Zvedáme hlas a někteří i pěsti za Bělorusko, zalykáme se bezmocí při sledování osudů likvidovaných Putinových kritiků, dojímáme se vzpomínkami na naše statečné předky, kteří se postavili okupaci v srpnu 68, nosíme trička s portrétem hrdinné Milady Horákové… ale uvědomujeme si, že v posledních letech i my žijeme v plíživě se ustavující totalitě vlády jednoho muže, bývalého agenta StB, která postupně utahuje šrouby, likviduje své protivníky, vysmívá se zákonům, osekává svobody, vymývá nám mozky a nejen pomocí lží a propagandy, peněz, výhrůžek, zákazů a planých slibů, stranických a úřednických pohůnků, úplatků vybraným skupinám společnosti a nyní i zneužití strachu z nového koronaviru, se z nás snaží udělat poslušné stádo, jež se navzájem udává a špehuje a uzavírá samo do sebe?
Je posilující číst poslední dopis Milady Horákové, která se ani v nejtěžších chvílích nezlomila, a cítit cosi jako hrdost a snad i její obdivuhodnou sílu a morální integritu. Je správné, připomínat si invazi ze srpna 68 a s ní i všechna zvěrstva a úklady komunistického režimu, ale také odpor a statečnost těch, kteří šli proti tankům svými těly, proti režimu svými životy. Je populární odvolávat se na ideály tatíčka Masaryka, tleskat hrdinům odboje, letcům RAF… Máme své hrdiny. Krásné, silné, nesoucí nezpochybnitelné ideály. S odstupem času umíme své statečné konečně rozeznat.
Ale jak by se tito naši hrdinové, kteří si – na rozdíl od nás -uvědomovali, že svoboda není samozřejmost a že rozhodně není zadarmo, chovali dnes? Nechali by se jako my ze strachu před virem umlčet? Nasadili by si nadšeně a za poplácávání se po ramenou spolu s rouškami i ohlávky a nechali se vmanévrovat do elektronického ohradníku? Ignorovali by, že v rámci boje s virem vláda prosazuje naprosto bezskrupulózně zákony, jež jí jdou na ruku (a prospívají bankovním kontům primárně ale nejen premiéra) a ještě víc ožebračují a pustoší naše životy a naši zemi? Vzdali by se tak snadno jako my svobod a ještě by si nalhávali, že je to pro jejich dobro?
Morální kompas
Zlo a dobro jsou často jasně viditelné až s časovým odstupem, stejně tak hranice, jež je dělí. Ta bývá ke všemu ještě rozmazaná, neostrá. V daný okamžik je to jen slabá ručička našich osobních morálních kompasů, která nám ukazuje, že míříme od světla do temnoty, od svobody k servilitě, od poctivosti k prospěchářství, od upřímnosti k pragmatičnosti, od samostatného uvažování a myšlení k automatickému přejímání oficiálního názoru a schváleného stylu života… A je jedině na každém jednom z nás, jestli to mírné chvění v břiše a neurčitou pachuť vzadu na patře umlčí ve jménu pohodlnosti a nekonfliktního proplouvání životem, nebo zda se začne pídit po tom, co se děje a co s tím on/a konkrétně může u/dělat.
Zákeřnost zla/totality je v tom, že mnohdy přichází nenápadně, vkrádá se postupně, zvykáme si na ni. A nebojí se zneužít a využít i strachu z neznámé nemoci, ze smrti, z ohrožení zdánlivě bezpečného života. O to je nebezpečnější. Že ji nejen nevnímáme, (její utahující se šrouby jsou dobře promazané plnými ledničkami, sliby, občas dokonce i penězi), ale dokonce jí běžíme v ústrety. Myslíme si totiž, že tak to má být, že to nakonec pro nás bude dobré. Že se o nás někdo po/stará. Že nám zachrání život (poté, co nám nalže, že jsme všichni ve smrtelném nebezpečí). Někdo, kdo je chytřejší a schopnější, někdo, kdo na to má. (Morálku? Schopnosti? Nebo žaludek a dost peněz?)
Nenápadné utahování šroubů
Když se bojíte o život – a Babišova vláda se s novým koronavirem jako zbraní a rouškami coby nástroji ovládání obyvatel naučila zacházet bravurně – vadí vám ještě míň než dřív, že se vzdáváte svobody pohybu, myšlení, rozhodování, slova…
Jde stranou, že premiér tuneluje zemi, likviduje své (hlavně obchodní) protivníky, zneužívá ministerstva, ohýbá a upravuje zákony pro sebe, zakazuje vám a přikazuje, omezuje prostor pro váš pohyb, život…, čím dál víc váš život řídí. Protože přece díky němu ještě žijete. A žijete si v rámci možností celkem dobře. Tomu věříte. Tomu chcete věřit.
Je snadné obléct se do důvěřivosti a nechat se nést proudem většiny. Je pohodlné držet hubu, krok, shánět roušky, plácat se po rameni, jak to všichni zvládáme, jak se máme, zatímco jinde se tak nemají… Je smutné smát se u počítače a televizních obrazovek trapným etudám ministrů a úředníků, kteří si protiřečí, vydávají nesmyslná rozhodnutí (jež však mají zásadní dopad na naše každodenní životy), pak je premiér vypeskuje a oni se zastydí a udělají, jak si páneček přeje… a neuvědomovat si přitom, že tyhle ubohé scénky jsou jen pro naše pobavení, odvedení pozornosti; i díky těmto zastíracím manévrům nevnímáme, čeho a jak snadno se vzdáváme.
Nejen Bělorusko
Zdá se být neuvěřitelné, jak dlouho je u moci Lukašenko. Ale i jeho režim se vyvíjel. Do dnešního stavu, kdy většina z nás nepochybuje o tom, že je třeba zakřičet dost a pomoct Bělorusům zase se svobodně nadechnout, se země nedostala přes noc.
Že je to nesrovnatelné s Českou republikou? Budeme si tím jistí, až se stane Babiš třeba prezidentem a tím se definitivně vysměje zákonům a trestním stíháním, posvětí své křivárny a bezpráví, jehož se jeho pohůnci pro něj dopouštějí? Možná budeme.
Vzhledem k tomu, jak se dnes raději plni sentimentálního dojetí a jakési snad dokonce až národní hrdosti díváme do minulosti nebo za hranice, než bychom začali dávat pozor na to, co se děje u nás, je to dost pravděpodobné. Navíc vzhledem k tomu, jak přistupujeme k těm statisícům Čechů, kteří se dosud v demonstracích aspoň částečně premiérovi, jeho nohsledům a jejich drancování postavili, se Babiš nemusí bát. My si raději hrdě oblečeme tričko s portrétem Milady Horákové nebo tatíčka Masaryka, nasadíme roušky a dáme péct báječně levné cosi, co připomíná kuře, a čeho si díky (všeho)schopnému premiérovi můžeme dopřát víc, než je zdrávo.
