Vedle Emila Háchy a Edvarda Beneše mají protektorátní dějiny ještě jednu postavu, na kterou se často zapomíná. Generál Alois Eliáš si připsal smutný primát, stal se jediným premiérem, kterého nacisté popravili. Co vedlo nadějného stavaře do vysoké politiky? Generál a člen odboje se narodil 29. září 1890.
Poprvé otevřel oči na pražských Vinohradech, otec měl z jeho narození obrovskou radost, protože malý Alois už měl dvě starší sestry. Budoucí generál vychodil gymnázium a poté zamířil na Českou vysokou školu technickou. Vzdělání zakončil zkouškou na jaře 1911, záhy byl zaměstnán ve stavební firmě, která se specializovala na železnice po celé monarchii. Mladý muž pravidelně cestoval, v předvečer války se dokonce nacházel v Bosně.
Do Československa přes Francii
První světovou válku strávil u pražského 28. pluku, později byl zařazen do 2. pochodové roty a odvelen na východní frontu. Tam upadl společně se svými spolubojovníky do ruského zajetí. Zlí jazykové tvrdí, že útvar přešel do područí dobrovolně, ale v Eliášových deníkových záznamech je tento fakt popřen. „Rusové obsazují zákopy a já jsem zajat…“ píše vystrašený desátník.
V Rusku strávil několik měsíců v zajateckých táborech, poté získal místo technika a pomáhal se stavbou železnice na Kavkaze. Na konci léta 1917 se dozvěděl o legiích a ihned se do nich přihlásil. Společně s dalšími byl odvelen do Francie, kde začal stoupat armádní hierarchií. Přátelé vyzdvihovali především jeho schopnost jednání s lidmi a také charisma.
Eliáš se účastnil bojů o Terron na východě Francie, vše přežil ve zdraví. Do nově vzniknuvšího Československa dorazil ale až začátkem roku 1919. Měl hodnost kapitána francouzských legií, po návratu byl převelen do Těšínska, kde vrcholila roztržka s Polskem. Po konci pro změnu zamířil na Slovensko, kde měl čelit slovenským bolševikům. Díky zásluhám, které v průběhu bojů získal, se stal vojákem z povolání a stavařinu nechal na druhé koleji.
Hlava domácího odboje?
Dobu první republiky strávil v různých funkcích, stal se blízkým spolupracovníkem Otakara Husáka, kterého znal právě z bitvy u Terronu. Přátelské vztahy navázal také s Edvardem Benešem, Janem Syrovým či Radolou Gajdou.
Jeho hvězda začala stoupat v předvečer války, roku 1938 se stal náměstkem ministra obrany Syrového. Vytížený generál ale neměl na agendu příliš času, a tak veškerou ministerskou práci obstarával Eliáš. Po podepsání (nebo spíše přijetí) mnichovského diktátu byl pověřen sestavením vlády Rudolf Beran, který Eliáše chtěl na ministerstvu dopravy. Na tomto postu jej zastihla německá okupace, Eliáš tomu zprvu nechtěl uvěřit.
Po rezignaci Berana zaujal jeho místo právě někdejší legionář. Čekaly ho tři roky plné ústupků a strachu. Druhou protektorátní vládu jmenoval Emil Hácha 27. dubna 1939. Vedle toho dal premiér dohromady několik zpravodajců, kteří mu získávali informace. Eliáš částečně komunikoval i s Benešem, který mu například v roce 1940 rozmluvil demisi.
Čekání na smrt
Mračna se nad generálem začala stahovat ve druhém roce války. Konstantin von Neurath dokonce vznesl požadavek na Eliášovo obvinění. Příliš mu nepomohl ani incident z podzimu 1941, kdy po setkání s novináři zemřel Karel Lažnovský. Žurnalistovi se staly osudným otrávené chlebíčky, na stránkách učebnic dějepisu bychom tento čin našli jako chlebíčkovou aféru.
Vaz předsedovy vlády zlomil až nástup Reinharda Heydricha, zastupující říšský protektor nechal Eliáše zatknout a vyslýchat. Proces odstartoval 1. října téhož roku, závěr zněl jasně: TREST SMRTI. Hácha byl výsledkem zaskočen a požádal Hitlera o milost, ten samozřejmě odmítl a výkon rozsudku odložil.
Eliáš zůstával ve vazbě, byl tam i v době, kdy parašutisté provedli atentát na Heydricha. Ve stejný den bylo zavedeno stanné právo a protektorát zachvátil strach. Zhruba měsíc po akci nechal K. H. Frank přivézt Eliáše do cely na Pankráci, následoval přesun do Kobylis. Na tamní střelnici byl 19. června 1942 popraven. Uprostřed nacistického běsnění vyhasl život jednoho z nejodvážnějších politiků 1. poloviny 20. století.
