Prezident Miloš Zeman na recepci čínské ambasády na pražském Žofíně.

Prezident Miloš Zeman na recepci čínské ambasády na pražském Žofíně. Zdroj: Blesk:Jakub Poláček (Blesk)

Vladimír Mertlík: Politická scéna už se nedělí na levici a pravici, jen na hráče a přizdisráče

„Prezident republiky Miloš Zeman konstatuje, že cesta předsedy Senátu na Tchaj-wan nebyla doporučena prezidentem republiky, předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, předsedou vlády ani ministrem zahraničních věcí,“ sdělil světové pokrokové veřejnosti Jiří Ovčáček, hlásný trouba gubernátora rusko-čínského Протекторату Богемия и Моравия (čti Protektoratu Bogemiya i Moraviya), resp. 保护地 波西米亚和摩拉维亚 (čti Bǎohù de Bō xī mǐ yà hé mó lā wéi yā). Háček je v tom, že nikdo Miloše Zemana o jeho doporučení nežádal a nikdo také na jeho názor ani není zvědav. Zlí jazykové trousí, že to spíš on by se měl věnovat doporučením (čti rozhodnutím) soudů a omluvit se tu potomkům Ferdinanda Peroutky, Zdeňku Šarapatkovi, Petře Buzkové, novinářům a koneckonců slušným občanům této země za mezinárodní ostudy z jeho vystoupení.

Co se předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Radka Vondráčka týká, ten by se měl raději zamyslet nad doporučením, aby vystupoval se svou rock show jinde než na pultu sněmovny, a také nad tím, že ne vždy platí – Jak je důležité míti Filipa. Názorová doporučení ministra zahraničních věcí doporučuje Zpětné zrcátko brát vážně ihned, jakmile ministra s vlastním názorem budeme mít. Zatím je třeba se spokojit s tím, že ministra i celou vládu vede i odvolává řídící důstojník Falmer aka Vojtěch Filip (krycí funkce – místopředseda sněmovny) prostřednictvím stínového premiéra Andreje Babiše.

A propos, co se jej týká, nemá si Miloš Zeman moc co výskat. Andrej Babiš totiž řekl jen to, co říci musel: „Předseda Senátu je druhý nejvyšší ústavní činitel, takže je to jeho rozhodnutí, je to na něm, jaký dopad to může mít na naše ekonomické zájmy.“ Všechna čest tentokrát jeho diplomatickému vyjádření, ať už ho sepsal kdokoliv. Bez zajímavosti není ani bleskový souhlas ministra obrany Lubomíra Metnara s poskytnutím letadla vládní letky na cestu. Předseda Senátu Miloš Vystrčil cestou na Tchaj-wan ukázal nejen vlastní mozek, ale potvrdil i smysl existence Senátu a naději, že zachování tváře Česka jako svobodné a svéprávné země ještě žije. Pokud část tisku volá, ať předseda Senátu vezme na vědomí, že Čína není banánová republika či bezejmenný tichomořský ostrůvek, pak je třeba zdůraznit, že ani Česko není součástí Seamanových a Phillipových ostrovů, jihoamerickou republikou País de proxenetas de ovelhas ani čínskou provincií Ping-Pong.

Na domácí scéně se představitelé rozdělili na politické hráče, resp. přizdisráče a Zpětné zrcátko se musí Miloši Vystrčilovi omluvit za předchozí nejistotu o jeho zařazení. Kauza má širší rámec a konotace jako obvykle odkrývají nedovzdělanost mamlasů, k nimž se i tentokrát přidal Jiří Ovčáček přirovnáním Vystrčilovy cesty na Tchaj-wan k návštěvě východoukrajinských separatistů. Činí tak zřejmě s odkazem na to, že Čínská lidová republika (ČLR) trvale označuje Tchaj-wan za vzbouřeneckou provincii a ČLR za jedinou a pravou Čínu. Pravda je poněkud složitější, pokud ne ve svých kořenech zcela opačná.

Tak jako vláda ČLR považuje Tchaj-wan za odpadlou provincii, tak i vláda Tchaj-wanu roz. Čínské republiky vždy právem tvrdila, že ona je jedinou reprezentací Číny, která jen dočasně ztratila kontrolu nad částí území. Toto na první pohled podivuhodné tvrzení má přitom 100% podporu v historii obou zemí. Tchaj-wan ev. Taiwan totiž v překladu neznamená nic jiného než Čínská republika, a pokud by Jiří Ovčáček dával ve škole pozor, věděl by, že byla založena již roku 1912 jako první republika v této části Asie a vládla na celém (!) území pevninské Číny až do roku 1949. Po porážce Japonska ve 2. světové válce vyvolala KS Číny, vedená největším masovým vrahem světa Mao Ce-tungem, občanskou válku a za vydatné pomoci Sovětského svazu nakonec pevninské území ovládla. Regulérně zvolená vláda prezidenta Čankajška i s armádou ustoupily na ostrov Formosa (dnes Tchaj-wan) – kam noha rudé ČLR nikdy nevkročila – a Čínská republika se jako vítězná mocnost 2. světové války stala zakládajícím členem OSN a stálým členem Rady bezpečnosti, což se nezměnilo ani po její porážce v občanské válce s ČLR v roce 1949.

Až roku 1971 USA ve snaze najít v ČLR spojence proti Sovětskému svazu navázaly diplomatické vztahy s ČLR a poté byla Čínská republika v OSN a Radě bezpečnosti nahrazena ČLR. Od devadesátých let 20. století politická reprezentace Tchaj-wanu opouští doktrínu „jedna Čína“ a žádá mezinárodní uznání dnešní nezávislosti Tchaj-wanu de facto. Pokud bez politických konotací budeme problém vnímat z právního pohledu, pak je třeba říci, že je-li někdo vzbouřeneckou provincií či provinciemi, pak je to logicky – bez ohledu na poměr velikosti – Čínská lidová republika. Svět nemá ale vždy logiku a politika tím méně, je-li vedena zbraněmi.

Bitva o Tchaj-wan pokračovala i na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu. Série usnesení o tom, jak to nandáme příští pandemii, a chvála za to, jak jsme byli skvělí v té současné, procházely hlasovací mašinérií jak po másle. Masakr hodný bitvy o Quadalcanal vypukl až ve chvíli, kdy se mělo schválit poděkování Tchaj-wanu za jeho bezplatnou dodávku 800 tisíc roušek, 25 plicních ventilátorů do nemocnic a sta ochranných masek. Jenže! Poté, co si představitelé vlády i Sněmovny při děkování za drahou komerční (!) dodávku pomůcek z ČLR přivodili údery svých hlav o letištní plochu otřesy mozků, resp. dutých prostor, kde je i v případě politiků atrofující orgán uložen, odmítli tentokrát poslanci ANO, socani i komouši rezoluci podpořit a říci i jen pouhé: „Dík, fakt dík!“ A tak to má být! Politika jedné Číny znamená: jedna Čína – jeden dík.

Něco uklidňujícího na konec. I když o tom existují pochybnosti, naše policie je bdělá a umí najít nepřítele i ve svých řadách! Policejní Odborová aliance IZS vyhlásila ústy Petry Lhotákové, autorky výzvy „Chyť si svého MBA manažera!“, start akce. V čem je jádro pudla? Nic nového ve státě „dánském“. Zhruba padesát vysokých policejních manažerů získalo třináctidenním (!) turbo studiem tituly MBA. Tituly samozřejmě od začátku páchnou Plzní, ale nevadily až do chvíle, kdy někdo zjistil, že to držitelům dává možnost získat generálské hodnosti a s tím i odpovídající platy a pozdější renty! Vzápětí se spravedlnost policejním odborářům – kteří se sami včas nepřihlásili nebo nebyli vyzváni – vyrazila na ksichtech jak beďar na tváři neukojeného pubescenta.

Nevkusu je tady hromada – třináctidenní studium, absence studu a titul z leknutí na straně jedné a závist, že podvod se povedl jiným a mě to minulo, na straně druhé. Jak by řekl prezident Václav Klaus st. – o peníze jde až v první řadě. Zpětné zrcátko pamatuje časy, kdy československá lihově-demagogická armáda byla armádou majorů. Po vyvraždění, v lepším případě existenční likvidaci důstojnického sboru předúnorové armády byly její jednotky doplněny náborem bez ohledu na vzdělání, kdy jediným kvalifikačním kritériem byla legitimace KSČ – o tom více v zítřejším Zpětném zrcátku – a rychlokurzy „udělaly majora i z každého magora“, jak znělo rčení vojáků základní služby.

Dnes budeme mít zřejmě policii generálů. Zpětné zrcátko už vidí tu krásu, jak se šest generálů krčí a čeká na posily za dveřmi hospody, kde řádí pomatenec. V Uherském Brodě vědí, o čem je řeč! Je třeba dbát na to, aby si generálové ve službě nasazovali medaile a výložky na záda – to aby zločinec viděl, že utíká generál hrdina.       

A to je vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.