Centrální část pohoří Fagaraš

Centrální část pohoří Fagaraš Zdroj: Martin Mykiska

Obří tunel, který propojuje dva ze závrtů Ponorných hradů náhorní planiny Padiș
Ledová jeskyně Živý oheň (Peștera Gheţarul de la Focul Viu) v pohoří Apuseni v okamžiku, kdy vnitřek nasvítí polední slunce
Další z mnoha bezejmenných, nikoliv však přehlédnutelných závrtů náhorní planiny Padiș
Gigantická erozní propadlina Groapa Ruginoasa na jihu Apuseni
První pohled přes Lacul Roșu na impozantní masiv Suhardu Mic připomíná pohled na yosemitský El Capitan v USA
12
Fotogalerie

Utajené skvosty rumunské divočiny aneb Poslední místa v Evropě, kde ještě vládne příroda nad člověkem

Před každým návratem do Rumunska si říkám, zda mne bude po všech cestách za dobrodružstvím po jiných kontinentech tato země ještě bavit. Ale jakmile tam vkročím, vím, že bude. Rumunsko mě nezklamalo: může být pokladnicí inspirace pro cestovatele všech úrovní.

Chcete do skutečného lesa? Rumunsko má nejrozsáhlejší původní lesy Evropy. Máte rádi hory? V rumunských Karpatech rozlišují 95 horských hřebenů. Rádi zkoumáte jeskyně? V Karpatech jich najdete bezpočet. Líbí se vám na venkově? Vesnice tady nadále dýchají starobylou „selskou atmosférou“. Za humny vesnic se pase dobytek na obecních pastvinách. A kromě milionů kouzelných zákoutí v Rumunsku také najdete nejeden přírodní unikát a celou řadu malých tajemství...

Ponorné hrady

Při cestě z Česka se nejblíže hranice nachází hornatá oblast zvaná Apuseni, Západní hory. Tvoří ji několik hřebenů a většina území je krasového charakteru. Ponory, vývěry, závrty, jeskyně, rokle, vápencové skály, všeho dostatek. Známé jsou zdejší gigantické závrty Cetăţile Ponorului, Ponorné hrady. Tři obří propasti dosahují hloubky 150 metrů. Dvě z nich jsou vzájemně propojené obřím tunelem, jehož průčelí v závrtu číslo dvě tvoří svými 70 metry nejvyšší skalní portál v Evropě. Zatímco závrty číslo jedna a dvě lze za dobrého počasí projít po značené stezce, do třetího závrtu se dostanete pouze tunelem, a to jen když není moc vody. Sestup kříží potok, který na jaře nebo po dešti bezpečný přístup znemožňuje. Všechny tři závrty lze obejít po okružní cestě, jejíž scéničnost rozšiřují vyhlídkové balkony. Tedy pokud se na tyto letité dřevěné konstrukce odvážíte vstoupit.

Pokud přežijete vstup vyhlídky do Cetăţile Ponorului, můžete se na jiných místech Apuseni odměnit místní verzí langoše. Zdejší salaše sice zdálky připomínají obydlí čarodějnic, ale nebojte se. Nabídnou vám tu bytelnou osmaženou moučnou placku, kterou si můžete dát buď s domácí borůvkovou marmeládou, nebo ovčím či kravským sýrem.

Celá oblast je dostupná z náhorní planiny Padiș, kde najdete tábořiště, a dokonce i horskou chatu. Z Padișe lze jednodenními výlety navštívit řadu dalších lokalit, například Cheile Someșul Cald. Jedná se o nejhlubší soutěsku Rumunska. Z turistické značky, která vede nad soutěskou, se otvírají pohledy do hloubky 150 metrů. Smrky shora připomínají stromečky vláčkového modelu. Odvážnější turisté se mohou vydat i na její dno a v dobách, kdy moc neprší, si zde vyzkoušet rumunský kaňoning...

