Koleje do ztraceného města aneb Cesta vlakem peruánskou divočinou až do mystického Machu Picchu

Koleje do ztraceného města aneb Cesta vlakem peruánskou divočinou až do mystického Machu Picchu Zdroj: Marián Sucha

Cesta vlakem na Machu Picchu
Cesta vlakem na Machu Picchu
Přátelští potomci starých Inků nabízejí na každém rohu pulovry i ponča z alpaky a pro osvěžení kávu nebo vývar z listů koky.
Incké město Machu Picchu
Incké město Machu Picchu
11
Fotogalerie

Koleje do ztraceného města aneb Cesta vlakem peruánskou divočinou až do mystického Machu Picchu

V horách u Cuzka leží Machu Picchu. Tajemné ruiny dávného inckého města, které jsou pro většinu návštěvníků Peru hlavním magnetem cesty, leží vysoko nad strmým údolím řeky Urubamba. Silnice v hornaté džungli neexistují. K snad nejokázalejšímu výhledu v celé Jižní Americe se dostanete jenom pěšky nebo dobrodružnou železniční tratí vedoucí pralesem a divokou vysokohorskou krajinou.

Čučo, dám ti ještě trošku polívčičky… Nebo chceš radši kukuřičku? Tlustá indiánka s uhrančivýma očima křičí na svého synka schouleného na dřevěné lavici na opačné straně vagonu. Je zahalená do pestrobarevné pletené vesty, zpod filcového kloboučku jí vykukují copy havraních vlasů a v rukou třímá hrnec polévky. Pak už putuje plný talíř z ruky do ruky až k chlapci.

Atmosféra ve vlaku je vskutku rodinná. Nabitý vagon se houpá a třese. Cestují jím indiánské ženy s batohy plnými zeleniny a bochníky chleba, kdákající slepice i kachny v proutěných koších, a pod dřevěnou lavicí tu dokonce pochrochtává malé prasátko.

První dvě hodiny na tvrdých dřevěných lavicích uběhly v příjemné společnosti navýsost přátelských potomků starých Inků jako voda. Pak se euforický pocit vytratil. Teď, když se všechno osazenstvo po strop nacpaného vlaku dalo do jídla, nám úsměv zmrzl na rtech. Polévka mi kape za límec a rozdivočelý kohout začíná zobat do tkaniček mých bot.

Zpytuji svědomí, zda jsem neměl uposlechnout rady svých včerejších přátel z baru v Cuzku. „Musíš si pořádně přivstat, jestli chceš mít ve vlaku slušné místo,“ radili mi u první sklenky piska, zdejší kořalky. Jenže já se u třetí skleničky zapletl do diskuse s místním znalcem Kafky a u páté raději přehodil téma na čiču - místní kukuřičné pivo. Kromě toho jsem si říkal, že bude určitě zajímavější cestovat s indiány než s japonskými a německými turisty, přilepenými na okna luxusních vagonů. No a v neposlední řadě se mi ráno po všem tom pisku vůbec nechtělo vstávat.

Metropole Inků

Cuzco, což v jazyku kečua znamená pupek světa, tvořilo centrální bod incké říše. Zde se stýkaly její čtyři části a odsud vycházela proslulá síť inckých stezek, protkávající západní část kontinentu. Časkis, bežci a poslíčci, byli po nich schopni přinést svým vládcům do čtyř dnů zprávy nebo čerstvé ryby od pobřeží. Některé dlážděné úseky se zachovaly dodnes. V době Pizarrova příchodu byla říše velká jako Evropa. Její rozmach a asi stoletá expanze propůjčily Cuzku značný význam. Cuzco bylo i posvátným poutním místem. Španělé jej celkem snadno dobyli 15. listopadu 1533. Nádhernou katedrálu a početné kostely tu nechali postavit Pizarro a jeho následovníci.

Zdejší obyvatelé, Kečuánci, stojí nebo spíše sedí téměř na každém rohu a nabízejí turistům koberečky, pulovry a ponča z alpaky anebo typické barevné čapky. Ačkoliv Cuzco již dávno není pupkem světa, středem kultury Inků zůstalo. Z pochopitelných důvodů je zapsáno jako světová kulturní památka UNESCO. Přesto všichni, kteří sem přijedou, chtějí dál - k největší záhadě Inků, do Machu Picchu.

Vyjíždíme z Cuzka

Ve čtyři hodiny ráno v Cuzku zvony ohlašují nový pracovní den. Snad nejpronikavěji zní zvon Maria Angola z katedrály. Prý je to největší zvon celé Jižní Ameriky. Španělští konquistadoři v čele s Pizarrem přetavili na jeho výrobu desítky kil inckého zlata.

Zvon budí také turisty. Ti však nepospíchají na ranní mši do jednoho z velkých kostelů na náměstí Plaza de Armas, které nechal postavit Pizarro na tehdejším ústředním náměstí lemovaném inckými paláci a chrámy slunce. Jejich cesta vede k nádraží Santa Anna, odkud odjíždí vlak k bájnému Machu Picchu. Hodinu před odjezdem panuje na nádraží nepopsatelný chaos. Potulní obchodníci křičí z plného hrdla a nabízejí kávu nebo mate de coca, vývar z listů koky, který osvěžuje a pomáhá při výškové nemoci. Většina pasažérů neumí číst, a tak se pořád stěhuje a vyptává se po svých místech.

Konečně zvedá výpravčí plácačku, vlak sebou několikrát škubne a my jedeme krokem přes tmou zalitá předměstí, kde se primitivní chatrče vynořují z temnoty nevydlážděných ulic. Trvá dlouho, než vlak vyjede do strmého kopce ohraničujícího obrovskou kotlinu s někdejší metropolí Inků. Stoupá pomalu do průsmyku v 3678 m n. m.

Po krátké jízdě přes rozlehlou vysokohorskou rovinu sjíždíme z prudkého kopce dolů do kaňonu, části údolí Urubamba. Pak již následuje stokilometrový sjezd na 2000 m n. m. Vlak houká a řítí se do zatáček v roklinách mezi štíty skalnatých And. Projíždí hlubokými údolími těsně kolem divokých proudů a hliněných chatrčí, postavených hned vedle zbytků důmyslně konstruovaných inckých staveb. Zdi z obřích kamenů jsou ukázkou stavitelského umění Inků. Zapadají do sebe naprosto dokonale. Legenda praví, že této přesnosti bylo dosaženo pomocí magické rostliny, jejíž listy uměly podle potřeby kameny stmelit...

Svaté údolí

Za městečkem Huarocondo se velká planina dramaticky zužuje a trať vstupuje do hlubokého kaňonu, který protíná divoká říčka. Klikatí se a klestí si cestu rozeklanými pohořími do Valle Sacrado, Svatého údolí, kde se setkává s Urubambou, největším tokem regionu. Vlak jako by se rychlým sjezdem zadýchal - zpomaluje, a to nám umožňuje detailnější výhled do okolí. Skály podél kolejí jsou porostlé fuchsiemi, broméliemi a orchidejemi, nad kterými poletují kolibříci. V dáli se vynořuje malá vesnice, obklopená kaskádami inckých zemědělských teras.

Vlak podél toku řeky vjíždí do sluncem zalitého údolí. Za okny se střídají kukuřičná pole, lány brambor a zelené louky s pasoucím se dobytkem. Větrem zprohýbané keře vytvářejí zelené pruhy na strmých kopcích v pozadí. Údolí je velmi úrodné, i když je poněkud zvláštní, že v této nadmořské výšce roste kukuřice.

Rovina v údolí, jeho úrodná zeleň a navíc skutečnost, že je na odlehlém místě, přitahovala Inky a jejich potomky. Mnozí zde žili před příchodem prvních španělských dobyvatel do Cuzka a další se zde skrývali poté, co Cuzco padlo. Údolí se stalo baštou Inků i dlouho poté, co se Španělé domnívali, že inckou říši zničili.

Když vlak vyjíždí z Ollantaytamby k poslední části cesty do Machu Picchu, objevuje se na horním okraji okna impozantní skalní pevnost. Mohutný komplex se siluetou hor v pozadí pochází z patnáctého století.

Železnička klesá pozvolna podél břehu Urubamby až do Machu Picchu na 2080 m n. m. Celestino, náš průvodčí, na rozdíl od mnoha indiánů mluví španělsky. Prstem nás upozorňuje na dvě hory, které vévodí údolí: na zasněžené vrcholy Nubo Salkantay (6271 m) a Nubo Media Luna (5527 m). Serpentiny nás vedou strmým srázem nahoru. Tušíme, že Machu Picchu leží někde nad námi skryto za skalní stěnou a srázy jako zkamenělý přelud. Nahoře na kopci nás opravdu čeká jen hustá mlha. Nízká mračna se valí přes kamenné ruiny.

Náhle, jako švihnutím kouzelného proutku, se otevře nebe. Z mraků vykoukne slunce a ozáří starobylé stěny města. Daleko dosáhne pohled hlubokým údolím řeky Urubamba. Hustý zamlžený les vytváří na kopcích temně zelené koberce. První pohled na Machu Picchu nezklame očekávání: jako fata morgána se rozkládá na skalách. Chrámy, pole, terasy a studně, všechno spočívá v bujné zeleni.

Mezi kanály vede cesta k prameni nahoře ve skále a k chrámu slunce. Kamenné zdivo je opracováno s neuvěřitelnou přesností. O zimním slunovratu projdou paprsky vycházejícího slunce jediným okénkem polokruhové stavby a běží podél linie vyryté do skály.

