Pobřeží Kotorského zálivu lemují desítky roztomilých kostelíků

Pobřeží Kotorského zálivu lemují desítky roztomilých kostelíků Zdroj: Julius Lukeš Jr.

Kamenný most v Mostaru z roku 1567 je dokonalým příkladem islámské architektury. Skok z něj do 20metrové hloubky je oblíbenou neřestí místní mládeže.
Na malebném poloostrově Sveti Stefan dnes sídlí hotelový komplex, který byl v roce 1972 vyhlášen za nejluxusnější na světě
Pohled z dálky přes Kotorský záliv na dříve velice bohatý Perast. Byla zde například jedna z nejvyhlášenějších námořních škol na světě.
Beratu se přezdívá „město tisíce oken“
Národní hrdina Skanderberg má v Kruje muzeum
14
Fotogalerie

Nespoutaný Balkán: Putování pěti státy od Sávy až po Gračanicu

Patří do Evropy, ale přesto tu najdete trochu jiný svět. Na rozdíl od neklidné minulosti tu dnes můžete cestovat bez problémů a v bezpečí. Balkánské země slibují hodně zážitků: stará města, krásné hory, fantastické pobřeží... Projeli jsme pět z nich a vy si můžete vybrat, která by byla vaše srdcovka.

Přejeli jsme řeku Sávu, která je neoficiální hranicí Balkánu, a oficiálně vstoupili z Chorvatska do Bosny a Hercegoviny (BaH). Když jsem stál na hranici této země poprvé v roce 2004, bylo všem členům naší skupinky, díky poněkud vyhrocené výměně názorů s celníky, vtisknuto do pasů vzácné razítko persona non grata neboli nežádoucí osoba. Tentokrát naštěstí vše proběhlo hladce.

Jen málo zemí má komplikovanější historii a politickou strukturu než BaH, která je rozdělena na dvě entity, Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou, s tím, že místní politici považují za dobrý nápad mít najednou tři prezidenty. Odjakživa se v tomto citlivém „podbřišku Evropy“ mísily různé národy, kultury a náboženství. Jižním Slovanům vnutila osmanská říše na staletí islám, zatímco vláda Rakouska-Uherska sem přinesla středoevropské zvyklosti. Po rozpadu Jugoslávie v roce 1991 zde konflikty mezi bosenskými, chorvatskými a srbskými obyvateli vyústily v mimořádně krutou občanskou válku, ze které se země doposud nevzpamatovala.

Bosna a Hercegovina

Vcházíme do starodávné části Sarajeva zvané Baščaršija a již z dálky nás vítají špičaté minarety Gazi Husrev-begovy mešity. Pozorujeme muže, jak si omývají nohy před modlitbou, a sami sebe se ptáme, zda jsme ještě v Evropě. Centrum Sarajeva totiž připomíná spíše Istanbul než srdce východní Evropy. V jedné z mnoha příjemných kaváren se schováváme před deštěm a k nápoji přikusujeme burek, místní pečivo plněné mletým masem. Po prozkoumání opraveného bazaru zamíříme k řece, kde jsou jizvy nedávné války ještě zřetelné. Omítky domů stále nesou nepřehlédnutelné stopy po kulkách a občas šlápneme na sarajevskou růži – červeným cementem zalitou stopu po bombě. Zastavujeme se v nejslavnějším místě ve městě, kde Gavrilo Princip zastřelil následníka vídeňského trůnu, arcivévodu Ferdinanda d’Este a jeho českou manželku hraběnku Chotkovou. Právě tento moment zažehl peklo první světové války.

Opouštíme Sarajevo a míříme na jih k malebnému městečku Mostar, jehož dominantou je dokonalý kamenný most přes řeku Neretvu. Bohužel i sem dosáhla nemilosrdná ruka války. Skvost islámské architektury, který zde netknutý stál skoro 500 let, zničila v roce 1993 chorvatská armáda. Naštěstí byla tato památka obnovena do původní podoby s využitím postupů používaných v osmanské říši. V nedalekém poutním místě Medžugorje, kde se prý v 80. letech zjevila Panna Maria, zapalujeme svíčku za oběti místní války. Před přejezdem hranice do Chorvatska se ještě svlažujeme v křišťálově čistých vodopádech Kravica.

