Nakladatelství Parabellum Militaria předložilo čtenářům první díl rozsáhlé trilogie „NAŠI“ NĚMCI z pera autorské trojice Anton W. Bartl – Thomas Posselt – Bart Verstraeten, nesoucí výmluvný podtitul Nositelé Rytířského kříže narozeni (správně má být narození) v Československu a zahrnující příjmení od A po K.
Bez ohledu na to, že zejména lidi starší generace podobné tituly z pochopitelných důvodů často velmi iritují, nápad to není vůbec špatný.
Stíhací esa a další bojovníci třetí říše
Nelze přece odpárat skutečnost, že Němci tvořili v prvorepublikovém Československu nejpočetnější, více než třímiliónovou menšinu, kulturně a hospodářsky navíc vysoce vyspělou. A ruku na srdce – kolik lidí u nás ví, že například v Krasově, v okrese Jeseník, se narodil nadporučík Otto Kittel, nositel Rytířského kříže Železného kříže s dubovými ratolestmi a meči a s 267 potvrzenými vzdušnými vítězstvími čtvrté nejúspěšnější stíhací eso v dějinách? Při pozorné četbě této knihy si myslící čtenáři uvědomí, jak srdnatě se „naši“ Němci bili za třetí říši, jež je za vykonané činy odměňovala svým nejvyšším vyznamenáním – Rytířským křížem Železného kříže, zřízeným Adolfem Hitlerem v den vypuknutí druhé světové války: 1. září 1939. Autoři se zjevně inspirovali koncepčně podobným dílem rakouského historika Floriana Bergera Nositelé Rytířského kříže z Rakouska a c. a k. korunních zemí.
Za Boha, císaře a vlast
Němci mají tendenci zdůrazňovat výjimečné kvality svých vojáků a v minulosti také jejich nadprůměrný podíl na obětech. Hejtman Wilhelm Winkler, ministerský tajemník Německorakouského státního úřadu pro vojenství, profesor statistiky na Vídeňské univerzitě (a pražský rodák!), vypočítal ve svém díle Ztráty rakousko-uherské monarchie na mrtvých podle národností, vydaném ve Vídni roku 1919, že čistě německé oblasti měly v Předlitavsku za první světové války (jen do 31. 12. 1917) 29,1 promile ztrát (ze 7 474 607 obyvatel podle sčítání k 31. prosinci 1910 217 745 mrtvých vojáků), v Čechách 34,5 (58 740 mrtvých z 1 703 661 obyvatel), a v Markrabství moravském dokonce 44,4 promile (10 189 z 229 332 obyvatel), což představuje vůbec nejvyšší podíl v rámci Rakousko-uherské říše, kdežto čistě české oblasti v Království českém pouze 22,5 promile (90 458 mrtvých ze 4 011 921 obyvatel). Avšak již v roce 1920 Antonín Boháč oprávněně poukázal na metodickou nesprávnost Winklerova postupu: mrtvé nelze vztahovat k počtu obyvatelstva, nýbrž jenom k těm, již měli vůbec „příležitost“ položit život za „Boha, císaře a vlast“.
Chyb jako v rozkasu Generala Pjechoty
Výpravnou knihu doplňuje tři sta fotografií a obrázků, z nichž některé jsou publikovány poprvé. Zatímco grafik si nepřál být jmenován (zřejmě v předtuše negativních reakcí části veřejnosti na obsah díla), jméno korektorky textu uvedeno je, ačkoli tomu mělo být přesně naopak. Tady je totiž největší kámen úrazu. Graficky pěkně zpracovaná publikace obsahuje tak neuvěřitelné množství pravopisných a tiskových chyb, a to včetně hrubek, že připomíná spíše proslulý rozkas Generala Pjechoty Johannese Blaskowitze po německé okupaci zbytku Česko-Slovenska. Namátkou: Byla to dost těžká práce, kterou mi stěžovalo,..., Vzal do zajetí třicet devět Rudoarmějců,..., Ersnt Fraps, generalporučík atd. atd. Ani interpunkce netvoří zlatý hřeb knihy, jež přitom rozhodně není levná: Z lásky ke všemu co jen trochu souviselo s letectvím se dále,... Vedle Železného kříže první a druhé třídy a Velkokříže, vytvořil Vůdce a Vrchní velitel německé armády...
Ve zbývajících dvou svazcích redakce MUSÍ věnovat mnohem větší pečlivost jazykové stránce jinak průkopnického a obohacujícího díla. Ten druhý údajně v pondělí odešel do tisku; doufejme, že v lepší kondici než první svazek, k jehož propagaci mimochodem nakladatel použil beta verzi obálky se dvěma chybami ve jménech autorů.
