Jsou hrdí, silní, nezávislí a většinu času také pěkně naštvaní. Hněv je totiž emoce, která jako poklop střeží jejich strach a úzkosti. Pokud jej lehce nadzdvihnete, očekávejte explozi hluboce zakořeněných emocí.
Psycholožka Anatasia S. Kim v rozhovoru pro Korea Times nedávno uvedla, že jednou z nejběžnějších vlastností radikálních feministek a misogynů je vnitřní nejistota. Ta je nutí dělat z komárů velbloudy a reagovat extrémně ofenzivně. „Je to velmi typická dynamika, ke které dochází, když se někdo cítí v utiskované nebo podřízené pozici, a to v mnohých kulturách ženy nebo menšiny jsou.“
Počkejte chvíli, to se nám nelíbí
První zbraní, kterou extremisté ve svém nekonečném boji využívají, je slovo. Začnou mluvit a hádat se nebo spamovat sociální sítě.
„Je velmi běžné, že jsou okamžitě rozhněvaní. A lidé, kteří s nimi vstupují do dialogu nevědí, že to pramení z toho, že vlastně mají strach,“ uvedla dále v rozhovoru Kim, profesorka psychologie na Wrightově institutu v Berkeley v Kalifornii.
Ve spolupráci s kolegyní profesorkou Alicií Del Prado na toto téma vydala knihu s názvem It's Time to Talk (And Listen). Navrhují v ní postupný přístup ke konstruktivní konverzaci o trnitých otázkách, které se točí kolem pohlaví, rasy a sexuality. V hádkách s extremistou totiž není vítězů ani poražených.
„Jižní Korea má největší počet plastických operací na světě. Ženská těla a ženství se tu komercializují. Není tu se ženami zacházeno jako s osobami, ale jako s jednotlivými, do sebe zapadajícími částmi těla. To není správné. A pokud tohle cítíte po generace, je jasné, že se to promění v určitý druh hněvu. Ten je ale pouze povrchovou úrovní emocí. Pod ním jsou roky, pravděpodobně staletí zranění a útlaku,“ vysvětluje Kim.
Až se ucho utrhne
Dlouhodobý strach a úzkost jsou pravděpodobně hlavními zdroji veškerých radikálních akcí. „Proč jsou ve Spojených státech černí lidé pořád tak naštvaní?“ I malé diskriminační mikroagrese dokáží vyvolat nepřiměřeně silné reakce.
Přestože se postavení žen ve společnosti významně zlepšilo, diskriminace na základě pohlaví stále kdesi visí ve vzduchu. A ona tichá diskriminace způsobuje, že některé ženy, které zažily kulturní útlak, to teď „přehánějí“.
Známá britská feministka a šéfka organizace Chartered Management Institute Ann Franckeová například nedávno navrhla, že by na pracovištích měla být omezena diskuze o fotbale či kriketu. Možná se jí někdo smál, když při tělocviku měla běhat po hřišti, nebo se kdysi někdo smál její babičce. Ale že by sportovní vtípky mohly vést k vyloučení žen ze společnosti, je nepravděpodobné.
