Už mnoho let, kdy jezdí členové naší nadační společnosti Velká Amazonie do osady Boca de Nichare, jsem chtěl poznat yekuanské šamany, o jejichž schopnostech jsem slyšel od jiných indiánských etnik. Právě v Cacuri na Alto Ventuari, kam mě stařešina German s několika členy naší etnobotanické expedice vede, jeden z nich působí.
Po roce se vracím k Yekuanům do venezuelské Amazonie. Odjíždím s Germanem z Río Caury do regionu jeho rodiště na horním Ventuari, kde žije část jeho soukmenovců. German se asi před padesáti lety dostal do povodí horního toku Río Caury. Vzhledem k náročnému přenášení lodi curiar a nákladu přes sedmdesátimetrový vodopád Para se po čase rozhodl sejít se svými nejbližšími na střední Cauru, založit plantáže kakaa, manioku, rýže a obchodovat s bělošskou civilizací v přístavu Maripa. V roce 1985 založil komunitu Boca de Nichare, ale šamany a čaroděje piachi nechal za sebou na horní Caure a na Alto Ventuari. Komunitu vedl až donedávna, kdy kormidlo převzal jeho syn Denis. Bohužel nová generace není dostatečně vychovávaná k dodržování tradic a hrdosti na svůj kmen a pomalu se rozplývá ve většinové společnosti.
Foukání na zlo
„Francisquito je dobrý šaman,“ říká mi German. „Léčí vysáváním nemocí a foukáním na zlo. Léčivé rostliny však proto nezná a zdejší savany zase už neznám já. Budete potřebovat místního průvodce,“ pokračuje. Jenže naše plány narazily na uzavřenost komunity Cacuri. Turisty ani badatele tady nepřijímají. Díky přítomnosti šamana udržují své staré obřady a slavnosti, i když na druhé straně dovolili politickým stranám, aby tu šířily své sliby zaručující jim volební hlasy. A tak jsme na počátku objevili spíš traktor Zetor než šamanské drogy, přenášející indiány do světa duchů a mrtvých.
Bubeník od časného rána svolává obyvatele na společné čištění a kácení konuka, nového pralesního políčka manioku, papriček aji, papáji, ananasu, ale i jedu barbasko na ryby. Obchází osadu a neustává bubnovat ve stejném rytmu, jaký má rituál řízený šamanskými řehtačkami maraka. Fotografovat se však nenechá a tváří se zarputile. Jistě byl proti našemu pobytu v Cacuri. Většina domorodců se však časem kloní na naši stranu, a tak se výzkum léčivých a také magických rostlin k naší radosti rozbíhá.
Francisquito se neustále usmívá, ale na moje otázky ohledně používání posvátných drog ayuku a kaahi odpovídá jen pohyby hlavou. „Atapano,“ povídá mi German tichým hlasem, „je tu ještě zlý čaroděj piachi Manolo. Zítra jej půjdeme pozdravit.“ „Už se těším,“ říkám. Na jeho slova ale dojde až za pár dní.
Okradený čaroděj
„Cacuri je chudá osada,“ povídají nám staří indiáni, kteří si rychle zvykli k nám chodit na kávu, trochu rýže či na pár slov. „Ryby jsme vybili, zvěř jsme vyhubili, zbyly nám jen maniokové placky kasave.“ I my denně jíme rýži s cibulí a česnekem nebo fazole s rýží.
Mezi návštěvníky je jeden s vytahanými ušními lalůčky jako Francisquito. Moc nemluví, jen se pochechtává. Vypadá na šamana, ale jmenuje se Horacio. Takže to asi nebude ten zlý čaroděj. Morrocoy, naše antropoložka, z něj má stejně divný pocit jako já. Jednou se jí při převlékání udělalo špatně, zamotala se jí hlava, až se musela chytit dveří, a vtom za sebou uviděla Horacia.
K vylepšení naší gastronomie nám Mara vylupuje kešu oříšky, opéká své inovativní kasavové topinky, nosí z pralesa palmové výhonky, papáju nebo ananasy. Botanik Alberto občas ze svých cest za rostlinami přináší celé trsy ořechů Astrocaruym. Pokouším se také vylepšit náš jídelníček. Za pár bonbonů mě děti dovedou na zahrádku, na které roste strom pichlavých limetek. Trhám si plné kapsy zelenavých plodů a máme osvěžující limonádu.