Černá Hora

Oproti Bosně a Hercegovině vyzařuje z Černé Hory pohoda a vyrovnanost. Možná za to alespoň částečně může všudypřítomné slunce a oblázkové pláže, kterých je v této malé balkánské zemi opravdu požehnaně. Černá Hora v roce 2006 vyhlásila nezávislost na Srbsku, a ačkoli ještě nevstoupila do Evropské unie, už se zde platí eurem. Pokud vjedete do Černé Hory podél jaderského pobřeží, oslní vás ihned za chorvatskou hranicí kouzelný Kotorský záliv – Boka Kotorska, díky hloubce zaříznutí do pustého vnitrozemí označovaná jako jediný „mediteránní fjord“. Je možné kdykoliv zastavit a svlažit se v jejích blankytných vodách.

V malebné vesnici Perast, která připomíná malé Benátky, obdivujeme zašlou slávu šestnácti kostelů. Nedaleko od pobřeží se nacházejí dva fotogenické ostrůvky, na něž se můžete nechat převézt loďkou. Jednomu dominuje cypřiši obklopený benediktinský klášter, zatímco na jeho sousedovi, uměle nasypaném již v 15. století, stojí skromný kostelík. Vjezd do zálivu, kde kdysi kotvilo rakousko-uherské loďstvo, střeží nádherně opevněné město Kotor, jehož starobylé hradby se táhnou až do okolních kopců, postupně přecházejících v horu Lovćen. Podle tmavých, hustě zalesněných strání této hory dostala země svůj název.

Vedle nádherného pobřeží a historických měst je hlavním lákadlem Černé Hory právě divoce hornatá krajina. Na severu můžete raftovat v hlubokém kaňonu řeky Tara, která prořezává národní park Durmitor, anebo unikněte před civilizací do pravěkých lesů parku Biogradska Gora. My jsme se rozhodli pokračovat podél pobřeží na jih. Před vstupem do Albánie ještě obdivujeme pohádkový poloostrůvek Sveti Stefan, na jehož březích se opalovala například Marilyn Monroe či zde probíhal během balkánské války boj o mistra světa v šachu.

Albánie

Albánie byla po dobu půl století hermeticky uzavřena před okolním světem, tedy pokud nepočítáme Čínu, s níž spolupracovala do roku 1978, než se uzavřela i před ní. Komunistický diktátor Enver Hodža zde vládl opravdu železnou pěstí a vytvořil ze své země bizarní skanzen. Zakázal veškeré náboženství a kvůli patologickému strachu před invazí okolních států vysál státní kasu za účelem výstavby neuvěřitelného množství obranných bunkrů rozesetých po celé Albánii. Často se uvádí, že bunkrů vzniklo půl až tři čtvrtě milionu, ale takové číslo je zřejmě velmi přehnané. Navzdory původním plánům vzniklo nakonec v Albánii zhruba 170 000 bunkrů.

Díky dlouhodobé izolovanosti si země zachovala dávné tradice, balkánský morální kodex a svou proslulou divokost. V některých horských vesnicích se díky nim můžete vrátit o staletí zpět. Možná narazíte i na jedny z posledních „burneshi“, ženy, které přijaly v případě úmrtí mužů doživotně jejich rodinnou roli, a to jak vzezřením, tak chováním.

Po vjezdu do Albánie je naší první zastávkou město Skadar (Shkodër), ležící na břehu stejnojmenného jezera. Je to vhodná základna pro prozkoumání nedalekých Albánských Alp (Prokletije). Pokračujeme proti proudu řeky Drin, která nejprve meandruje zvlněnou krajinou a postupně se zařezává do horských masivů. Osamoceni se koupeme v jejím toku a přemýšlíme, kde postavíme stan. Kouzlo Albánie a většiny zemí Balkánu spočívá také v možnosti spát, kde se vám zachce. Nakonec se rozhodneme pro adriatické pobřeží. Západ slunce tak pozorujeme z málo známé pevnosti Lezhe, strategicky umístěné na nejvyšším kopci v okolí. Je odtud dokonalý výhled na celou zátoku, pláže, ptačí rezervaci Kune-Vain-Tale, několik bunkrů a ostré stěny pohoří za námi. Nedaleko se pase stádo koz a občas „proběhne“ osamocená želva. Vynikající ranní kávu si vychutnáváme v horském městečku Kruja, kde se narodil největší albánský hrdina a bojovník proti osmanské nadvládě Skanderbeg. Kromě jeho masivní sochy tu najdete i zrekonstruovaný bazar, muzeum a starověký hrad.