Živý oheň

Opravdovým a trochu tajným pokladem Apuseni je Peștera Gheţarul de la Focul Viu neboli Ledová jeskyně Živý oheň. Místo je opět dostupné z Padișe. Zčásti propadlým stropem se ve 46 m vysoké jeskyni v zimě nakupí metry sněhu. Zfirnovatělý sníh v jeskyni vytváří mrazivé mikroklima, takže voda stékající po stěně jeskyně mrzne i v létě a vytváří několik menších a jeden obrovský rampouch. Jeho velikost v jednotlivých letech kolísá, ale podzemní led uprostřed léta je vždy zážitkem. V jeskyni se navíc vytváří pohádková atmosféra kolem poledne během slunečných dnů. Slunce v tu dobu zasvítí na pár minut stropním otvorem do jeskyně a její vnitřek se rozzáří světlem odráženým od sněhu, kaluží a ledových úlomků.

Obří propadlina

Zážitkem zcela jiného formátu je túra k erozní propadlině Groapa Ruginoasa na jihu Apuseni. Několikakilometrová túra příjemnou lesní pasáží náhle končí na okraji obří propadliny. Mezi táhlými svahy porostlými smrky se z ničeho nic otevře prostor 300 metrů široký a přes 100 metrů hluboký, vzniklý intenzivní vodní erozí. Strmé srázy hrají nejrůznějšími pastelovými barvami žlutých, rezavých, oranžových či narudlých odstínů. Zde se již nejedná o vápencové podloží, nýbrž o písčité usazeniny. Groapa Ruginoasa není geologicky starý fenomén. Dokazují to na okrajích propadliště sklánějící se smrky, v posledním momentu před zřícením, či zpřetrhané kořeny smrků již spadlých. Co vedlo k vytvoření této propadliny, zřejmě během posledních několika set let, není zatím vědecky objasněno.

Nejen Groapa Ruginoasa svědčí o tom, že nespoutaná rumunská krajina žije a přetváří se takřka před očima. Například k méně známé jeskyni Magura vede cesta neskutečně malebnou soutěskou potoka Sighistel. Skalní stěny obrostlé mechy a kapradinami, popadané klády, dno údolí zčásti zarostlé bujnou vegetací... Některá místa soutěsky jsou jen metr široká, jindy míjíme menší převisy a jeskyňky. Často je třeba přeskočit potůček či musíme obcházet jeho tůňky. Samotná jeskyně je několik desítek metrů dlouhá, uvnitř lze obdivovat bohatou krápníkovou výzdobu, obří krápníky, travertinová jezírka, ve skalní skulině mizející potůček, vedoucí k dalším podzemním prostorám. To vše zcela svobodně, bez kontroly či omezení. Jenže při druhé návštěvě jsme k jeskyni nedošli. Asi v polovině vzdálenosti od začátku údolíčka cestu zkřížil čerstvý zával. Najednou se mezi stromy objevily plochy bahna a kamení a za přirozenou hrází vznikla tůň, která zaplavila celou soutěsku.

Nejznámější rumunský sesuv půdy s velkými krajinnými následky se odehrál v roce 1838 v úplně jiné části země. Kus sesutého svahu přehradil říčku Bicaz a vytvořil celé jezero jménem Lacul Roșu, Červené jezero. Z jeho hladiny dodnes z vody trčí torza stromů. Místo je vyhledávaným turistickým cílem zejména Rumunů. Zrodila se zde rekreační oblast s restauracemi a ubytovacími zařízeními, kde bývá v době prázdnin přeplněno. Kromě gastronomie mohou návštěvníci podniknout řadu procházek od těch nenáročných po rovině přímo kolem břehu jezera až po skalní výstupy na zdejší vápencové štíty, jako třeba Suhardu Mic. První pohled přes Lacul Roșu na tuto impozantní horu připomíná pohled na yosemitský El Capitan v USA. Úhledný vápencový vrchol Suhardu Mic dosahuje nadmořské výšky 1344 metrů, což je 400 metrů nad jezerem.

Bicazská soutěska

Od Lacul Roșu klesá horami jedna z nejzajímavějších silnic Rumunska, silnice vedoucí pověstnou Bicazskou soutěskou. Tato trasa, kterou původně mezi skalami vyhloubila řeka Bicaz, spojovala už od římských dob Moldávii se Sedmihradskem, v pozdějších dobách Rumunsko s Uhry. Následujících osm kilometrů se silnička kroutí pod skalami vysokými až 300 metrů, klesá prudkými serpentinami, klikatí se tak úzkou soutěskou, že musela být silnice místy do skal vytesaná. V nejnečekanějším úseku mezi dvěma ve skalách vytesanými pasážemi narazí projíždějící turista na shluk stánků se suvenýry: rukodělné výrobky, sýr nebo med.