Konečně po mnoha zákulisních jednáních dostávám povolení opustit osadu a jít kamkoli, prý i na posvátnou horu Cerro Parú, ale samozřejmě jen s průvodcem. To je obrovské vítězství a Alberto se už těší na rostliny i léčivky z horské oblasti Yekuanu. Navečer kolem naší chatrče zase obchází Horacio a něco si pro sebe, výjimečně španělsky, mumlá: „…dívka, nebezpečí, tam, za řekou, nebezpečí…“ Morrocoy z něj má špatný pocit a ani mně se to moc nezdá.
Ráno přichází German, že půjdeme za čarodějem Manolem. Právě se objevuje, jakoby náhodou, Horacio. Teď Germanovi došlo, že se zmýlil: zlý čaroděj se jmenuje Horacio Yarumari! Měli jsme pravdu. Horacio se tomu jen pochechtává. Je mu to vše určitě zcela jasné. Hned mu nabízím krabičku cigaret Piel Roja bez filtru a dodávám, že jsou silné. German se jen usmívá, Horacio je prý zvyklý. Jak by ne, tabák je odmalička jeho hlavní droga. Jdeme k jeho chýši a ukazuje se, že právě tady jsem byl na lupu limetek. Tak je to jasné, kradl jsem na čarodějově zahrádce! Čaroděj se znovu rozchechtal…
Posvátná hora
Průvodce Asis chce i nechce jít s námi na Paru. Peníze ho lákají, ale zřejmě ne všichni v Cacuri s tím souhlasí. Nás několikadenní putování přes savany k hoře přitahuje. Rozhoduji, že se zítra vydáme na cestu. Přejíždíme řeku Ventuari, ale za chvíli si to Asis rozmyslí a volá nás zpět. Zrychlujeme, vždyť máme satelitní mapy i kompas a dojdeme i sami, bez průvodce.
Schválně se ztrácíme ve vysokém porostu bažin, přeskakujeme z trsu na trs, vstupujeme na savanu a rychle za kopec. Asis je někde úplně jinde. Slunce stoupá a pálí nás svými čtyřicetistupňovými paprsky. Kolem jsou jen kameny, nízká, místy vypálená tráva, křovinatý porost, malé remízky, osamělé stromy a palmy, zalesněná údolíčka potůčku, kterými se prosekáváme. Před námi se tyčí hora Paru jako jasný cíl. Asi po šesti hodinách pochodu prolézáme další pralesní úsek, abychom vyšli na břehu Río Parú, zrovna u ústí potůčku vytvářejícího svým proudem malou písčitou pláž. Jasné místo k přenocování. Natahujeme hamaky, jíme rýži a pijeme vodu z řeky.
V hlavě mi stále více sílí výstraha čaroděje Horacia. Parú lákavě vyčnívá za řekou a zdá se, že je docela blízko. Alberto i Mara plánují zítřejší výstup. „Během dne stačíme vystoupit na vrchol a vrátit se do tábora,“ přesvědčují mě. „Na vrchol nepůjdeme, je to posvátná hora Yekuanů a bez nich tam nemůžeme,“ vynáším definitivní soud k naší cestě na Paru. „To je ovšem zásadní krach naší expedice!“ neudrží se rozzlobený Alberto. Morrocoy se naopak zdá spokojená. „Odpoledne můžeš přebrodit řeku, nasbírat rostliny a do tmy se určitě vrátíš.“ Alberto se svléká, balí si fotokamery do nepromokavého pytle a chystá se přebrodit Parú. Řeka je klidná a teplá, temně zbarvená dočervena vysokým obsahem taninu. Plavu proti proudu a doprovázím Alberta, který se prodírá břehem až k brodu u modře rozkvetlé jacarandy.
Mara mezitím našel několik palem s palmitos, mladými křehkými výhonky, a jdeme je společně kácet. Máme lahůdku na večeři i k snídani. Sekáme suché dříví na celonoční oheň. Alberto se vrací poněkud klidnější. Brzy ráno vstáváme a jdeme po svých stopách zpět přes savanu, kopce a zarostlá údolí, kolem bažin k Ventuari. Čeká nás tam Asis a je zjevně rád, že se vracíme a že zase bude s námi chodit určovat rostliny. Je kupodivu aktivnější, ale stále se chová tajnůstkářsky, a zvlášť před čarodějem nechce o léčivých rostlinách mluvit.
„Horacio někdy i léčí, ale je spíš zlý. Kdo se postaví proti němu, toho zničí. Vždy několik dní zpívá, řehtá řehtačkou maraka a silně kouří,“ tiše mi sděluje Asis, když piachi odešel. Horaciovo jméno raději ani nevysloví a jen je píše na papír.
