O tom, kdy ženy poprvé shodily svou pomyslnou korunu krásy zcela dobrovolně, se lze jen dohadovat. Obvykle se o módě krátkých vlasů hovoří poprvé teprve před sto lety, když ale budeme historii sledovat pozorněji, dojdeme až k období francouzské revoluce. Tam někde totiž začaly ty pravé postřižny.
Během 18. století zkracovalo své vlasy ve Francii velké množství mladých mužů i žen středních tříd. Účesu se říkalo na „Tita“ a měl odkazovat k osobě Tita Juniuse Bruta, staršího syna Luciuse Juniuse Bruta, který se zasloužil o vznik římské republiky svržením římské monarchie.
Souvislost mezi tímto starověkým římským šlechticem a francouzským účesem z konce 18. století se zrodila pravděpodobně už v roce 1729. Tehdy francouzský osvícenský hrdina Voltaire dokončil svou pětitaktovou, na svou dobu ne příliš úspěšnou hru Brutus, inspirovanou legendárním příběhem Luciuse Junuse Brutuse, který odsoudil svého syna Tita k smrti za účast na spiknutí, které mělo vést k obnově monarchie a znovudosazení svrženého krále Luciuse Tarquiniuse Superbuse zpět na trůn.
I ty Brute?!
Když se hra Brutus poprvé objevila na jevišti v roce 1730, byla ostře kritizována za to, že se neshodovala se stávajícími teoriemi dramatické tragédie, a za drsně popsaný charakter hlavní postavy. Po pouhých patnácti představeních byla z prken stažena.
Během francouzské revoluce a ve světle okolností ve Francii však byla v revolučních letech znovu oživena a co víc, zcela zásadně adorována.
Poté, co během zahajovacího představení v Comédie-Française v Paříži 17. listopadu 1790 herec ztvárňující Bruta zvolal: „Bože! Dej nám smrt spíše než otroctví! “, divadlo ožilo aplausem.
Hned o půl roku později 30. května 1791 byla uvedena k 13. výročí Voltairovy smrti v Théâtre de la Nation a v Théâtre de la République. Herec ztvárňující Tituse François-Joseph Talma byl oblečen v kroji starověkého Říma a na hlavě měl krátký sestřih rozcuchaných vlasů.
Za několik dní po představení měli všichni mladí lidé v Paříži ostříhané vlasy à la Titus.
Od Tita pod gilotinu
Krátký účes má ale s francouzskou revolucí i jinou souvislost. Tentokrát se týká ostré čepele gilotiny. V době veřejných poprav bylo pro mladé lidi zásadní napodobovat vzhled nešťastných obětí, které byly podle jejich názoru trestány neprávem. Vlasy si stříhali stejně nedbale, jako popravčí upravovali vlasy trestanců, jimž kolem krku uvazovali červenou stuhu, aby se ujistili, že čepel během popravy projde čistě.
Není vogue jako Vogue
Důvod rané módy krátkých vlasů ve Francii ale mohl být samozřejmě mnohem prozaičtější.
„Kolik lidí má vlasy takové, že by se jimi mohli chlubit? Kolika lidem lemují vlasy tvář rovnoměrně? Kolik z nich má vysoké čelo a příliš odkryté skráně? Spousty. Účes na Tita všechny vady spolehlivě zakrývá,“ nechal se v jednom z magazínů konce 19. století slyšet francouzský kadeřník.
„Vždyť co může být méně atraktivní a více trapné než dlouhé splývavé vlasy bránící pohybu… Dlouhé vlasy si většina lidí stejně zaplétá do copu nebo schovává pod čepec. Proč by tedy člověk měl udržovat dlouhé a nepříjemné vlasy, když může mít na hlavě pohodlný sestřih?“ dodal.
