Dívky z kmene Jawalapiti

Dívky z kmene Jawalapiti Zdroj: Profimedia.cz

Tradiční indiánská obydlí maloka
Rakouský horolezec, cestovatel a geograf Heinrich Harrer
Heinricha Harrera ztvárnil Brad Pitt ve filmu Sedm let v Tibetu
Náčelníci různých amazonských kmenů na společné oslavě před zápasy huka-huka
Zápasy huka-huka
9
Fotogalerie

Krkolomná expedice do nitra Amazonie aneb Pobyt mezi indiány z povodí Xingú

"Znovu a znovu lákají člověka končiny posledních neobjevených rájů na zemi. Jednoho dne jsem dobře připraven i já zaklepal na brány země v povodí Xingú. Je to kraj, v němž žijí lidé svobodně a spokojeně, kde se věci zdánlivě nedůležité staly významnými."

Heinrich Harrer

Ráno nemůžeme dospat. Těšíme se, že vyrazíme na vysněnou cestu. Burácení motoru terénního automobilu konečně narušuje ticho do tmy zahaleného městečka Canarana. Majitel a řidič auta José Augusto spolu s indiánem Waripirou přijíždějí jen s malým zpožděním, než bylo dohodnuto. Dva obrovité sudy jsme naložili již předešlého večera. Dvě stě litrů benzinu a dvacet litrů oleje tak, jak zněl požadavek náčelníka Aritana. Navíc na korbě auta leží nějaké pytle, zřejmě plné potravin. Nedočkavě přihazujeme naše zavazadla. Waripira uvolnil místo v kabině a vylezl také dozadu na úložnou plochu valníku.

Je pět hodin. Temnotu dlouhé noci jen občas přerušuje rozsvícená žárovka na zápraží některého z nízkých farmářských domků u prašné cesty. Před námi je zhruba 125 km cesty severozápadním směrem k řece Culuene. Tam je hranice všem cizincům zapovězeného indiánského území rezervace Xingú. Život se prý v této zemi rybnatých lagun, skryté v ohromné rozloze tropického pralesa, nezměnil po staletí. Snaha minimalizovat negativní zásahy do světa zdejších lidí tak přispěla k našemu rozhodnutí, vypravit se na cestu do nitra brazilské Amazonie pouze ve dvojici. Žijí však indiáni kmenů Kalapalo, Jawalapiti a Kamayurá opravdu stále svobodně a spokojeně? Znějí dosud z kultovních chýší zvuky obřadní flétny jakui, úzkostlivě skrývané před zraky žen? A staneme se svědky zdejších legendárních zápasů? To jsou otázky, na které má přinést odpověď expedice HUKA-HUKA, další díl projektu Harrerův svět - cesta za poznáním geograficky izolovaných etnik ve stopách proslulého rakouského horolezce, badatele a spisovatele.

Stát se vítězem zápasů huka-huka je snem každého mladého muže v povodí horního toku řeky Xingú. Napínavé souboje svalnatých mužů následují po smuteční noci tanců a zpěvů pohřebního ceremoniálu Kuarup. Dříve se konaly pro zdokonalení bojovníků při vedení válek. Dnes, když už se k řešení sporů nepoužívají zbraně, jsou zápasy huka-huka jakousi náhražkou za bitvy. Aby byla tato "nekrvavá válka" přitažlivější, zápolí mezi sebou zástupci všech kmenů žijících v rezervaci. Spatřit na vlastní oči tyto zápasy však dosud mělo možnost málo cizinců. Mezi ty, kterým se to podařilo, patří právě Heinrich Harrer. Roku 1966 pobýval spolu s kameramanem Herbertem Raditschningem mezi xinguskými indiány v této těžce dostupné oblasti a zážitky zaznamenal v knize U jezera blaženosti. Máme v plánu využít načerpaných poznatků z knihy a setkat se s pamětníky jeho návštěvy.

Povolení ke vstupu

Získat povolení ke vstupu do rezervace je nesmírně nesnadnou a komplikovanou záležitostí. Na obtížnost jeho získání upozorňoval i Heinrich Harrer během našeho osobního setkání před odjezdem do Brazílie. Divoké území o obrovské rozloze téměř 32 000 km2, obývané pouze několika tisíci indiánů, bylo již roku 1961 prezidentem Janio Quidrosem vyhlášeno rezervací Xingú. Svým dekretem toto území uzákonil jako věčnou vlast indiánů, kteří zde žijí.

