstraci na podporu Trumpa, při které část účastníků bezprecedentně vtrhla do Kapitolu, byl jako katalyzátor útoku obviněn právě dosluhující prezident Spojených států amerických. Postupně jej všechny sítě odstřihly.
Prý porušil zásady, které jako uživatel sociálních sítí musel akceptovat. Trumpovi kritici – ti, kteří ještě před čtyřmi lety volali po větším zásahu ze strany provozovatelů sociálních sítí – tomuto kroku aplaudovali a argumentovali paradoxně tím, že sociální sítě jsou soukromé společnosti, které se mohou chovat podle svých vlastních pravidel, a komu se to nelíbí, nemusí na nich přece být. Takže když nemažou a nebanují, jak je potřeba, je nutné na ně vyvíjet tlak, vyhrožovat regulací a podobně. Když tak začnou činit, je to v naprostém pořádku a zcela v jejich kompetenci, jsou přece soukromé. Dvojí metr. Jak to tedy je?
Trump kritizující média a dostatečně se nedistancující od násilné části demonstrace, je problém. Íránský duchovní vůdce Chomejní vyzývající k ozbrojenému odporu vůči izraelskému režimu a následné likvidaci státu Izrael kupodivu zásady sociální sítě neporušuje. Ups! Nálepkovat lidi jako teroristy a zároveň ty skutečné nechat v klidu je neočekávaný dvojí metr. Ne, nezastávám se Trumpa a jeho posledních výstupů, i když to tak dozajista někdo bude paušalizovat. Je to jednodušší než argumentovat. Jen se snažím měřit všem stejným metrem: těm, kteří v létě rabovali obchody a napadali jejich majitele a další lidi v rámci protestů BLM na straně jedné a agresorům vstoupivším násilně do Kapitolu na straně druhé.
Ale není to jen o Trumpovi. Zmiňovaný dvojí metr lze demonstrovat třeba i na nedávném rozhodnutí německé vlády o zavedení povinné kvóty na počet žen ve vedení soukromých firem. Buď tedy budeme soukromým firmám – bez rozdílu toho, jestli provozují sociální sítě nebo vyrábějí auta – diktovat, jak mají fungovat, co mohou a nemohou dělat, nebo budeme ctít, že jsou soukromé a jen hlídat dodržování platných zákonů. Vybírat selektivně – když se mi hodí něco nařizovat, klidně tak učiním vůči komukoliv, tedy i soukromé firmě, ale v momentě, kdy se mi to nehodí, tak se vymluvím právě na to, že jde o soukromou firmu, která má svá pravidla, je nefér. Buď svoboda a zákonné limity, nebo regulace. Obojí zároveň se vylučuje, respektive podtrhuje onen dvojí metr.
Skutečnost, že se tento princip dvojího metru stává nedílnou součástí veřejného prostoru, bychom měli sledovat se vší vážností. Pokud začneme eliminovat názory, protože se nám nelíbí, začneme také ztrácet část demokracie. Demokracie a svoboda slova je o diskusi, o svobodné výměně názorů bez stigmatizace jejich nositelů. To je její podstata. V opačném případě se salámovou metodou dostáváme do diktatury jednoho názoru, do diktatury těch „spravedlivých“. A je ve výsledku jedno, obrazně řečeno, jestli spravedlivá bude kavárna, nebo hospoda. Ve výsledku totiž prohrají obě strany, a to na hodně dlouho.
Autor je poslancem hnutí ANO
