Každá doba má své hrdiny. Za druhé světové války to byli například partyzáni, kteří koordinovaně sabotovali působení nacistů na našem území. Za komunistů to zase byli takzvaní disidenti, kteří aktivně narušovali režim. Nyní v době koronaviru v rozvrácené a vystrašené zemi povstala nová generace hrdinů. Tito hrdinové, stejně jako hrdinové předešlých generací bojují proti svévolnému establishmentu za svobodu nás všech i budoucí generace. Oproti hrdinům v minulosti nebojují ti dnešní zbraněmi, ale nenošením roušek, nemytím rukou a nedodržováním odstupů.
„Já si ten hadr na ksicht dávat nebudu. Beztak je to úplně k ničemu. Psali to na internetu. Ta vláda si už opravdu dělá, co chce. Já jsem je ale prokouknul. Nenechám se zkrotit náhubkem. Nebudu jejich pěšákem na šachovnici. Národe, prober se. Nenechme si omezit vlastní svobodu,“ burcuje národ Antonín Zounar z Brna, který jezdí do práce autobusem naprosto bez roušky.
„Lidé v autobusu na mě sice koukají s ustrašeným pohledem, ale já jsem přesvědčen o tom, že za rouškou se jim skrývá úsměv a obdiv mé odvahy. Věřím, že je svým bojem proti systému inspiruju a že nás bez roušek bude přibývat,“ myslí si Antonín Zounar.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že je pan Zounar ve svém boji proti zlovůli vládnoucích elit osamocen, není tomu tak. Z popela zlomených a ustrašených občanů vstává čím dál víc hrdinů, kteří bojují za naši budoucnost.
„Je to jenom taková chřipka, kterou nás mocní straší, aby nás mohli ovládat. Rouška se stala symbolem prohry selského rozumu. Já ji samozřejmě nenosím a to radím i všem ostatním. Oni totiž zkouší, kam až můžou zajít. Nařizují roušky, doporučují držet si rozestupy nebo si mýt ruce. Já si odmítám mýt ruce jenom proto, že mi to mocní doporučují. Už dva měsíce jsem si ruce nemyl,“ tvrdí zase Petr Molnár z Prahy.
„Nepolevíme. Nenošení roušek je naše rozhodnutí a nikdo nám je nemůže nutit. Ta čísla o počtu nakažených jsou vycucaná z prstu a je to spiknutí mocných, jak ovládnout ekonomiku,“ vzkázal pan Jaromír Bláha z nemocnice Na Bulovce, kde je připojen na mimotělní oběh.
Vedle každodenních opravdových hrdinů, kteří nenosí roušky vůbec, tu máme i ty menší hrdiny. Každodenní, kteří doposud nenašli tu odvahu odložit roušky úplně, ale myšlenku revoluce a odboje i tak sdílejí.
„Ušila jsem si roušku z krajkové záclony. Je tam více děr než látky, ale je to můj protest proti systému. Nikdo na mě takhle nemůže,“ myslí si paní Dagmar Nováková z Olomouce, která dodává, že zcela odložit roušku si zatím netroufá, avšak alespoň chodí do nákupních center, kde se postaví ve frontě blízko člověka před ní.
„Já jim dám rozestupy. Nejsem ovce. Jakmile jsem ve frontě, okamžitě se nalepím na člověka přede mnou. Taky ho občas obejmu. Mě nikdo omezovat nebude,“ dodává paní Dagmar.
Ostatně občanská neposlušnost v oblasti nedodržování rozestupů například ve frontě zažívá veliký boom a počty takto občansky neposlušných rebelů lze přirovnat k těm, co nenosí roušky.
„Říkáme si lízači. Ve frontě se nalepíme na člověka před námi a olízneme mu zátylek. Je to určitá forma protestu a věříme, že dosáhneme svého,“ věří Josef Mourek z nově založené aktivistické skupiny „Oliž bližního svého“.
Jak je vidno, hrdinství dnešní doby má spoustu podob a rebelů proti systému máme na rozdávání. Až čas ukáže, nakolik bylo jejich rebelství úspěšné a zda bude díky jejich hrdinským činům nutné zavřít třeba školy nebo restaurace.
Divoký kačer je fake news o skutečných událostech, které se sice nestaly, ale mohly by, jakkoliv znějí neuvěřitelně. Neuvěřitelně zní také zveřejnění platů zaměstnanců Hradu a dalších poskoků pana prezidenta.
Audioknihy Dominika Landsmana si můžete poslechnout v našem Ikiosku >>>