Bicazskou soutěskou jsme se na pomyslné cestě Rumunskem dostali na východní stranu Karpat, podél kterých můžeme pokračovat na jih. V oblasti, kde karpatský oblouk mění svůj směr ze severojižního na východozápadní, v okrajových částech pohoří Vrancea, se nacházejí některé zcela ojedinělé přírodní jevy: magické bahenní sopky, kouzelné solné krasy a přírodní „věčné ohně”.

Bahenní sopky

K bahenním sopkám můžeme snadno dojet od města Buzău přes vesnici Berca. A snadno zde najdeme i dvě lokality bahenních sopek: Pâclele Mare a Pâclele Mici, které byly vyhlášeny přírodní rezervací „Vulcanii noroioși“, tedy Bahenní sopky, i když se nejedná o pravé sopky. Z podzemí k povrchu vytlačuje směs vody a plynu jílovité bahno. Bahno na vzduchu v okolí vývěrů usychá, přes uschlý okraj vytéká další a tak se tvoří bahenní kužely. Nejblíže v Evropě tento jev najdeme až na Krymu nebo na Islandu. Miniaturní obdobou tohoto jevu se ale také může pochlubit Česko v rezervaci Soos u Františkových Lázní.

Díky shlukům bahenních vývěrů vznikly oblasti, kde bahno vytvořilo plochy o průměru až pět set metrů, jako v případě Pâclele Mare. Bahno zakrylo veškerou okolní vegetaci. Možná si u některé ze sopek můžete připadat jako Malý princ na své planetce, protože nejvyšší kužely nad okolní povrch dosahují asi metrové výšky. Celková vrstva bahna má ale několik metrů.

U Pâclele Mare je již parkoviště, vybírá se drobné vstupné, a dokonce tu stojí objekt s restaurací a možností ubytování. U Pâclele Mici se základní infastruktura buduje.

Když se ale vydáte za obě lokality po prašné cestě za nedalekou vesnici Beciu, můžete obdivovat třetí lokalitu bahenních sopek, tu nejmenší, zcela sami. Anebo s místními kluky, kteří si v části bahenního ráje dělají klouzačky, jež přiživují další výrony bahna. Cenou za tuto zábavu je nutnost důkladně se před návratem domů vydrhnout u nedaleké studánky.

Solný ráj

Jinou atrakcí jihozápadu karpatského oblouku je solný kras u vesnice Lopătari. Okolní Platoul Meledic skrývá mohutné vrstvy soli, které na mnoha místech vystupují na povrch. Zraku běžného návštěvníka zůstane skryta naprostá většina podzemních prostor o celkové délce přes dva kilometry, čímž se oblast řadí ke světové špičce. Nejdelší chodba měří 1257 metrů a v době svého objevu v roce 1980 byla nejdelší solnou jeskyní světa. Naštěstí lze solné jevy pozorovat i na povrchu. Na mnoha místech pracuje vodní eroze, která rozpouštěním soli odhaluje mnoho metrů tlusté vrstvy soli, vytváří kráterům podobné propadliny, solné závrty, jinde celé solné stěny. Jeden z nejkrásnějších jevů najdeme na potoce Slănic. Srázy Slăniku jsou kompletně ze soli. Jeho voda je asi stoprocentním solným roztokem. A jeho břehy jsou pokryté neuvěřitelnou vrstvou solných krystalků. Rozprostírají se do široka po obou březích potoka, jinde pokrývají z potoka vystupující kameny nebo z vody trčící větve. Vytvářejí dokonalý dojem jinovatky, námrazy, ojínění či ledové vrstvičky. Jenomže kolem je horko, slunce peče a odražené bílé světlo oslňuje a pád by zde znamenal nepříjemné pálivé odřeniny.

