„Komouši, budíček! Je po všem!“ chce se Zpětnému zrcátku budit kremelské rytíře, aby s rudou korouhví a heslem „S lidmi pro lidi (Vocamcaď pocamcaď)!“ vyrazili znovu na zteč proti zlořádům světa. A již stojí Fízl se zásilkou roušek z Vietnamu ve světle ramp. Mělo jich být před dvěma měsíci deset milionů, dnes jich máme už půl milionu. Nejsou levné, ale přišly pozdě! A kde byli za nouzového stavu soudruzi? Proč nebyli v čele dělníků, družstevních rolníků a pracující inteligence! Proč jejich železná pěst neudeřila, aby rozmáčkla americký vir z laboratoří Pentagonu?
Vždy když něco končí, něco krásného se začíná, říká básník. Končí nouzový stav – je fuk, zda o pár dnů dřív či později – jenž přinesl mnoho poučného. Pravda, těm, kteří nemají hlavu jen na to, aby jim nepršelo do krku, neukázal nic extra překvapivého. Snad jen to, že ani motorová myš typu AB nemůže být všude a u všeho. Přes ústup z první linie dokázal premiér vždy včas hryznutím do kotníku upozornit na fakt, kdo je principál. Nouzový stav se tak změnil ve volební kampaň s nejlepším ziskem posledních let, aniž by stála majitele ANO jedinou káču. Bonusem je zalepená díra ve státní kase a zůstalo i na rozhazování až do voleb. Komoušům – sraženým jak „starý mlíko“ do bezradného hloučku – vymezil čáru, kterou v reality show „Česko hledá Spasitele“ nesmějí překročit. A ani outfit červeného Karkuláka mu nezabránil vyškubnout socanům definitivně z rukou fangli boje za zítřek pracujících. Pokud se někde budou vyhlašovat mistři bez dohrání soutěží, pak vítězem voleb 2020 i 2021 je Andrej Babiš.
Lhář do čela ČSSD
Úloha a výsledek sociální demokracie ve skončené krizi připomíná anekdotu, v níž na startu rozhodujícího běhu o světový primát stojí jen Rus, Američan a nikdo jiný! Závod skončí jasným vítězstvím Američana, což moskevský deník ПРАВДА uvede zprávou odpovídající tradicím sovětské žurnalistiky: „V závodě o světové prvenství vybojoval sovětský reprezentant krásné druhé místo, zatímco reprezentant USA skončil předposlední!“
Socani ale i bez Andreje Babiše trpí chronickou infekcí vnitřního rozvratu, díky nemuž jedni – Foldyna, Zima aj. – hledají průnik do imunitního systému jiných organismů, druzí – profesionální hajzlíci typu Hašek – naopak vycítili šanci rozvrátit organismus vlastní. Angažmá Haška jako volebního manažera vzbudilo vzrušení, ač jde jen o finále vnitrostranického puče v boji o radikalizaci partaje. Následky Zpětné zrcátko odhalilo již 11. listopadu 2018 (!) v ohlédnutí s názvem Jak socani přicházejí o voliče: Problém je už v kořenech vzniku sociální demokracie.
Nejpodivuhodnější na reakci připadá Zpětnému zrcátku údiv médií, že si ČSSD staví do čela usvědčeného lháře. A měla snad sociální demokracie ve svém čele – vyjímaje prof. Horáka – v novodobé historii někoho jiného? Hašek přes trapnost lánského incestu, falešnou mluvčí a desítky funkcí se má od Zemana co učit s jeho prodejem republiky za pár milionů v Bambergu, nařčení ikony strany z prostituce a desítek jiných ponížení země jeho chováním sociálního primitiva. V čem je Hašek horší než „čistší než křišťál“ Gross, „zdroje jsou“ Špidla či „kdo z vás na to má“ Buldozer. ČSSD kráčí dál stejnou cestou k záhubě a cíli „Hašek na Hrad!“ Není čemu se smát! Je třeba se bát! Je signifikantní, že úspěchy slavila ČSSD tehdy, když byla radikální, když lid byl nespokojen. A lid, jak známo, je vždy nespokojen. Lid miluje rázné vůdce, kteří lidu slíbí i ráj na zemi. Na to, co dřív konala cenzura a represe, stačí dnes mastná huba na náměstí a hry za kulisami. Lid je nevnímá, jsa uchvácen šašky, kteří na forbíně metají kozelce a kopou se do zadků.
