Přinášíme vám plnou verzi článku novinářky Ivy Roze, který vychází v aktuálním čísle Reflexu ve zkrácené podobě jako jeden z textů reagujících na diskutovanou obálku časopisu z minulého týdne.
Když jsem minulý čtvrtek vstala, měla jsem několik zmeškaných hovorů a pár zpráv od kolegů novinářů z Reuters a jiných, převážně zahraničních médií.
„To, sakra, nemůžete myslet vážně!“ psal jeden.
„Fakt nechápu, jak do tohohle póvl-plátku můžeš psát a legitimizovat ho tím,“ psal další.
Když mi pak poslali odkaz na novou obálku Reflexu, polil mě studený pot. Byl na ní Hitler namaskovaný jako černoch, s afrem a nápisem „Black Lives Matter“ a podtitulkem Poklekneme před všemi zločinci, kteří se prý chtěli polepšit?
„To, sakra, nemůžou myslet vážně!“ pomyslela jsem si a hned psala do redakce. WTF?
Každá redakce někdy šlápne vedle a podaří se jí nechtíc poslat komplikované téma někam úplně do suterénu, ale udělat to vědomě je něco jiného. Jestli existuje něco jako ideální definice toho, čeho byste se v žurnalistice nikdy neměli dopustit, pak to musí být kombinace zavádějící otázky a vizuálu „Hitler coby metafora“. Už v první hodině žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě nás učili, že novinář má za úkol přinášet odpovědi, nikoli otázky. Otázek mají čtenáři sami dost. Natožpak těch zavádějících.
Poklekneme před kriminálníky? Hmm, správná odpověď musí být zřejmě…ne?
Otázkou nicméně zůstává, proč je téma, které je primárně o Afroameričanech, formováno tak, aby vlastně bylo zase o běloších. A jestli máme, či nemáme pokleknout a omluvit se.
Nic nevystihuje americký rasový problém lépe než tahle obálka. Slibuje, že je o Afroameričanech, ale nějakým záhadným způsobem z toho vyjde jako oběť zase běloch. Ještě že tam není nápis Je to celé kampáň, jinak by mi to leccos připomínalo.
Chudáci běloši
Vím, že v Česku je dost rozšířené přesvědčení, že chudáci běloši se pořád někomu omlouvají, hlavně černochům, kteří by už měli přestat fňukat, že jsou od dob otrokářství diskriminováni, a dostat se konečně na „naši“ úroveň. Upřímně, vůbec nevím, kde se tenhle názor tady vzal, že černoši chtějí za něco omluvu. Žila jsem v USA 11 let, mám spoustu afroamerických přátel a kolegů a nikdy v životě jsem od žádného z nich nic takového neslyšela. Spíš bych řekla, že chtějí, aby běloši chvíli sklapli a poslouchali, jak to vidí oni. Jen chvíli. Jenže proč někoho poslouchat, když jste přesvědčeni, že všechno už víte?
Je to trochu, jako když máte ženu, kterou systematicky terorizuje manžel. Ona taky nechce omluvu, těch má doma plno. Chce prostě, aby to přestal dělat. Jenže on ji odmítá vyslechnout a přiznat si, že něco dělá špatně. Jeho táta se k mámě choval stejně a máma s tím nikdy neměla problém, tak nevím, co si ona furt stěžuje.
Abych to shrnula, o co při dnešních protestech jde, je to, aby si společnost přiznala, že existuje něco jako systémový rasismus, a pracovala na tom, ho eliminovat. A podle mých zdrojů v USA to vypadá, že to mnoha lidem konečně sepnulo, ačkoli to ještě bude dlouhá cesta.
Test inteligence
Poté, co jsem tu obálku viděla, jsem měla tendenci okamžitě se od Reflexu distancovat a bránit svoji integritu tím, že já ale v redakci nepracuji, že jsem jenom externistka, a stojím si tudíž jen za svými články. Připadala jsem si ale trochu jako hlídač v Osvětimi – když už jsme u těch vděčných nacistických paralel – bránící svoji pověst tím, že on ale přece neházel Židy do plynu. On tam jen hlídal a dělal svoji práci.
Jeden americký novinář, se kterým jsem před deseti lety pracovala v deníku The New York Times, chtěl vědět, co ta obálka vůbec znamená. „Poslyš, já asi nechápu jemné nuance českého humoru, ale já tomu nerozumím,“ napsal mi.
„Já tomu taky nerozumím,“ musela jsem ho uklidnit.
A to jsem ji analyzovala asi půl hodiny. Úplně nejdřív mě napadlo, že to možná mělo znamenat něco ve smyslu, že jako kdyby byl Hitler černoch, taky bychom před tím přece taky nezaklekli a neomlouvali se mu, ale pak jsem se přesvědčila, že takhle banální přesmyčka to přece být nemůže. Ne v časopisu, pro který píšu!
Když jsem se ptala v redakci, co ta obálka vlastně znamená, zjistila jsem, že velká část kolegů jí taky nerozumí a ta druhá část tvrdí, že vysvětlovat ji netřeba, protože by to bylo urážkou inteligence čtenářů. Nedá se nic dělat, asi budu muset jít na IQ test.
O nich bez nich
I když jsem obálku nepochopila, říkala jsem si, že mi třeba všechno dojde, když si přečtu, co je uvnitř toho časopisu. Jenže hned na první stránce mě místo odpovědí čekal jen další seznam otázek a pokyn, že si na ně mají čtenáři odpovědět sami. Za 43 korun by možná leckdo čekal víc, ale na druhou stranu, člověk nemůže čekat standardní úvodník od časopisu, který má na titulce Hitlera s afrem, že jo.
Ale to nebylo to, co mě šokovalo nejvíc. Přečetla jsem celý časopis, který avizoval téma rasových nepokojů v Americe, ale nikde jsem nenašla jediný názor nebo citaci od Afroameričana nebo někoho, kdo černošské historii rozumí víc, než že byl jednou v Americe coby stipendista. Ale díky aspoň za něj. Pořád lepší, než když své názory na rasové nepokoje v USA nabízejí lidi, kteří píší od stolu z Kolína, a to ze sekundárních zdrojů z internetu, nebo, bůh nám žehnej, Jiří Čunek – live from Vsetín!
Nenašla jsem tam jediný článek, rozhovor, nebo aspoň drobný důkaz, že někdo z těch autorů mluvil s někým „z druhé strany“. S někým, koho se ty nepokoje týkají. Že aspoň chvíli opravdu poslouchal. Je to trochu jako udělat vydání o potratech a nemluvit při tom s jedinou ženou. Nebo psát o koronaviru, ale nepromluvit u toho s jediným doktorem, pacientem, virologem ani epidemiologem, ale postavit to celé na lidech, kteří si o tom viru někde něco přečetli nebo měli minulý rok chřipku, takže vědí, o čem mluví.
Vydávat kontroverzní názory, které jdou kontra politické korektnosti, je v pořádku, pokud je má člověk něčím podložené. Vydávat kontroverzní názory, které člověk vaří z vody, je líná, nezodpovědná žurnalistika. Ta možná lépe prodává, čtenáře ale ničím neobohatí. Pouze je utvrdí v názorech, které už mají. A na to si nikdo nemusí kupovat časopis.
Autorka je publicistka a absolventka žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a členka fakulty žurnalistiky na Angloamerické vysoké škole.
Další reakce na obálku minulého Reflexu najdete v aktuálním čísle 26/2020, které si od čtvrtka 25. června můžete objednat na webu ikiosek.cz.