Věčné ohně

Jestli někdy chcete navštívit ráj táborníků, musíte jet mnoho kilometrů až na konec mizerné silničky za zapadlou vesničkou Terca. Tam se z cesty stává pro osobní vůz nesjízdná dvojice rygolů, ale naštěstí lze zbytek dojít pěšky. Stačí narazit na osamělého vesničana a pronést zaklínadlo „Focul viu”. Když budete mít štěstí, vesničan ležérně pohodí rukou, pokyne kamsi do svahu a pronese: „Jo, tamhle tudy někam nahoru, hlavně nepřejděte ten hřeben na druhou stranu, tam byste se asi ztratili.”

Tak jsme podle této rady vyrazili po pěšině, která se nám zdála nejvyšlapanější, a stoupali mezi pastvinami a skupinami smrků a směr pak vybírali podle citu. A při tom pátrali zrakem všemi směry, až náš zrak zavadil o jeden suchý plácek uprostřed jinak zelené louky. Na plácku se mihotalo oranžové světélko. Focul viu – Věčný oheň! Jedná se o neuvěřitelný jev, kdy ze země skrz řídké prašné podloží neustále uniká zemní plyn, který se při styku s kyslíkem samovzněcuje a vzniká oheň, který Rumuni nazvali Věčný. Pak už jen rozbalit spacáky, na oheň postavit ešusy a udělat si poklidný večer. Jak se stmívá, ohně se stávají výraznější, plameny šlehají do výšky snad půl metru nad zemí. Nemusí se přikládat, hlídat oheň a ešusy nejsou po použití okouřené!

Zemní plyn uniká z nitra země i na konci obce Andreiașu de Jos, od Terky vzdálené vzdušnou čarou asi 25 km, ale autem po cestě-necestě 75 km! „Cestu-necestu” vám poradí navigace. My nakonec museli autem jet po opravdové „cestě” a najeli 125 km! Takové poměry panují v pohoří Vrancea, v jedné z nejméně osídlených oblastí Rumunska, a když nepočítáme Skandinávii a Rusko, tak i Evropy.

Věčné ohně u Andreiașe jsou opatřené informační cedulí a betonovou ohrádkou kolem hlavního výskytu ohňů. Jiné plamínky ale ohrádku nerespektují... Podloží je zde podmáčené, takže unikající plyn často probublává vrstvou bahna, někdy vzplane, jindy se tvoří bublinky bez plamínků. Věčné ohně v Rumunsku jsou evropským unikátem, nejbližší podobný jev najdeme v jihozápadním Turecku v oblasti hory Chiméra.

Trovanty – živé kameny?

Za úplně jiným přírodním fenoménem, také ojedinělým z celosvětového hlediska, se nyní přesuneme na jižní úbočí karpatského oblouku. Orientačním bodem může být město Horezu, odkud zamíříme k vesnici Costești. Na jejím okraji se v bývalém pískovém lomu nachází pod širým nebem Muzeul Trovatilor, Muzeum trovantů. Kamenům zvaným trovanty se také říká živé nebo rostoucí kameny. Jejich „život” začal před 6,5 milionu let, kdy byla celá oblast dnem pradávné delty, ve které se hromadily usazeniny. Kromě písku se sem dostal také uhličitan vápenatý, za jehož přítomnosti vzniká pískovec. Díky specifickým podmínkám došlo v případě trovantů k cementaci ve tvarech, které můžeme v nalezišti obdivovat dnes. Kameny dosahují nejrůznějších velikostí od centimetrových až po několikametrové. Některé trovanty jsou pravidelného oválného tvaru, jiné tvoří kapkovité, válcové, elipsoidální či sférické útvary, a ještě jiné se dokonce jakoby rozdělují či na jejich stěnách vyrůstají výrůstky – nové malé trovantíky. Místní lidé věří, že kameny stále rostou – a to po dešti, rumunská Wikipedie uvádí až pět cm za 1200 let.

Ať už trovanty stále rostou, nebo se zrodily před miliony let v naplaveninách dávné delty, v každém případě jsou ty u Costești zapsané na seznamu přírodních památek UNESCO, prý se nikde jinde na světě nevyskytují v takové koncentraci.

Mezitím však můžeme vyrazit do Rumunska objevovat další přírodní krásy a možná i najít další unikátní místa, která jsou kdesi v hlubokých lesích či hřebenech karpatských hor zrakům masové turistiky stále ještě skrytá.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: