Bleskové německé vítězství v květnovém a červnovém tažení roku 1940 na západě, v jehož průběhu za pět dní kapitulovalo Nizozemsko, za osmnáct Belgie, za šest týdnů Francie a britské expediční síly byly evakuovány do Anglie, ohromilo sovětské vedení natolik, že odhodilo stranou všechny zábrany a začalo rychle jednat.
Stalinova domněnka, že Wehrmacht zabředne na západní frontě do vleklých a krvavých bojů na způsob první světové války, se ukázala být lichou. Po odstranění „nevstřícných“ vlád v Estonsku, Litvě a Lotyšsku a okupaci těchto tří pobaltských republik přišlo na řadu „bojarské“, jak je sovětská propaganda nazývala, Rumunsko.
„Bojaři“ dostali ultimátum
Šestadvacátého června 1940 dal Sovětský svaz Rumunsku nůž na krk a ultimativně požadoval odstoupení Besarábie a v rámci „osvobozovacího zápalu“ pro jistotu i severní Bukoviny, jež nikdy Rusku nepatřila. SSSR argumentoval, že Besarábie mu náležela od roku 1812, kdy ji získal na základě bukurešťského míru po vítězství nad Tureckem v sedmé rusko-turecké válce, až do roku 1918, kdy Rumunsko využilo tehdejší slabosti Sovětského Ruska a Besarábii si přisvojilo.
K 28. červnu, v den anexe obou území, čítal podle knihy Michaila Melťuchova Stalinova promarněná šance Jižní front Rudé armády, stojící proti 450 000 rumunských vojáků a 450 letounům, 32 střelecké, dvě motostřelecké a šest jezdeckých divizí, 11 tankových a tři vzdušné výsadkové brigády, 14 sborových dělostřeleckých pluků, 16 dělostřeleckých pluků zálohy hlavního velení a čtyři oddíly dělostřelectva velké mohutnosti – podle neúplných údajů celkem 637 149 vojáků, 9415 děl a minometů, 2461 tanků, 359 obrněných vozidel, 28 056 automobilů a 2642 letounů.
Rumunská armáda sice na papíře po mobilizaci vykazovala slušnou sílu – podle knihy Marka Axworthyho, Cornela Scafeşe a Cristiana Craciunoie Třetí spojenec Osy, čtvrtý Spojenců z roku 1995 1 067 671 vojáků –, nicméně vláda nakonec hrubému nátlaku ustoupila. Zároveň však sovětská anexe Besarábie a severní Bukoviny Rumunsko doslova vehnala Hitlerovi do náruče. Rumuni tvrdili, že nebýt této anexe, nikdy by se nezúčastnili po boku Wehrmachtu přepadení Sovětského svazu v červnu 1941.
Levně dobytá kořist
V drobných potyčkách mezi sovětskými a rumunskými vojáky a při nehodách a mimořádných událostech Rudá armáda ztratila od 11. června do 6. července 1940, kdy její „besarabské tažení“ skončilo, podle neúplných údajů uváděných výše citovaným Melťuchovem 148 osob (šest padlých, 26 zahynulých, 10 spáchalo sebevraždu, 23 utonulo, 79 utrpělo zranění a čtyři se samy zranily). Rumuni ztratili 42 padlých a 47 raněných.
Díky „mírovému řešení besarabské otázky“ byla severní a jižní část Besarábie (Budžak) připojena k Ukrajinské SSR, kdežto střední část sloučena s Moldavskou autonomní sovětskou socialistickou republikou (Podněstřím) a z takto spojených oblastí vznikla 2. srpna 1940 Moldavská SSR. Území Sovětského svazu se tak zvětšilo o 50 762 km2 s 3 776 000 obyvatel. Noví pánové vnutili Moldavanům užívání cyrilice a důsledně prosazovali moldavštinu a moldavský národ coby protipól rumunštiny a rumunského národa. A co hůř, začala typicky stalinská „očista společnosti od kontrarevolučních živlů“, k nimž patřili bývalí aktivisté rumunských politických stran, policisté, četníci, důstojníci rumunské, carské a bílé armády, vedoucí místní správy, statkáři, velkoobchodníci, majitelé nemovitostí, duchovní a členové jejich rodin.
Volební fraška
Dvanáctého ledna 1941 se v Moldavské SSR, Černovické a Izmailské oblasti Ukrajinské SSR konaly volby do Nejvyššího sovětu SSSR, jichž se z 2 306 702 oprávněných voličů účastnilo 2 293 473 (99,6 %). Z těch se pro navržené kandidáty vyslovilo 2 275 836 (99,2 %). Opakovala se tedy volební fraška známá již z Pobaltí. Současně proběhly volby poslanců Nejvyššího sovětu Moldavské SSR, jichž se z 1 561 872 oprávněných voličů zúčastnilo 1 555 914 (99,6 %). Pro navržené kandidáty hlasovalo 1 543 880 osob (99,2 %).
Těsně před přepadením SSSR, 12.–14. června 1941, bylo z Moldavska vysídleno 22 648 osob, z nichž dvě třetiny připadly na ženy a děti. Jejich novým domovem se stal hlavně Kazachstán, Omská a Novosibirská oblast.
Ve víru druhé světové války
V den zahájení útoku na SSSR, 22. června 1941, čítala podle výše citované knihy Třetí spojenec Osy, čtvrtý Spojenců skupina armád Antonescu, jíž čelil Jižní front o síle 364 700 osob, 325 685 rumunských vojáků. Rumunsko vyčlenilo k útoku na SSSR největší síly ze všech spojenců třetí říše: podle knihy Lva Lopuchovského a Borise Kavalerčika Červen 1941. Naprogramovaná porážka, vydané v Moskvě roku 2010, 15 divizí a osm brigád, 3470 děl a minometů, 236 tanků a 572 bojové letouny, z toho 493 bojeschopné.
K nemilému překvapení Rusů, nemajících o Rumunech po zkušenostech z první světové války valné mínění, bojovali Rumuni za osvobození Besarábie a severní Bukoviny s vervou, o čemž svědčí jejich citelné ztráty: 4112 mrtvých, 12 120 raněných, 5506 nezvěstných a 58 letounů, zatímco Jižní front od 1. do 26. července 1941 přišel podle historicko-statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, o 17 893 vojáky, z nichž 8519 činily trvalé (mrtví, nezvěstní a zajatí) a 9374 zdravotnické ztráty (ranění, nemocní, postižení kontuzí a popálení). Rumuni si nárokovali rovněž 255 zničených sovětských letadel.
Moldavský historik V. I. Pasat výstižně charakterizoval chování obyvatelstva za okupace: „Jedna jeho část, v jejíž paměti ještě bylo svěží příkoří stalinských deportací a represí, přešla na stranu rumunské armády, doplnila řady jejích bojových útvarů a svazků, vesnické policie a četnictva, bezpečnostních služeb a kontrarozvědky. Část obyvatelstva tvořící většinu prostě zaujala pasívní, vyčkávací pozici. A nakonec třetí část obyvatelstva Moldavska aktivně bránila postupu hitlerovských (rozumějte rumunských – pozn. J. Š.) vojsk, zapisovala se jako dobrovolníci do Rudé armády, vytvářela partyzánské oddíly odporu.“ Dlužno poznamenat, že z 2892 účastníků partyzánského hnutí v Moldavsku bylo 1443 Ukrajinců, 769 Rusů, 460 Bělorusů a jen sedm(!) etnických Moldavanů. Moldavané tudíž nesli punc „nespolehlivého“ národa.
Moldavsko znovu obsadila Rudá armáda během nesmírně úspěšné jasko-kišiněvské strategické útočné operace v srpnu 1944, známé jako sedmý stalinský úder, jež vyřadila z tábora německých spojenců Rumunsko. Sovětská vojska osvobodila Moldavskou SSR za cenu 18 700 nenávratně ztracených vojáků, což představovalo zdaleka nejmenší množství ze všech osvobozovaných svazových republik. Jejich památník v Kišiněvě v roce 2012, kdy autor tohoto článku moldavskou metropoli navštívil, zatím ještě nikdo nestrhl.
V roce 2004 Rumunsko vstoupilo do NATO. V roce 2014 jeho ozbrojené síly čítaly 66 000 vojáků. Obstály by v případném konfliktu s Ruskem?
