Bombastické oslavy Dne vítězství v Moskvě 9. května 2015, kdy svět ještě nesužoval nový koronavirus, mimo jiné znovu oživily dávnou otázku, jaký byl podíl tehdejšího, dnes ovšem již neexistujícího Sovětského svazu a v jeho rámci Ruské federace na úsilí vynaloženém za Velké vlastenecké války, jakož i na obětech. Je dobré si je připomenout zvláště v dnešní době, kdy média vytvářejí dojem, že klíčovou událostí se stalo vystoupení vlasovců v Řeporyjích na konci války v Evropě.
Ruská federace zaujímala zdaleka největší rozlohu a měla rovněž nejvíc obyvatel (začátkem roku 1941 111 400 000, což představovalo 56,4 až 56,8 % sovětské populace). Nicméně ozývají se hlasy poukazující na to, že Němci a jejich spojenci obsadili relativně jen malou část Ruska – na rozdíl od pobaltských republik, Ukrajiny, Běloruska a Moldavska, jež v krátké době dobyli celé. Navíc ve všech těchto pěti svazových republikách – s výjimkou Estonska – žilo velké množství Židů, kteří se stali objektem „konečného řešení“ v té nejhrůznější a nejmasovější podobě.
Gigantické bitvy a velcí předci
Během dvouměsíční smolenské bitvy Wehrmacht narazil na první překážku v bleskové válce. Před branami Moskvy utrpěl první vážnou porážku na východní frontě a německá pozemní armáda ve druhé světové válce. Stalingradská bitva, jež vyústila ve zkázu Paulusovy 6. armády a kapitulaci čerstvě povýšeného generála polního maršála (žádný předtím se nikdy v německých dějinách nevzdal, což Hitlera přivedlo k zuřivosti), přivodila obrat ve druhé světové válce a bitva u Kurska definitivně zvrátila její průběh ve prospěch Rudé armády. Svým rozsahem, intenzitou a počtem obětí a vyřazené bojové techniky patří bitvy, jež se za druhé světové války odehrály v Rusku, k největším a nejkrvavějším v dějinách.
O přízeň Rusů usiloval předseda všemocného Státního výboru obrany, Gruzínec (nebo snad Oset; údaje se liší) Josif Vissarionovič Stalin. V referátu předneseném 6. listopadu 1941 na slavnostním zasedání ke 24. výročí Velké říjnové socialistické revoluce prohlásil: „A tito lidé bez svědomí a cti, lidé se zvířecí morálkou mají drzost vyzývat ke zničení velikého ruského národa, národa Plechanovova a Leninova, Bělinského a Černyševského, Puškinova a Tolstého, Glinkova a Čajkovského, Gorkého a Čechovova, Sečenovova a Pavlovova, Repinova a Surikovova, Suvorovova a Kutuzovova!... Němečtí vetřelci chtějí mít vyhlazovací válku s národy SSSR. Nu což, chtějí-li Němci mít vyhlazovací válku, budou ji mít.“
Tato slova provázel frenetický potlesk shromážděných. Den poté v projevu při slavnostní přehlídce Rudé armády na Rudém náměstí v Moskvě řekl: „Na vás se dívá celý svět jako na sílu schopnou zničit lupičské hordy německých vetřelců. Na vás se dívají zotročené evropské národy, které se dostaly pod jařmo německých vetřelců, jako na své osvoboditele. Připadlo vám veliké osvobozenecké poslání. Buďte hodni tohoto poslání! Válka, kterou vedete, je válka osvobozenecká, válka spravedlivá. Nechť vás v této válce posiluje mužný vzor našich velikých předků – Alexandra Něvského, Dmitrije Donského, Kuzmy Minina, Dmitrije Požarského, Alexandra Suvorova, Michaila Kutuzova!“ Nutno podotknout, že pro vojáky odcházející z přehlídky rovnou na frontu a reagující na tato slova hromovým „urá!“ vyzněl tento projev mimořádně povzbudivě.
Rusko vévodilo
Vzhledem k počtu obyvatel a také díky tomu, že první údery agresorů dopadly na pohraniční republiky, stačila Ruská federace plně využít svého obrovského lidského potenciálu. Podle oficiálních údajů zveřejněných v knize Velká vlastenecká bez razítka „Přísně tajné“, vydané v Moskvě roku 2009, z 31 812 158 zmobilizovaných v SSSR připadlo 21 187 617 právě na Rusko. To bylo 19,2 % populace a včetně těch povolaných ještě před vypuknutím Velké vlastenecké války dokonce 22,2 %.
Jak SSSR, tak Ruská federace vyvinuly přibližně stejné mobilizační úsilí jako Německo. V Zakavkazsku, republikách Střední Asie a v Kazachstánu počet mobilizovaných převýšil osmnáct procent, v Bělorusku dosáhl 11,7 a na Ukrajině 12,2 %. To je však poněkud zavádějící, jelikož na Ukrajině a v Bělorusku menší část mobilizovaných povolávala vojenská velitelství a větší povolávali přímo k útvarům, a tudíž mobilizační vypětí práceschopného obyvatelstva v obou těchto republikách je srovnatelné s Ruskem.
V nejkritičtějším období od 22. června 1941 do 1. května 1942 Rusko zmobilizovalo vůbec nejvíc osob – 10 851 795. Od 1. května do 31. prosince 1942 4 109 222, v roce 1943 4 046 803 a pak již následuje prudký pokles, svědčící o vysychání lidských zdrojů následkem astronomických ztrát: 1 890 967 během roku 1944 a pouhých 288 830 od 1. ledna do 1. května 1945.
V roce 1941 činily trvalé ztráty (mrtví, zajatí a nezvěstní) vojáků pocházejících z Ruské federace 2 471 400 (65,1 % sovětských ztrát). Roku 1942 vzrostly na 2 512 400 (77,1 %), v následujících letech se jejich podíl snižoval v souvislosti s osvobozováním okupovaného území: v roce 1943 klesly na 1 607 800 (69,5 %), roku 1944 na 913 200 (51,8 %) a v roce 1945 na 408 100 (50,9 %). Tyto pozoruhodné údaje vyšly roku 2005 ve Všeruské pamětní knize 1941–1945, vydané v Moskvě.
Kolik lidí připravila válka v Rusku o život?
Odpovědět na tuto otázku je dodnes velmi obtížné. Podle různých metod výpočtů zahynulo 6,1 až devět miliónů civilistů a 5 700 000 až 5 800 000 vojáků pocházejících z Ruské federace. To dává souhrnné číslo 11,8 až 14,8 miliónu mrtvých, podle dvou variant bilanční metody dokonce 15,3 až 16,7 miliónu. Tyto údaje publikoval L. L. Rybakovskij roku 2010 ve své publikaci Ztráty SSSR a Ruska na lidech ve Velké vlastenecké válce.
Připomeňme, že celkové ztráty Sovětského svazu činí podle oficiálních údajů 26,6 miliónu mrtvých. Podle ruských propočtů z 8 668 400 zahynulých příslušníků ozbrojených sil (řada zahraničních, ale i ruských odborníků pokládá toto závratné číslo za podstatně snížené) 6 537 100 (71,3 %) pocházelo z Ruské federace. V celosvazovém měřítku bylo 5 747 100 zahynulých (66,3 %) ruské národnosti. Za hrdinství a vynikající úspěchy ve Velké vlastenecké válce obdrželo titul hrdiny Sovětského svazu 11 681 osob pocházejících z 62 národů a národností SSSR, jimž dominovalo 8182 Rusů. Následovali Ukrajinci, Bělorusové, Tataři a Židé.
Největší úbytek civilního obyvatelstva zaznamenal Stalingrad, kde v okamžik vyhnání nepřítele zůstalo pouhých 12,2 % populace, a Voroněž s 19,8 % předválečného počtu. Leningrad vydržel nejtěžší obléhání velkoměsta v moderních dějinách. Během 872 dní trvající blokády zemřelo podle prvních úředních zpráv z 25. května 1945 následkem hladu 632 253 lidí a 16 747 usmrtily letecké pumy a dělostřelecké granáty. Později se objevil věrohodnější odhad obětí blokády, oscilující mezi 800 000 až miliónem, ale někteří publicisté hovoří dokonce až o dvou miliónech.
Tady se nelze ubránit srovnání: USA přišly ve druhé světové válce o 405 399 padlých, zahynulých a zemřelých vojáků, z toho 291 557 tvořila bojová a 113 842 nebojová úmrtí, 9497 námořníků obchodního loďstva a 1778 civilistů, celkem tedy o 416 674 mrtvých. Podle údajů mimořádné státní komise pro zjištění a vyšetření zločinů německých fašistických uchvatitelů a jejich pomahačů z 1. března 1946 bylo v Ruské federaci zabito a umučeno 655 825 civilistů (10,8 % z celkového počtu 6 074 957; zde však chybějí zemřelí následkem hladu, nemocí, těžkých životních podmínek, při bojové činnosti protivníka a sovětských vojsk) a 1 125 515 sovětských válečných zajatců (28,8 % z 3 912 193).