Do oblasti nemají přístup ani misionáři. Povolení k návštěvě se vydává naprosto výjimečně. O správnosti takového rozhodnutí nemáme pochyb. Hledači gumovníků a obchodníci sem v minulosti zavlekli smrtící epidemie chřipky a neštovic. Správa parku se již po několik desetiletí snaží naplnit ideální záměr udržet čistý a nedotčený způsob života původních obyvatel. Naše více než půlroční úsilí o získání povolení znamenalo prosekat se byrokratickou džunglí při jednáních s řadou institucí. V samém závěru však přineslo několik zajímavých setkání. V brazilském hlavním městě nám poskytl velice cenné informace emeritní profesor antropologie Roque de Laraia, účastník expedic na Xingú v letech 1964 a 1966. Až neuvěřitelně z jeho úst znělo, že právě české korálky jsou pro tamní obyvatele stále velmi cenným darem. Těchto drobných barevných korálků jsme si přivezli dostatek. Ale pozor, na indiánském území má největší váhu slovo náčelníka kmene! Ani oficiální povolení vstupu od úřadů není ještě zárukou dosažení cíle.

Nakonec pomohla šťastná náhoda setkání s Iné - indiánkou kmene Karajó. Potkali jsme ji v Canaraně, kde je zaměstnána v Indiánské národní nadaci FUNAI. Podle litery zákona je v pravomoci této organizace ochraňovat a dohlížet na indiánskou kulturu, zajišťovat lékařskou a výchovnou pomoc a bdít nad zájmy indiánů. Praxe je však velice složitá a z hlediska původních obyvatel tíživější, než jsou představy zákonodárců. Pro nás je však podstatné, že Iné pět let pracovala přímo v domorodém parku Idigena. Dobře zná náčelníka kmene Jawalapiti Aritana. Toho Aritana, kterého Harrer ve své knize popisuje jako mimořádně bystrého, inteligentního a urostlého patnáctiletého chlapce. Syn náčelníka Kanata byl již v tomto věku uznávaným bojovníkem. Naše zdravě drzé tvrzení, že jedeme právě za Aritanem a vezeme mu dar, slavilo úspěch. Iné se podařilo navázat rádiové spojení s náčelníkem, který dal k návštěvě souhlas. Pomyslnou vstupenkou k cestě do rezervace je na obyčejný papír tužkou napsané povolení s textem: "Volala jsem Aritanovi, náčelník souhlasí." Součástí povolení je i dohoda obstarat 200 litrů benzinu a 20 litrů oleje, které nyní s sebou vezeme.

Pomalu začíná svítat. V počátku klidná cesta se dávno změnila v nekonečné natřásání. Skoky doleva doprava, náhlá zastavení i prudké výjezdy vpřed. Krajinu pastvin a nekonečných ohrad střídají obrovské plochy spálenišť posledních zbytků původního porostu. Úseků, kde projíždíme pralesem, není mnoho. Co dál čeká tuto krajinu? José je příjemným společníkem. V rámci možností naší víc než lámané portugalštiny se nám snaží vše vysvětlovat. Ukazuje nám několik děr, a než vysvětlí, že je obývá ohromná anakonda, dá mu to celkem práci.

Safari na vodě

Nápis Fazenda Sayonara na farmářské usedlosti oznamuje, že jsme u konce cesty autem. José začíná pomalu a opatrně couvat až k samotnému břehu řeky. Waripirova loď se zdá malá na tak velkou zátěž. Překládání nákladu však probíhá až překvapivě lehce. Proti proudu řeky k nám na motorovém člunu přijíždí čtveřice indiánů. Nevypadají rozhodně jako nějací divoši. Namísto luků a šípů mají moderní lovecké pušky. Podle znaku na kšiltovce jednoho z nich lze odhadnout, že se jedná o strážce parku. Nechávají nás však bez povšimnutí. Rychle se loučíme s Josém a vyplouváme na řeku, která v těchto místech dosahuje šíře kolem sta metrů.

Hned za hranicí rezervace míjíme první vesnici. Žijí zde Kalapalové. Slunce začíná naplno pálit a je nutné se před ním chránit. Jeho energii naopak vyhledávají některá zvířata. Na písčitých březích se vyhřívá velké množství kajmanů, často jsou k vidění také želvy. K řece chodí pít i kapybary. Tento vůbec největší hlodavec, který dosahuje velikosti prasete, je v pralesích Amazonie nejvítanější lovnou zvěří. Naše plavba nám připadá jako nějaké úžasné safari na vodě. Pozorujeme volavky, čápy jabiru, nad naší lodí prolétají pestře zbarvení papoušci a ledňáčci. Mezi dravci rozeznáváme kondora a sokolovitého karanča jižního. Řeku nejčastěji svírá neprostupný prales, ale objevují se i pruhy savan a vypálených míst po nedávných pralesních požárech.

Želvu za oplatky

Před námi se objevuje další vesnice. Z náčrtu naší mapy vyplývá, že se blížíme k osadě kmene Kuikuro. Tvoří ji obrovské dlouhé domy se střechou až k zemi tak, jak je známe z kreseb a fotografií. Necháváme se unést vzrušením blížícího se setkání s domorodci a spěšně připravujeme kameru a foťáky ve snaze vše zachytit ještě z hladiny řeky. Waripira však dává najevo svůj nesouhlas. Rázně zastavuje uprostřed vodního toku. Foto ne! Jeho gesta jasně naznačují, co se stane, když jeho příkazu neuposlechneme. Prostě o naši techniku přijdeme. Fotografování a natáčení živé i neživé přírody mu doposud vůbec nevadilo. Teď je nám z jeho jednání jasné, že s focením domorodců to bude jinak.

Náš příjezd nijak neruší ženy a děti, které se koupou v řece. Waripira se jde do vesnice najíst. Místní ho velice dobře znají. My nebudíme žádný velký zájem. Nechceme nechat věci bez dohledu, proto se střídáme v hlídaní našeho plavidla. Nejdřív jde do vesnice Dany. Hned u prvního stavení stojí klec s orlem. Přesně jako v Harrerově knize. Zřejmě také patří některému z místních kouzelníků, kteří se zde na Xingú nazývají pajé. Alena si zatím zaplavala v řece. Nebezpečí piraní zřejmě nebude tak hrozivé. Více nepříjemností tropí spousta malých kousavých muchniček. Na břehu u vody je kvůli nim k nevydržení. Náš lodivod se vrací v doprovodu dvou dalších indiánů. Chystá se obchodovat. Za troje oplatky přivezené z Canarany dostává velkou želvu.

Další plavba se zdá nekonečně dlouhá, trvá již téměř osm hodin. Waripira nás ujišťuje, že do vesnice kmene Jawalapiti, která je cílem naší cesty, doplujeme ještě dnes. Do tmy však nemůže být daleko. Začínají se nás zmocňovat obavy, jakého přijetí se nám dostane. Dobře víme, že xinguští indiáni neznají vděčnost a radost dávají najevo zřídka. Návštěvník si musí jejich důvěru teprve získat svou obezřetností, taktem a trpělivostí.

Pod střechy maloky

Řeka se rozšířila, stále častěji najíždíme na mělčiny. Tady na opačné polokouli v červenci právě vrcholí zima. Je období sucha a hladina řeky dosáhla svého minima. Sotva slunce zmizelo za horizontem, začíná se rychle stmívat. Od vody jde chlad. Objíždíme poslední velkou písčinu a jsme na místě. Na břehu postávají indiáni, někteří z nich právě ukončili koupání v řece. Příjezd nevyvolává žádnou senzaci. Nikdo nás nevítá. Mlčenlivý doprovod několika obyvatel vesnice nás vede asi dvě stě metrů k jejímu okraji. Dál je vše jasné: situace jako v indiánce. Cítíme na sobě zraky domorodců a kráčíme do středu kruhovité osady. Náves je obrovská, odhadem o poloměru osmdesáti metrů. Tmavomodrá tma pomalu přikrývá siluety domů. Uprostřed, před chýší mužů, na nás čekají stařešinové kmene.

Kdo je náčelník, není pochyb. Menší, avšak robustní svalnatá postava, pevný zachmuřený zrak. To je Aritan. Míříme přímo k němu. Podáváme si ruce a z batohu vytahujeme velkou sklenici malých korálků. Aritan je s darem zřejmě spokojen, ale nedává nic najevo. Náčelník ukazuje na jeden z domů. Zde budete spát. Pro dnešek je jednání ukončeno.

Samotné přidělení místa k přenocování v tradičním obydlí maloka je pro nás dobrým znamením. Zdejší obyvatelé věří, že společná střecha tohoto domu jeho obyvatele spojuje. Xinguské maloky obývá vždy několik příbuzných rodin a rozměry dosahují obvykle 10 m výšky a 30 m délky. Dostává se nám přátelského přijetí. Po dlouhém a náročném dni usínáme v radostné euforii z dalšího splněného velkého snu. Někde z opačné strany vesnice k nám doléhá noční zpěv žen. Brána k nahlédnutí do života obyvatel Xingú se otevřela.

Kmenová rada

Vesnice Jawalapiti se pomalu probouzí do nového dne. Tvoří ji 13 velkých domů a je neobyčejně krásná. Konečně se po ní můžeme porozhlédnout za denního světla. Společně s domorodci se jdeme k řece umýt. Nikdo nikam nespěchá. Muži rozdělali na břehu několik ohýnků a po vykoupání se v nich všichni společně suší a ohřívají. Vracíme se do naší maloky. Náčelník nám vzkázal, že za námi přijde. Postupně sem přicházejí stařešinové kmene. Neklid, co bude dál, se nás opět zmocňuje. Mezi příchozími je i náš lodivod Waripira. Z civilizovaného indiána se najednou proměnil v pravověrného domorodce. Je zcela nahý, jen kolem pasu korálky.

Náčelník Aritan dává znamení všem, aby se posadili. Sám si sedá naproti nám a začíná rozvážně rozmlouvat. Moc nerozumíme, ale je jasné, že chce zjistit, proč jsme vlastně přijeli. Alena s částečnou znalostí portugalštiny získanou tříměsíčním intenzivním kurzem působí v roli překladatelky. V jednání smějí mluvit pouze muži. Předáváme Aritanovi portugalsky psanou verzi našeho projektu. Píše se v něm o srovnávací studii vlivu civilizace na přírodu a její obyvatele v období Harrerova pobytu a současnosti. Nezdá se, že by tento dokument u indiánů vzbudil pochopení. Nezbývá než opět ukázat, jaké máme dary. Přivezli jsme na čtyři kilogramy korálů a rybářské vlasce. Náčelník ale prohlašuje, že korále jsou špatné. Zpovzdálí přihlížející ženy mají zřejmě jiný názor. Slovo náčelníka je ale slovo náčelníka. Pokoušíme se zeptat na možnost focení a filmování. Dary se však Aritanovi i přítomným starším kmene k udělení svolení zjevně nezdají dostačující. Nakonec se podaří usmlouvat alespoň povolení k pobytu. Pořizování obrazového záznamu nám zůstává zapovězeno.

Práce a touha

Je nám velkou poctou, že dům, ve kterém jsme hosty, patří bratrovi náčelníka Pirakumovi. Bydlí zde i Aritanova matka Tepuvi. Její jméno je také známé z Harrerovy knihy. Od doby popisované v knize se naštěstí ale mnohé změnilo. Tehdy se tento kmen ocitl na okraji záhuby a po epidemiích neštovic a chřipky čítal pouhých 16 lidí. Dnes, po třiceti šesti letech, má vesnice Jawalapiti odhadem na dvě stě třicet obyvatel. Postupně se snažíme proniknout do života příslušníků kmene. Využíváme každé příležitosti zapojit se do práce i zábavy. V osadě panuje již od svítání nezvyklý ruch. Téměř všichni muži kmene se chystají na dalekou výpravu pro materiál ke stavbě nové maloky. Není čas na dlouhé přípravy. Dany si bere s sebou jen láhev vody a připojuje se k ostatním. Alena zůstává, bude se jako ostatní ženy věnovat zpracování manioku.

Práci v pralese organizuje osobně náčelník. Označit stromy, které se budou kácet, je jeho úkolem. Napohled se však zdá, že všichni dobře vědí, co mají dělat. V lese neustále obtěžuje neuvěřitelné množství hmyzu. Navečer se Dany vrací celý poštípaný a poškrábaný. Alena během osamoceného koupání v řece zase prožila jinou nepříjemnost. Stala se cílem snahy o naplnění sexuální tužby jednoho z mladíků. Dokázala se ubránit a my se později dozvídáme, že pro neznalého místních pravidel může být pohyb i v blízkém okolí vesnice nebezpečný. Jawalapitiové je mají rozdělené na sexuální zóny, které slouží k navazování partnerských vztahů. Případné neomalené narušení se trestá.

Noční rybolov

Vliv náčelníka není u xinguských indiánů postaven na jeho moci. Nemůže nic přikazovat, rozhoduje oblíbenost a víra v něj. Základ autority tak tvoří osobní prestiž, důstojnost a důvěryhodnost. Náčelník musí předvést svou sílu v zápase huka-huka, musí umět zpívat, tancovat, hrát na flétnu, vyprávět staré báje a ctít tradice kmene. K jeho práci patří také vyhledávat dobrá loviště, organizovat společný lov či vztyčovat první sloup maloky.

O autoritě Aritana nemáme pochyb. Setkání s další významnou osobou kmene však působí rozpačitě. Nevýrazný muž v trenýrkách a tričku za námi sám přichází a sděluje, že je pajé. Na rozdíl od náčelníka, který má na starosti správu a zákon, pajé dohlíží na věci duchovní. Mnoho jsme slyšeli i četli o jejich léčebných praktikách a umění kouzlit. Pajé připravuje dospívající hochy k iniciaci, seznamuje je s tradicí kmene. Snad se mýlíme, ale tento šaman na nás nepůsobí přesvědčivě. Říká, že už své schopnosti předváděl v Japonsku, ve Washingtonu, a hned se ptá, jestli ho také pozveme k nám do Evropy. O prodávání kouzel šamanů turistům jsme už slyšeli. Nedělejme však ukvapené závěry o počátku konce indiánských tradic a věřme, že je nadále dobrým opatrovníkem kulturního dědictví kmene.

Mezi nezapomenutelné zážitky se určitě zařadí noční rybolov. Jednoho z dalších dnů vyrážíme těsně před setměním. Jawalapitiové jsou více rybáři než lovci. Podle Harrerovy knihy jsme mohli očekávat lov z vratkých dlabaných loděk s využitím souhry celého těla, luku a šípu či prutu s návnadou v prstech chodidel. Nastupujeme však do plechového člunu s motorem. Posádku lodi kromě nás dvou tvoří čtyři mladí muži a jeden sotva desetiletý kluk. Od místa zvaného Moréna, soutoku několika řek, nemůžeme být daleko. Indiáni říkají, že zde je počátek jejich světa. Kdysi se tady konal první Kuarup. Je to místo vzniku těchto neobyčejných slavností na počest zemřelých.

Dál po proudu nazývají již mohutnou řeku Xingú. Tam však žijí Suyáové. K návštěvě jejich území se nám předem dostalo mnohých varování. Tito indiáni, kteří si znetvořují obličeje dřevěnými kotouči vloženými do rtů, jsou prý dosud k cizincům nepřátelští. I samotní Jawalapitiové se bližšímu styku s dříve bojovnými Suyái vyhýbají. Prý loví ryby timbem, jedem z lián. Nás čeká rybolov do velké sítě, která zatím leží na dně přední části člunu. Přirážíme ke břehu na jedné z rozlehlých písečných pláží. Ve dne se tu jistě vyhřívala spousta kajmanů. Naše síť tvoří vlastně pás o šíři necelé dva metry a délce asi 50 metrů. Vodní tok je tu překvapivě mělký. V některých místech nám voda dosahuje výše ramen, většinou však ani ne do pasu. Kdepak jsou teď asi kajmani? Postupně vytváříme ze sítě velkou kapsu, která se stahuje zpět k břehu. Napětí stoupá. Některým dravým rybám se daří síť přeskočit, ale velká část v ní zůstává uvězněna. Síť začíná těžknout. Je třeba ji rovnoměrně dovláčet na písčitý břeh. Teprve dva metry od kraje je zátahu konec.