Ovčáček kardinálem
Nouzového stavu využil jeden z nich, Jiří Ovčáček, i ke změně principála. Konverze od mluvčího opileckých kousků a kydů živitele k zbožnému uctívání Jeho a prodeji odpustků v Chrámu sv. Víta je na nejlepší cestě. Zdá se, že kardinál Duka získal na špinavou práci šikovného kluka.
Česká politická scéna je víceméně ve stavu klinické smrti. Přestupy a změny dresů nezpůsobily otřesy na světových akciových trzích a pro stabilitu či změny politické scény u nás – viz Foldyna, Zima, Klaus ml. a další – platí jiná anekdota, která kdysi v 60. letech reagovala na situaci v afrických zemích po jejich dekolonizaci. Vlna převratů měla skončit a klid podle anekdoty nastat až ve chvíli, kdy všichni, kdož mají v Africe brejle, byli už prezidentem. Platí to i pro zrody českých politických stran.
A ještě naposled Koněv
Naposledy se Zpětné zrcátko vrací k případu sochy maršála Koněva. Nikoliv kvůli ní samé, ta za to nestojí. Neuvěřitelně drzé je chování ruské administrativy, byť je v optice chování hradní kolaborační bandy v čele s Milošem Zemanem pochopitelné. Rusko, které chcípe nejen bídou, ale i koronavirem, má největší starost zatknout pět českých zločinců, kteří v souladu s českými zákony přesunuli sochu maršála okupační armády. Argument, že Koněv osvobodil Prahu i Československo, je v kontextu vývoje historie stejný, jako by dnes Německo požadovalo instalaci pomníků maršálů wehrmachtu, kteří během 2. světové války v první fázi plánu Barbarossa podobně „osvobodili“ Ukrajinu a Pobaltí.
Vlastenčení
S vlastenectvím je v naší zemi trvalý problém. Vlastenci a jejich vůdci se vždy oháněli slovy svoboda, sebeurčení, zlomené okovy. Platilo to od francouzské revoluce, která zrodila boj za sociální rovnost, ale i pojem národ ve smyslu jazyka v jeho radikální formě. Průmyslová revoluce konce století dala vzniknout střední třídě a buržoazii, která byla zvláště v habsburské monarchii zpočátku převážně německá. To zvyšovalo český komplex a přinášelo až hysterické pokusy obránců dějinné geniality Čechů a jejich kultury i za cenu historických podvodů a lží. Obětí skandálů kolem zmíněných falešných Rukopisů se stal i Tomáš Masaryk. Jeho oponentura pravosti Rukopisů z něj udělala v očích ulice i části umělecké a vědecké elity zrádce české věci. O naivitě tehdejšího přesvědčení o české výjimečnosti, které budoucí prezident nazýval ironicky vlastenčením, vypovídají i verše českého barda Jana Nerudy:
Vzhůru již hlavu, národe, k nebi své zdvihni oči!
Viz: jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí!
Toť prosté tím: ty maličké z jadrného jsou fládru,
ale ty velké a poslušné jen z plynových jsou hadrů.
Troufám, že při té myšlénce srdce ti povyskočí
nuž – buďme tou malou hvězdičkou, kol niž se velké točí!
Jde to, ach jde! Jen každý hleď k vlastnímu dobře jádru;
bude-li každý z nás z křemene. Je celý národ z kvádrů!
Je snadné být na vrcholu hoden obdivu, volá vlastenecké srdce, stačí jen být součástí toho správného, byť malého národa. Národa našeho, protože ty ostatní jsou možná velké, ale nesprávné. Netřeba respektovat řád či pravidla, neboť kdo tak činí, je srab a měkkota. Krása!
Jsou slova, která byť dobře myšlena, jsou varovná i dnes.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