Archeologická hádanka

Španělští dobyvatelé poslední sídlo krále Inků neúnavně hledali, ale bez úspěchu. Machu Picchu, v jazyku kečua Starý vrchol, bylo dostupné jen skrze prales a incké stezky. V roce 1911 Hiram Bingham ho v neprostupné džungli konečně objevil. Od té doby je Machu Picchu stále velkou záhadou archeologie. Hypotézy jsou různé, ale otázky a nejasnosti zůstávají. Jaký mělo význam? Kdo zde žil? Proč ho jeho obyvatelé opustili?

„Bylo to centrum učenců, jakási univerzita. Podívejte se tady na tu observatoř,“ vysvětluje průvodce skupině Němců. „Šest set obyvatel opustilo teprve stoleté staré město, když následovali svého krále Manka II., který utíkal před Španěly...“ říká jiný. Ale i tato teorie je pochybná: podle výzkumů bylo Machu Picchu vylidněno už před Pizarrovým příchodem.

Bingham a jeho archeologický tým zde našli 135 koster, z toho sto devět ženských. Bylo Machu Picchu kultovním místem vybraných slunečních panen, tzv. acllas? Byly to oběti? Nebo snad existoval v nedostupném údolí Urubamby autonomní amazonský stát? Domněnky neberou konce. Nevíme, jaký význam město mělo ani proč bylo už před příchodem Španělů opuštěno a upadlo v zapomenutí.

Jisté je, že hliněné nádobí, které zde vědci nalezli, pochází z let 1438-1532, ze zlatého věku Inků, poslední z velkých andských kultur. Množství sakrálních předmětů, které byly v Machu Picchu nalezeny, potvrzuje domněnku, že Inkové postavili svaté město jako poutní místo a svatyni. Machu Picchu bylo bezesporu i důležitým centrem astronomických pozorování, kultů a obřadů. Potvrzují to tajemné oltáře, magické prameny a výjimečná atmosféra, která zde panuje.

Na křídlech kondora

Machu Picchu má skvělou strategickou pozici a je prakticky nedobytné. Jeho obyvatelé byli soběstační: na zemědělských terasách pěstovali plody a chovali dobytek. V dvou stech domů žilo na tisíc lidí. Pak museli obyvatelé město potají opustit... Bingham a další archeologové nenašli zbraně ani zlato, jenom hroby s mumiemi. Ty se dnes nacházejí v amerických muzeích.

Machu Picchu je jen jedním z celé řady historických svatých sídel, ačkoliv bezesporu nejdůležitějším. V jeho okolí je dalších asi osm míst. Nadšenci a zasvěcení mohou v architektuře lokality vidět symbolický tvar kondora s roztaženými křídly letícího směrem na západ.

Bratři Fernando a Edgar Salazarovi se léta zabývají nejen mýty a symboly incké kultury, ale také topografií posvátných míst. Tito historici a učenci z Cuzka tvrdí, že topografie okolí Machu Picchu souvisí s legendami a tradicemi Inků. Posvátná místa byla podle Salazarů stavěna v půdorysech a tvarech odpovídajících náboženské symbolice. Podle nich existuje mnohem starší jméno, které odpovídá městu a jeho tvaru: Machu Pichiu neboli Starý kondor...

Španělé v šestnáctém století při svých dobyvatelských tazích Machu Picchu přehlédli. To se dnes čtvrt milionu návštěvníků, kteří ročně k ruinám horské pevnosti Inků putují, stát nemůže. Archeologům se to ale moc nelíbí. Obávají se o bezpečí památky. Také UNESCO požaduje od peruánských úřadů, aby turistům omezily přístup. To by však turistickým kancelářím snížilo devizové příjmy. Většina návštěvníků zůstane v Machu Picchu jenom půl dne. Když jejich vlaky odpoledne železniční stanici opustí, vrací se do ruin posvátné ticho a klid. Teprve nyní je možné vychutnat si atmosféru dávné metropole.


Dvojí přístup

Poté, co v roce 1911 Američan Hiram Bingham objevil Machu Picchu, se v letech 1914-1928 začala stavět úzkorozchodná trať z Cuzka k Machu Picchu (113 km) a do Quillabamby (185 km). Vlak i nádraží jsou dnes hlídány policií. Turisté s místenkami jsou ve vlaku soustředěni do zvláštních vagonů, kam domorodci nemají přístup. Naopak „courák“ pro místní lidi turisté nesmí používat. Dráhu vlastní firma Orient Express a chilská letecká společnost LAN. Také práva k užívání svatého místa Inků jsou pevně v rukou turistického průmyslu. To je samozřejmě stálým důvodem ke kritice: zatímco cestovní ruch vykořisťuje posvátná místa, k místním obyvatelům žijícím v bídě se dostane jenom malá část příjmů. Jejich výdělkem je zisk z prodeje suvenýrů, malých krámků a živností a z jednoduchých služeb (nosiči zavazadel). Velké peníze tady vydělávají jen zahraniční turistické koncerny nebo cestovní kanceláře z Limy.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: