V listopadu 1951 padá u pobřeží Point Reyes v Kalifornii letadlo americké armády. Sto devadesát pět centimetrů vysoký vojín doplave pět kilometrů ke břehu a ani ho nesežerou právě se pářící bílí žraloci. Tehdy se Clint Eastwood, herec a režisér s tváří, která dnes připomíná kubistický portrét, poprvé v životě stává hrdinou. Nebylo by na tom nic divného, kdyby jím nezůstal bez přestávky následujících 69 let. Vliv jeho osobnosti v současném světě už dávno přesáhl jen herecké a režijní kvality. Čím to?
„Strašně jsem se tehdy bál. Blesklo mi ale hlavou, že někteří lidé podobné situace přežili, tak že se to možná podaří i mně. O tom, že jsou v oceánu žraloci, jsem naštěstí nevěděl. To bych umřel rovnou,“ vzpomíná v roce 2017 v seriálu Hollywoodští mistři, když se ho na dobrodružství v ledové vodě znovu ptají.
A tak je to dodnes. Jeho neokázalost pořád funguje. V Americe, Evropě i Asii můžete najít diváky, kterým se nelíbí ten nebo onen Eastwoodův snímek. Můžete také objevit lidi, kterým se v některém filmu nezamlouvá jako herec. Ale ještě jsem nikdy neslyšela o člověku, který by neměl rád Clinta Eastwooda. A už vůbec ne o někom, kdo ho nezná.
Poslední dvě dekády
Od začátku 21. století režíruje až dva filmy ročně, od roku 2000 jich má na kontě celkem sedmnáct, hodně rozdílných žánrů. Poslední, Richard Jewell, další z jeho snímků podle skutečné události, měl českou premiéru letos v lednu. Je o chlapíkovi, který se dostane do médií poté, co je omylem označen za teroristu během olympijských her v Atlantě v roce 1996 – přitom je to on, řadový pracovník bezpečnostní agentury, kdo nálezem batohu s výbušninou tisíce lidí naopak zachrání. I tady se na velkém plátně odehrává drama slušného, obyčejného Američana vyznávajícího tradiční hodnoty pracující třídy, které je tak lehké zničit pár falešnými informacemi a hysterickou mediální štvanicí.
Eastwoodovy filmy už zkrátka dávno nemají jen přímočarou komerční charakteristiku westernů: poctivě v nich řeší dynamiku moci při vymáhání spravedlnosti v americkém právu. Jsou to politické kusy, ale zůstávají napínavé a dobrodružné. „Poznávacím znamením mých filmů je okamžik, kdy jedinec v zájmu pravdy stojí proti všem,“ charakterizuje sám sebe.
I Clint Eastwood jako člověk se ale umí neustále učit novým věcem. Po letech otevřené podpory Republikánské straně 22. února 2020 v otevřeném rozhovoru prohlašuje, ať to prezidentování snad raději dají demokratickému kandidátu Bloombergovi; mezi republikány to vyvolá šok a pohoršení, nikdo tak radikální odklon od Eastwooda nečekal. Vždyť s Trumpem, i když jej osobně nikdy veřejně nepodpořil, přece hrál golf… Jenže Eastwood je, což dává celkem smysl, spíš liberál než republikán; jeho vnímání svobody nevychází z respektování oficiálních autorit, ale z vnitřního přesvědčení a mravního řádu.
Mysli na hromadu brambor
Chlapec z nebohaté dělnické rodiny, instruktor plavání, introvert, hraje jednou na střední škole v divadle v aktovce, ze které už si nic nepamatuje. Snad jen to, že pořád plete texty a ví, že herectví je k ničemu a že jedině hudba ho může zachránit od dělnické profese. Pracuje na benzínce Texaco hned vedle Hollywood Boulevardu, když „prostě na někoho narazí“ a dostane se tak víceméně náhodou do televize. Tím „někým“ je jeden z producentů připravovaného televizního seriálu Rawhide, který vykřikne: „Ten chlap vypadá jak stoprocentní kovboj!“ Clint Eastwood se jím v letech 1959 až 1965 opravdu stává. Seriál Rawhide je veleúspěšný. On sám na svoji postavu pyšný není, říká jí „idiot z prérie“. Přesto však – asi z piety – odehraje po letech Billa Munnyho v oscarovém trháku Nesmiřitelní (1992) ve stejných botách, které měl za šest let pohodlně vyšlápnuté právě jako honák dobytka v Rawhide.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