Na nucené práce bylo nahnáno 1 269 189 osob (30,7 % ze 4 128 796). Mimoto 641 803 osoby zahynuly za blokády v Leningradě, čímž se počet mrtvých civilistů vyšplhá na 6 716 760, z nich v Rusku na 1 297 628. Ze sovětských svazových republik utrpělo v poměru k počtu obyvatel nejtěžší ztráty Bělorusko (podle nynějších oficiálních běloruských údajů zahynul každý třetí obyvatel; však také jeho prezident Alexandr Lukašenko si z nějakého zaprděného covidu-19 dělá starou belu a 9. května uspořádá v Minsku přehlídku vítězství, již pro jistotu odložil dokonce i ruský prezident Vladimir Putin), následováno Ukrajinou (v absolutních číslech ovšem Ukrajina stanula celkovým počtem obětí na druhém místě za Ruskem). Podle dosud nejpřesnějších údajů Jurije Kondufora, ředitele Historického ústavu Ukrajinské akademie věd, ze září 1984 zahynulo 7 509 045 osob, a připočteme-li 250 159 mrtvých ze Zakarpatské Ukrajiny a Krymu, jenž tvořil od roku 1954 součást Ukrajiny, 7 759 204.
Vítězství placené krví, hořem a strádáním
Sovětská vojska utrpěla v obranných a útočných bojích na teritoriu krajů, oblastí a autonomních republik Ruské federace závratné ztráty: 5 358 797 mrtvých, zajatých a nezvěstných a 9 475 758 raněných, nemocných, omrzlých, popálených a postižených kontuzí, tj. úhrnem 14 834 555! Vedle toho blednou souhrnné bojové ztráty americké armády, a to včetně armádního letectva (USAAF), za celou druhou světovou válku na všech frontách ve výši 936 259 osob podle oficiální závěrečné zprávy Armádní bojové ztráty a nebojová úmrtí ve druhé světové válce z roku 1953, z čehož 234 874 připadlo na bojová úmrtí. S připočtením 83 400 obětí zahrnutých do nebojových ztrát (zemřelí na nemoci, následkem mimořádných událostí, jako havárie, vraždy, sebevraždy, utonulí, popravení apod.) vzroste počet mrtvých příslušníků americké armády na 318 274.
Ruská federace utrpěla materiální škody ve výši 255 miliard rublů ve státních cenách roku 1941. Během více než tříleté okupace byly zničeny tři milióny budov, jedenáct miliónů lidí zůstalo bez přístřeší. Bytová otázka zůstávala palčivým problémem dlouhá desetiletí po skončení druhé světové války.
Jaceňuk přeháněl
Sedmdesáté výročí konce druhé světové války oslavil také Kyjev, tentokrát ovšem poprvé spolu s dalšími zeměmi už 8., a ne 9. května jako v Rusku. Kromě toho, že ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk obvinil Moskvu ze „zločinné politiky“, řekl, že „v boji proti fašismu padlo sedm miliónů ukrajinských vojáků a země přišla o čtrnáct miliónů obyvatel“. Jestliže započteme i demografické ztráty, tj. nenarozené děti, předčasná úmrtí kvůli drastickému poklesu životní úrovně a úbytek následkem emigrace, pak je to snad možné.
Absolutně vyloučeno je ovšem jeho tvrzení o počtu padlých ukrajinských vojáků. Ten totiž převyšuje celkový počet zmobilizovaných v této svazové republice! Gregorovič uváděl, že zahynulo 1 366 588 ukrajinských vojáků a válečných zajatců a 3 898 457 civilistů, úhrnem tedy 5 265 045 osob. To je mnohem míň, než na kolik vyčíslil ukrajinské ztráty Kondufor. Jak je vidět, zdaleka ne jen Rusko, jež naopak zdůrazňovalo vítězství sovětského lidu bez rozlišování přínosu jednotlivých národů a národností, uměle zveličuje svůj podíl. Při zkoumání historie největšího celosvětového válečného požáru tak zbývá ještě nemálo bílých míst.
