Žije částečně v Los Angeles, částečně ve Francii; minimálně třetinu roku pak tráví v rodném Polsku. Z pražské FAMU, kde v letech 1966–1971 studovala, si ji spolužáci pamatují jako neúnavnou diskutérku. Taková je Agnieszka Hollandová (71), filmová režisérka třikrát nominovaná na Oscara, dodnes; žena velice zvláštním, zdravě komplikovaným způsobem zamilovaná do naší země. Opakovaně se sem vrací, aby zpracovávala české osudy, které si sami z nějakého důvodu natočit nechceme nebo neumíme. K nim patří světově proslulé třídílné drama Hořící keř o Janu Palachovi, nově pak film o léčiteli Janu Mikoláškovi Šarlatán; do českých kin vstupuje 20. srpna.
Léčitel Jan Mikolášek je u nás skoro neznámý, ale jen ho zmíníte mezi lidmi, už kolem prší staré rodinné historky. Rozumíte tomu rozporu?
I mě to překvapilo. Jsem zvyklá, že buď někdo zanechá v historii širokou stopu, ví se o něm, anebo ne. A když stopu nezanechá, neví se o něm nic a pak ho můžeme divákům objevit. Jenže Mikoláškova legenda žije jaksi tiše v kolektivním povědomí vaší země: jakmile jsme pamětníky trochu „pošimrali“, začali lidé z vesnice, kde jsme točili, ale třeba i ze Slovenska vytahovat z rukávů živé vzpomínky, koho a jak z jejich okolí vyléčil: babičku, známého, kdysi souseda…
Léčil taky Olgu Scheinpflugovou, Maxe Švabinského, prezidenta Antonína Zápotockého; v době své největší slávy prý pacientům, kterých údajně vyléčil pět a půl miliónu, předepisoval vagón bylin měsíčně.
Ano, pracoval velkou část meziválečného období, byl hodně aktivní i během druhé světové války a po ní, až do roku 1958. Stala se z něj taková mašina na pacienty, kterou měl sám strach zastavit. Jakmile léčitelskou praxi z nějakého vnějšího důvodu přerušil, okamžitě se u něj dostavila šílená nejistota, deprese, agrese, na povrch vytanulo všechno divoké, co v něm bylo. V podstatě každý den, svátek pátek, přijímal několik stovek pacientů. Těžko říct, jaké je procento lidí, kterým skutečně pomohl, ale podle legendy to byla většina.
Svoje projekty si pečlivě vybíráte, proč jste zvolila Šarlatána?
Moje rozhodnutí strávit s nějakou látkou několik let života je většinou hodně instinktivní, intuitivní. Kdybych si řekla: měla bych udělat tenhle film, protože je to módní téma a mluví o důležitých věcech, má komerční potenciál, tak bych sice při realizaci neudělala příliš mnoho chyb, ale taky bych neudělala mnoho veletočů, které se pak pro mě stanou zdrojem možného úspěchu a určitě i mé radosti. Vztah mezi přítomností a minulostí se pořád proměňuje, proto ráda dělám historické filmy. Vzrušuje mě, když je v jejich pocitu něco ze současného světa.
Třeba váš předešlý film, Pan Jones z roku 2019, je mnohem přímočařejší: vypráví o velšském novináři, který se v roce 1933 vydá na rozhovor se Stalinem a odkryje tak tehdejší hladomor na Ukrajině.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