Nejlepší na konec
Navštěvuji Horacia s odvážným dotazem, zda si mohu načesat limetky. Chechtá se a přátelsky přikyvuje. O kus dál vidím několik stromů Bixa orellana s plody na červené barvivo. „Máš tu hodně onota, Horacio, viď?“ ptám se. Potutelně se usmívá – musí se přece k čarování malovat. Vidím, že je přístupný, a tak za ním za chvíli přicházím s Albertem. Obcházíme společně stromy a Horacio vysvětluje chabou španělštinou, k čemu je potřebuje. Většinou jsou to jedovaté rostliny. U velmi jedovaté Solanum ubbratile, což je podle Alberta zřejmě import až z And, si ho chceme vyfotografovat. Odmítá. Listy dalšího lilkovitého keře používá proti kousnutí hadem. Jed proti jedu. Chci rozžmolené listy ochutnat, ale on mě zadrží: „Smrt, zemřeš, hned!“ a zarazí mou ruku s listy. „Kde roste tenhle keř?“ ptá se Alberto. „Nikde, jen tady,“ pochechtává se Horacio.
Cítíme, že audience je u konce, a odcházíme. Za chvíli se ale vracím s nožem. Ukazuji mu ho a žádám za něj opět jeho fotografii. Vrtí hlavou, nůž se mu zjevně nelíbí. Z obchodu tedy sejde. „Máš přece lepší, ne?“ ptá se, jako by věděl, že mi zbyl ještě jeden, větší. „Nemám,“ tvrdím zarputile. Čaroděje ale lží nezmátnu. Za okamžik se rezignovaně vracím s velkým nožem. Horacio se rozchechtá – věděl, že dojde na jeho slova. Oči se mu rozzáří a hned si nůž zkouší. Prostě věděl, že mu ho přinesu. A tak konečně získávám právo ho vyfotografovat.
Jeho otec, skoro devadesátiletý Antonio Yarumari, sedící na kolečkové židli, bývalý a údajně nepříliš dobrý, také spíš zlý čaroděj, se na rozdíl od něj nechává fotografovat s radostí. I Francisquito se na rozloučenou uvoluje nechat mi svou podobiznu, a to přímo v hamace. Opět se naplňuje má letitá zkušenost: většinu informací či fotografií jsem u indiánů vždy získával až ty poslední dny, kdy se vztahy vylepšily, kdy indiáni pocítili zvyšující se podíl důvěry, a kdy se dokonce ptali na příští návštěvu. I tentokrát byl sám zlý piachi Horacio zvědavý, kdy opět přijedeme do Cacuri, která nás přijala tak nepřátelsky, a zaříkával náš úspěšný příjezd.
Jak dnes žijí Yekuanové
Cacuri je dosti velká indiánská osada ležící na horním toku Ventuari, pravém přítoku Orinoka. Žijí zde indiáni etnika Yekuanů (dříve zvaní Makiritari, které tak nazýval mj. i český cestovatel Enrique Stanko Vráz) patřící do karibské jazykové rodiny. Yekuanů je dnes kolem šesti tisíc a v zásadě obývají tři oddělená místa ve venezuelských amazonských deštných lesích, patřících do Guayanské vysočiny. Jedna část obývá horní toky řeky Caury nad vodopády Pará (pár jejich osad je i na středním toku Caury, kde má svou základnu nadace Velká Amazonie), druhá horní tok Orinoka a třetí horní toky Ventuari. Právě tady se nachází mytický a zřejmě i skutečný původ všech Yekuanů, mezi posvátnými horami Parú, Duida a Marahuaca. Několik yekuanských komunit zde přesahuje až na brazilské území. Do jejich teritoria prolínají příslušníci yanomamské jazykové rodiny, konkrétně Sanemové, s kterými vytvářejí zvláštní bezprecedentní spojenectví, přestože v nedávné minulosti spolu válčili a také jejich způsob života, jazyk i fyzický vzhled jsou výrazně odlišné. Spojuje je však například užívání halucinogenní drogy yopo. Akulturace Yekuanů je na různém stupni, v odlehlejších částech si udržují své tradice včetně slavností, tanců a zpěvů. Tam má silné postavení i šamanismus. V okrajových částech je bohužel stav opačný a mnozí z nich odcházejí žít do měst, kde zcela podléhají kreolskému způsobu života. Tento proces chtějí členové nadace Velká Amazonie zpomalit.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
