I před listopadem 1989 pochopitelně advokáti existovali a snažili se co nejefektivněji pomáhat svým klientům, ale stejně tak jako celá společnost byli ve výkonu své profese omezeni stávajícím totalitním systémem. Přesto si dokázala tehdejší advokacie uchovat renomé, o čemž svědčí, že ani jednoho advokáta tehdejší Ústředí advokátních poraden neobětovalo na nátlak StB řadu z nich, kteří se nebáli často i s vlastním rizikem obhajovat disidenty.
V polistopadovém sporu o to, zda mají být advokáti pouze jakýmsi privátním právnickým sdružením, či zda mají mít postavení samosprávné veřejnoprávní instituce, nakonec zvítězila druhá varianta. Díky tomu mají dnes plnou stavovsky samostatnou organizaci, s vlastní kárnou pravomocí a zásadami přijímání nových adeptů, a proto je Česká advokátní komora zcela nezávislá na státu, a díky tomu i každý jednotlivý advokát. O prestiži, jakou se povedlo v mezidobí třiceti let advokátům vytvořit, svědčí nejenom to, že pravidelně zaplňují posty soudců Ústavního soudu a ministrů spravedlnosti, ale dva z nich v minulých letech stáli v čele jak celosvětové, tak celoevropské advokacie.
Úloha advokátů je nezastupitelná. Na jednu stranu vedou dnes a denně stovky soukromoprávních sporů, ať již dědických, rodinných, majetkových, sousedských. Nemluvě o tom, že dnes a denně řeší právními radami spoustu dalších právních problémů, které pak díky tomu ani nemusejí přijít před soud – přesně podle zásady, že nejlepší výsledek je, když nekončí právním sporem. Více jak 70 procent insolvenčních správců je z řad advokátů, takže bez jejich účasti by stát nebyl schopen efektivně zúřadovat tuto významnou část ekonomicko právního prostředí. Ale především jsou jedinou hranicí mezi občanem a státem. Ať již v nejrůznějších správních řízeních, stavebních, přestupkových, exekučních a řadě dalších, tak především v trestním řízení. Ve všech těchto sporech stojí na jedné straně stát, který má k dispozici ve sporu s občanem za sebou celý aparát svých právníků, a na druhé jen ten advokát.
I z toho důvodu neustávají občasné snahy některých politiků, roli advokátů omezit. Ať již snahou pod nejrůznějšími záminkami omezovat zákonem daný princip mlčenlivosti, nebo práva na férový a spravedlivý proces v přípravném trestním řízení. Předseda ČAK Vladimír Jirousek v této souvislosti připomíná slova tajemníka Law Society, která zazněla v úvodu přivítání prezidentů advokátních komor u příležitosti zahájení soudního roku v Londýně v roce 2019. „Advokátní stav byl a je vnímán ze strany mnohých politiků jako riziková skupina a při nepochopení podstaty poslání advokacie a principů spravedlivého procesu se mnohdy stává i terčem nenávisti.“ Ta se potom bohužel přes takové politiky přelévá i do společenského vnímání role advokátů, kdy bývají i v důsledku interpretace části mediální scény vnímání jako zločinci, protože obhajují zločince. Zvrácené ztotožnění obhájce a jeho klienta pak dotyčnému často dojde až ve chvíli, kdy se ocitne v pozici, kdy ho sám bude potřebovat
Kvitovat lze i to, že v poslední době se advokátní komora nesoustřeďuje na pouhé vnitrostavovské záležitosti, ale stále víc se ozývá, když stát se snaží vlamovat do občanských práv. Ať již šlo kritiku některých vládních kroků v rámci koronavirových opatření, či odmítání některých sporných záměrů v trestně právní legislativě, což je namátkový výběr. kdy se ČAK ozvala v poslední době. I v tom je její role, i jednotlivých advokátů, jedinečná a nezastupitelná.