Hlavní město Tirana, odsud vzdálené pouhých 40 kilometrů, pro nás bylo příjemným překvapením. Po desetiletích stagnace se Tirana přetvořila v celkem pohodové místo s mnoha parky, promenádami, kavárnami, náměstíčky a bary. Samozřejmě občas narazíte na nezbytný bunkr a pár klasických příkladů brutalistické socialistické architektury, ale celkově působí Tirana příjemným dojmem a stojí za zastavení. Zbytek odpoledne jsme strávili na několikakilometrové pláži nedaleko vesničky Spille. Sympatičtí majitelé baru Orval nás nechali zadarmo přespat ve stanu přímo na jejich části pláže. Dlouho do noci společně popíjíme rakiji a německy konverzujeme o místním životě. Většina Albánců totiž žije v zahraničí, mnoho právě v Německu. Po nákupu melounů na ranním trhu se přesouváme do Beratu, jemuž se přezdívá město tisíce oken. Postupně se vrstvící bílé terasovité domky z osmanské éry byly díky své kráse právem zapsány na seznam UNESCO a určitě byste je neměli během své návštěvy Albánie vynechat. Na město svrchu shlíží rozlehlá kamenná citadela Kalaja, odkud jsou nádherné výhledy do okolní krajiny.

Kontrastem k islámské architektuře jsou zříceniny antického města Apollonia. Ve stínu olivovníků se zde nacházejí zbytky amfiteátru, řady dalších budov a městských hradeb. Na vrcholu své slávy se Apollonia pyšnila titulem svobodného města, který jí udělil samotný Julius Caesar. Razila si vlastní měnu a stala se hlavním kulturním a filozofickým centrem celé oblasti, která se však po mnoho následujících staletí dostala až na samý okraj evropské civilizace. Naší poslední zastávkou před vstupem do Severní Makedonie jsou vinice nad vesničkou Lin u Ochridského jezera. Stavíme stan s výhledem na jedno z největších a nejhlubších krasových jezer Evropy, které má jedinečné kouzlo.

Severní Makedonie

Na břehu Ochridského jezera se nachází historický skvost stejného jména, město Ochrid (Ohrid). Právě sem se vydali věrozvěsti Cyril a Metoděj, když byli vyhnáni z Velkomoravské říše. Jejich žák, biskup Kliment, zde v 9. století založil první slovanskou univerzitu a učinil tak z Ochridu vyhledávané místo v rámci bulharské říše.

Městem se klikatí dlážděné uličky s příjemnými kavárničkami a památkami na každém rohu. Nechte se jimi unášet až na okraj skaliska, na němž stojí fotogenický kostel svatého Jovana Kaneo s krásně zachovanými freskami. Od příjemného zchlazení v jezeře vás nyní dělí jen několik desítek schodů. V jedné z mnoha místních restaurací si můžete pochutnat na jedinečném endemickém pstruhu ochridském. Za účelem vytrávení doporučuji navštívit pevnost cara Samuila, z jejíchž hradeb je krásný výhled jak na jezero samotné, tak na řadu kostelů a římský amfiteátr. Z Ochridu se vydáváme na sever, kde pronikáme do národního parku Mavrovo. Před usnutím pozorujeme divadlo, které pro nás připravily tisíce světlušek.

Ráno ještě za šera vyrážíme do hustých lesů, které brzy střídají horské pastviny. Naším cílem je společná nejvyšší hora Severní Makedonie a Albánie, Velký Korab, která se tyčí do výšky 2764 metrů nad mořem. Během celodenní túry nepotkáme živou duši. Jen na chvíli nám dělá společnost stádo ovcí čítající několik set kusů, které se rozhodlo využít stejnou pěšinku jako my. Na vrcholu Korabu si vychutnáváme jak zasloužené pivo, tak nádherný výhled do hned dvou balkánských zemí.

Naší další zastávkou je výkladní skříň Severní Makedonie, ambiciózní hlavní město Skopje. Velkolepé stavby, bulváry, masivní sochy a antické sloupoví mohou na někoho působit až kýčovitě. Já se řídím heslem „čím více soch, tím lépe“, a proto si mě Skopje ihned získalo. Město dělí nádherný kamenný most přes řeku Vardar na dvě části. V muslimské čtvrti Čaršija na severu naleznete hned několik mešit, tureckých lázní a byzantskou pevnost. V jižní, křesťanské části stojí většina kostelů a klášterů města společně s domem, kde se narodila Matka Tereza. Ze Skopje už je to co by kamenem dohodil do tajuplného Kosova.

Kosovo

Od nejmladší země Evropy, která má problematickou pověst, jsem mnoho neočekával. Kosovo ale příjemně překvapilo a vlastně se stalo zlatým hřebem naší balkánské cesty. Podobně jako v Bosně a Hercegovině i zde hraje klíčovou roli historický a etnický kontext. Pozůstatky zdlouhavé a krvavé cesty k nezávislosti, která byla zdárně zakončena až v roce 2008, jsou všudypřítomné převážně v podobě pomníků padlým vojákům. Většinu obyvatel tvoří Albánci a asi osmiprocentní srbská menšina se stáhla do několika enkláv.

Ve dvanáctém století bylo území Kosova srdcem ortodoxních křesťanů v rámci byzantské říše. Z této doby pocházejí nádherné klášterní komplexy, které jsou jedním z důvodů, proč Srbsko odmítá uznat suverenitu Kosova a nárokuje si jeho území. Jako by se Srbové stále nedokázali přenést přes pro ně zásadní, avšak již pradávnou bitvu, v níž v roce 1389 s Turky prohráli na tzv. Kosovském poli. Následujících 500 let byla země pod nadvládou osmanské říše, která postupně islamizovala většinu obyvatelstva.

Pozoruhodným oknem do minulosti je historické město Prizren, kde můžete obdivovat úchvatný kamenný most a několik mešit. Míříte-li sem ze Skopje, podobně jako my, doporučuji využít malých silniček lemujících makedonskou hranici. Nahlédnete tak do života na kosovském venkově a místní kluci vám za hubičku prodají vynikající lesní maliny. Do Prizrenu také vede pohodlná dálnice z Albánie. Pokračujeme na severozápad k vesnici Dečani, kde se nachází velkolepý středověký klášter Visoki Dečani. Od dávné minulosti až dosud jej obývají srbští ortodoxní mniši, ovšem pod stálou ochranou ozbrojených mezinárodních jednotek KFOR, působících zde již od války v roce 1999. V posledních dvaceti letech byl totiž klášter cílem několika bombových útoků. Při vstupu do komplexu tak musíte těžce ozbrojeným vojákům ve střílnách odevzdat pas, což je v současné Evropě ojedinělá zkušenost. Odměnou vám bude pohled na více než tisíc mimořádně cenných a dokonale zachovaných fresek.

Stále plní dojmů z posvátných míst si stavíme stan v předhůří Prokletije, s výhledem na třetí největší kosovské město Peć (albánsky Peja/Pejë). Při vstupu do Rugovské soutěsky a národního parku, který ji obklopuje, míjíme další impozantní klášter Srbské pravoslavné církve zapsaný do seznamu UNESCO. Pro ty z nás, kteří chtějí civilizaci alespoň na chvíli uniknout, jsou místní hory jako stvořené. Doporučuji jít alespoň část nově značeného treku „Peaks of the Balkans“, který vede po nejkrásnějších vrcholech Albánie, Černé Hory a Kosova. Celá 192 kilometrů dlouhá trasa je výborně zmapovaná s GPS koordinátami, převýšením, nástupy na stezku a zdroji vody. Jako ochutnávka této pozoruhodné trasy, zpřístupňující snad nejdivočejší přírodu Balkánu, může sloužit několikahodinový výlet k ledovcovému jezeru Leqinat. Během koupání v jeho osvěžující vodě snadno přeplavete z Kosova do Černé Hory, jelikož jezero protíná jejich vzájemná hranice. A úchvatné výhledy z okolních kopců podtrhnou dojem z čím dál vzácnější panenské přírody.

Naší poslední zastávkou v Kosovu je klášter Gračanica a hlavní město Priština. Nejedná se o moc krásné město, ale získává si nás velikým nápisem na hlavní vládní budově: „Děkujeme USA, Kosovo bude vždy vděčné.“ Loučíme se s touto zajímavou a stále ještě mladičkou zemí a já objevil další věc, v níž se liším od našeho prezidenta. Oproti němu totiž mám Kosovo rád.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: