Už příští jaro se mělo poprvé povinně maturovat z matematiky. Poslanci ale zatáhli za záchrannou brzdu a tento experiment ještě zarazili. Podle výsledků maturit těch, kdo si matematiku v minulých letech vybírali dobrovolně, hrozil tvrdý střet s realitou. Příčiny problému by se neřešily.
Státní maturita v Česku funguje skoro deset let. Za tu dobu došlo ke spoustě dílčích či větších změn a úprav, nejzásadnější zlom měl ale přijít v podobě zavedení povinného testu z matematiky. Prosadila ho Sobotkova vláda, konkrétně ministři Chládek a Valachová.
A to v době, kdy z matematiky jako volitelné zkoušky propadala čtvrtina studentů, kteří si ji dobrovolně vybrali. Ve většině ročníků měla půlka čtyřku nebo pětku, přitom těch, kdo si matematiku vybírají, rok od roku výrazně ubývá (za pět let o 16 procent z celkového počtu maturantů). Výsledky jsou podstatně horší než u dalších maturitních předmětů, u písemných testů z češtiny je neúspěšnost kolem 5 %, u cizích jazyků o pár procent vyšší.
Nejslabší disciplína? Logické myšlení
Tak nízká úspěšnost u ne příliš náročně nastavené zkoušky ukázala jasně jedno: matematika je slabá stránka českého školství, a to se musí změnit. Ministryně Valachová tvrdila, že matematika musí být povinně zkoušená, protože člověka učí myslet. Největší problém ale maturantům dělaly právě úlohy z logického myšlení – systém je zkrátka naučil spoustu vzorečků, ale ty nejpodstatnější schopnosti jim nepředal. K rozvoji myšlení u nás školská matematika zjevně nevedla.
To ale samozřejmě neznamená, že by se mělo jednou provždy povinně zkoušet jen z větných členů a z Dostojevského. Realisticky a střízlivě se dá odhadnout, že při zlepšení výuky v příštích letech (třeba i s použitím Hejného metody a dalších) by mohla být matematika povinná za deset až patnáct let a takový scénář připouští i aktuální ministr Plaga.
Do té doby by si na takovém experimentu mohli akorát politici při prvním pokusu ještě jednou a pořádně ověřit, že školy mají s matematikou vážně problém. Jeden ročník by to odnesl zbytečným rupnutím tisíců lidí, kteří by si jinak matematiku nevybrali. Je ale otázka, jestli bychom třeba v roce 2030 už nebyli v Evropě s povinnou matematikou skoro jediní – už teď ji má jen osm zemí EU.
K čemu je maturita?
Je to krok dobrým směrem, ale zatím je pořád jen první. Maturita v současné podobě má nízkou váhu tam, kde by ji měla mít větší a naopak. Velká část univerzit nebere výsledky u maturit vůbec v potaz, některé třeba přilepšují za vyznamenání. Stát tak utrácí docela velké veřejné peníze na organizaci hromadného testování, které pak (tím stejným státem zřizované) největší univerzity nepovažují za relevantní a radši se řídí zkouškami od soukromé firmy SCIO. Naopak maturitu stát požaduje ve spoustě profesí, kde by se bez ní dalo obejít – třeba u hasičů nebo personálu dopravního podniku. Ve státní správě je kvůli služebnímu zákonu maturita vyžadovaná dokonce všude.
Kromě zvyšování platů učitelů jsou nejvýraznější kroky státu ve školství v posledních letech zaměřené na centralizaci a na testování. Zavedly se jednotné přijímačky na střední školy, ještě předtím jednotné maturity, pak taky centrální opravování maturitních slohů. Přitom má vzdělávání spoustu hlubokých problémů, které se zatím pořádné neřešily.
Všechno nebo nic
Ze 36 vyspělých zemí OECD je Česko jedna ze sedmi, kde dosažené vzdělání nejvíc závisí na podmínkách, do kterých se narodíte – a to nejen na socio-ekonomické situaci, ale taky na regionu. Nejlepší příklad je Karlovarský kraj, kde jsou dokonce školy bez jediného učitele s pedagogickým vzdělání. Regiony, kde nejsou pedagogické fakulty, doplácejí na odliv místních mladých učitelů do Prahy, Brna nebo Plzně.
Zmíněný Karlovarský a taky Ústecký kraj dosahují ve srovnáních úrovně Malajsie a Bulharska, jiné kraje jsou ale nad průměrem Evropy. To jsou propastné rozdíly. V českém školství prostě dostáváte všechno, nebo nic. Detailněji tyto problémy popisuje sociolog Daniel Prokop ve skvělé knize Slepé skvrny.
Každopádně záměr matematiku nejdřív dobře učit a pak z ní teprve všechny zkoušet, je krok směrem ke koncepčnosti celého vzdělávání. Snad ho budou následovat další.