Muži se ihned pouštějí do vyprošťování ryb zamotaných do sítě. Připojuje se i Alena, která dosud hlídala loď. Ryby je nutno usmrtit. Indiáni jim prostě prokousnou vaz. Se zvědavostí si prohlížíme úlovek. Trochu překvapující je malá pestrost. Kromě dravých bikud jsou zde jen další tři druhy. Obdobný zátah opakujeme ještě pětkrát. O půlnoci prostřední část dna lodi zcela zaplňuje odhadem na padesát až sedmdesát kilo ryb. Ještě v noci rozděláváme na příhodném místě oheň a opékáme si bez jakýchkoli úprav něco málo z úlovku. S maniokovou plackou nám kurimby i paku chutnají překvapivě dobře. Druhého dne ráno jsme svědky dělby našeho bohatého úlovku. Dostává se rovným dílem na každou maloku. Dělení o potravu je dalším dokladem harmonie, která ve společenství obyvatel vesnice panuje. Ženy, v přístřešku s ohněm za zadní stranou maloky, připravují pokrm z ryb jejich rozvařením a rozmixováním. Stejným způsobem zpracovávají i jiná ulovená zvířata, například opice.

Huka-huka

Postupně zjišťujeme, že život v osadě má určitý řád. K pravidelným činnostem patří také příprava na zápasy huka-huka. Probíhá uprostřed návsi. Před chýší mužů kwakuti jsou do písčité země zasazeny lavičky z klád. Na nich sedí zkušení bojovníci kmene i mladíci. Všichni jsou tradičně ustrojeni. Jediné oblečení tvoří několik obvyklých pramenů korálů kolem pasu a navíc další pás z pestře nabarvených provázků buriti. Smyčka barevného pásu částečně kryje přirození. Na kolenou mají chrániče a také kotníky zpevňují omotávky. Rituál začíná jakýmsi vyzýváním. Signálem k boji je pokyn ruky a dva soupeři odcházejí do prostoru zápasiště.

Zápas začíná. Rivalové se postaví naproti sobě a ve stoje za vyráženého opakujícího se pokřiku huka-huka obtočí bočním cvalem směrem do kruhu jedno kolečko. V krouživém pohybu neustávají ani během druhého kolečka, ale to už jsou skloněni jako opice a pohybují se s rukama po zemi. Najednou se zastaví a na kolenou se snaží co nejvýhodněji uchopit soupeře. Samotný souboj netrvá příliš dlouho, většinou dvě až tři minuty. Zjistit, podle jakého pravidla je boj ukončen, vyžaduje podrobnější pozorování. Harrer popisuje, že zápas končí tzv. vítězstvím na lopatky, jak to známe z řeckořímských zápasů. Toto však není jedinou možností. K vítězství vede i situace, v níž se podaří soupeře uchopit rukama pod koleny obou nohou, nebo mu prostě vlézt na záda.

Silní zápasí se silnými, slabší se slabšími. Ti nejlepší jsou znovu a znovu vyzýváni. Nejsilnějším se již od pohledu zdá být mladík Tapi, jehož vizáž nezapře podobu s Aritanem. Dozvídáme se, že se jedná opravdu o náčelníkova syna. Stal se na nedávném Kuarupu za účasti většiny kmenů na Xingú vítězem největších letošních zápasů, které jsou součástí těchto okázalých pohřebních slavností.

Na trénink zápasů dohlíží osobně náčelník Aritan. Obrací se k nám s otázkou, zdali u nás doma máme také huka-huka. Odpovídáme, že ne a Dany posunky zatnutých pěstí ukazuje, že ze zápasů známe spíše box a hrajeme hlavně fotbal a lední hokej. Aritan souhlasně pokyvuje hlavou. Je vidět, že nás již považuje za přátele. Tohle může být vhodná chvíle požádat o svolení k pořízení fotografie zápasících mladíků. Nabízenou cívku rybářského silonu si Aritan důkladně prohlédne, ale nepřijme. Jeho nau je jasnou zápornou odpovědí. Přesto hovor pokračuje. Náčelníka zajímá, jak se různé věci řeknou naší řečí, a jestli v Čechách také žijí indiáni. Snažíme se vysvětlit, že pouze v knihách a filmech a vytahujeme xerox Harrerovy knihy v místech, kde je popsán jeho památný boj s obrovitým silákem Kaluene. Náčelník je naší znalostí této události viditelně potěšen.

Poznáváme pro nás nezvyklou pohodu života indiánské vesnice. Xinguští indiáni měli ohromné štěstí, že jejich domovem zůstala nedotčená příroda vlastní země. Zbývajícím sto dvaceti tisícům potomkům původních obyvatel Brazílie se takové výsady nedostalo. Kolonisté je připravili o kmenové uspořádání i osobitost. Prostým zabíjením, ničením pralesů, nemocemi či alkoholem je přivedli k opravdové fyzické zkáze nebo je odsunuli na nejspodnější příčku života v civilizované společnosti. Ještě ve 20. století se na brazilské indiány pohlíželo jako na divokou zvěř a dodnes domorodcům, kterých před příchodem bělochů bylo na tři a půl milionu, stále hrozí vymření. Velký podíl k zachování civilizací nedotčeného života na Xingú měl fakt, že tato řeka, stékající z vysočiny Mato Grosso, je jedinou z velkých řek Amazonie, která se stává již na středním toku pro prudké vodopády a peřeje nesplavná.

Víme dobře, že každý, kdo se mezi indiány vypraví, musí přivézt zásobu darů. Takové dary nejsou povinností, ale důkazem vzájemné úcty a přátelství. Očekává se určitá oboustrannost pohostinnosti. Návštěvník musí přijmout vše, co je mu nabídnuto. Kdo toto nepsané pravidlo poruší, bude z vesnice vykázán. Naše dovezené korále začínají mít svou cenu. Kam nedohlédne zrak náčelníka, tam se stále častěji setkáváme s nabídkou výměny korálů za rychlé pořízení fotky. Obyvatelé naší maloky se k nám chovají již naprosto přátelsky. Berou nás mezi sebe, ochotně se snaží vše vysvětlovat a ukazovat, dostáváme od nich první nezištné dárečky. Štědrost patří také mezi dobré vlastnosti zdejších obyvatel. Alena na oplátku obětavě ošetřuje stařeně Tepuvi bolavé nohy a získává si tak plnou náklonnost místních žen. I zdejší ženy chtějí být krásné a pomalovávají se navzájem. Na důkaz přátelství Alenu dívky zasvěcují do tajů malování červenou barvou urukú a černou ženipapo.

Účast na Kuarupu, který se bude za několik dnů konat v osadě Kuikuro, pro nás zůstala zapovězena. Nejprve nás to mrzí, ale brzy si uvědomujeme, že takto ponecháváme indiánům jejich tajemství, jejich prostor. Náš výlet do jedinečného kousku světa, který Harrer nazval zemí blaženosti, se blíží ke konci. Odjíždíme ze světa, kde uprostřed obrovské rozlohy pralesa dál žijí svobodní indiáni. Čeká nás cesta proti proudu řeky a času...


Příprava manioku

Základní potravu indiánů z povodí řeky Xingú tvoří dřeň kořene manioku. Maniok je hlavní kulturní rostlina tropického zemědělství, protože nejlépe vyhovuje možnostem žďářených políček pralesů. Pálení a kácení lesa k přípravě políček provádějí muži, vlastní pěstování a zpracování je záležitostí žen. Merlíkovitá dvouletá bylina roste do podoby keře a její hlízy kořenů dorůstají až velikosti lidské paže. Jsou však jedovaté, protože je v nich obsažena látka uvolňující kyanovodík. Z toho důvodu se musí látka vymývat nebo odstraňovat zahříváním. Kořen se nejdříve vykope, očistí a pečlivě se oškrábe. Bílá dužina se nastrouhá a takto vzniklá tapioka se opakovaně pomocí rohoží tuavi promačkává a promývá. Zbylá jedovatá tekutina se pak vaří tak dlouho, až jed vyprchá a nápoj se může pít. Z tapioky se vytvarují bochánky, které se suší na slunci. Ty se pak drtí v dřevěných hmoždířích. Výsledkem je mouka nebo vločkovitá hmota. Připravují se z ní placky nebo kaše.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: