Pokud chcete navštívit filipínský ostrov Marinduque o velikonočním týdnu, je dobré zajistit si ubytování několik týdnů předem. Důvod je nasnadě - právě v té době začíná festival Moriones.
První, čeho si v hotelové recepci všímám, je počítač, soška Jezulátka a na pultě položená, barevná lakovaná hlava hrozivě se šklebícího římského vojáka s přilbou. Prodírám se mezi čekajícími hosty na ulici a také tady je nezvykle živo. Ulice před náměstím je uzavřena, řadí se zahajovací slavnostní průvod. Nejdříve s transparenty veřejní zaměstnanci, k svému překvapení rozeznávám v čele policisty v uniformách, někteří ale mají na hlavě místo obvyklé brigadýrky římskou přilbu. Za nimi jsou seřazení zaměstnanci radnice, poštovního úřadu, učitelé ze škol. Ozývá se státní hymna, projev starosty a pak to začíná.
V čele pochodují po americkém způsobu mažoretky, následuje kapela žáků místních škol, pak skupiny římských vojáků - moriones. Někteří mají uniformy dokonale vyvedené tak, že by se za ně nemusel stydět ani rekvizitář historického filmu, jiní popustili uzdu fantazii, květy na přilbě jako symbol zaslíbení panata však vidím jen výjimečně. Moriones se vydávají na promenádu k bývalému jezuitskému kostelu na návrší uprostřed města a pak ulicemi, v následujících dnech různé skupinky potkávám v ulicích ještě několikrát. Jistě není snadné pochodovat několik hodin pod prudkým sluncem v těsné dřevěné či papírové masce bez větrání, a tak není divu, že po zakončení promenády zahlédnu několik "římských" vojáků u bufetu McDonald's či jen tak posedávat někde ve stínu s cigaretou v ruce. Fotografovat se "Římané" nechávají rádi a občas ještě přidávají hrozivá gesta - připomínají mi tak trochu naše staré známé čerty chodící na Mikuláše, ovšem bez anděla a vousatého patriarchy. Jeden z moriones mluví dobře anglicky a povzbuzován stejně "hrozivými" kolegy ve zbroji ochotně ukazuje části zbroje a vysvětluje, že výroba masky trvá asi dva měsíce. Legendu o Longinovi zná, římský pozdrav "ave" se vztyčenou pravicí mu ale nic neříká.
Vracím se na náměstí, kde pod přístřeškem probíhá výuka dětí v malování masek, další diváci obdivují barevné motýly pod síťovým skleníkem. Motýli jsou spolu s rýží, koprou a rybami hlavním zdrojem příjmů místních zemědělců. Je to překvapující, ale motýli se prý vyvážejí do Hongkongu, kde z nich přičinliví Číňané vyrábějí různé obrazy a další ozdoby. Svátek Moriones je v Boacu také příležitostí k otevření nové knihovny a informačního střediska za přítomnosti senátora z Manily, na otevřeném prostranství probíhá malý veletrh s místními výrobky.
Krvavé sebetrýznění
Každé z marinduckých městeček se chlubí tím, že jeho festival a jeho moriones jsou ti nejlepší a nejpůvodnější. Jiné je představení v Mogpogu, jiné v Santa Cruz. V Gasanu asi čtyřicet kilometrů na jih od Boacu mají sice také malý zemědělsko-prodejní veletrh, ale slavnosti zahajuje starosta zdejší zvláštností - hudebním souborem Kalutang. Jméno vlastně označuje hudební nástroj, jakousi dřevěnou palici připomínající tak trochu baseballovou pálku. Tóny závisejí na délce a tloušťce "palic", s nimiž jsou žlutě odění hudebníci sedící před žlutě natřenou radnicí schopni zahrát jakoukoli melodii. Zní to velmi příjemně, podobně jako xylofon. Kdyby ještě některé skladby pro větší pestrost doprovázel zpěv a jiné třeba kytara, mohli by Gasanští klidně natáčet kazety a cédéčka! Pokud k tomu někdy opravdu dojde, bude mít Gasan skvělou reklamu.
Také v Gasanu přibývají moderní betonové domy, těch starých dřevěných z doby mezi posledními lety španělské vlády a druhou světovou válkou je zde však více než v hlavním ostrovním městě. Kostel na kopci nad městem zde původně sice rovněž postavili jezuité, ze staré stavby se ale nezachovalo nic. Je však odsud krásný výhled na střed městečka a také ke kostelu filipínské aglipayánské (nacionalistické) církve v blízkosti mořského pobřeží. Aglipayánská církev vznikla v roce 1902 odštěpením od katolické, od ní se ale příliš neliší a zdá se, že alespoň zde v Gasanu obě církve rozdíly odkládají a velmi dobře spolupracují. Projevuje se to především tím, že se festivalu a jeho organizace účastní příslušníci obou církví bez rozdílu, spolupracují také při organizaci mší a večerních procesí. Při nich procházejí městem členové náboženských bratrstev, ozdobené vozy tlačené věřícími převážejí sochy svatých, pod dohledem moriones kráčí Ježíš s křížem, doprovázený Pannou Marií. Vliv moderního filmového průmyslu pozoruji i tady - jeden z moriones má svou převážně žlutou uniformu přizdobenou až moc a jeho strašidelná maska připomíná predátora ze stejnojmenného filmu.
V procesí kráčejí i flagelanti - hříšníci, kteří se mrskají malými důtkami až do krve. Jednoho z nich jsem si prohlédl důkladněji. Jakmile si všiml mého zájmu, ukázal mi důtky - na konci provázků měl přivázané hřebíky a hned se jimi také švihl: krev z jeho rukou byla opravdová, žádná dekorace pro okolostojící turisty.
Noční divadelní představení o lovu na římského setníka Longina, který se stal křesťanem, a jeho stětí začíná na městské louce za poštou dramaticky. Vojáci se pod vedením velitele snaží utíkajícího hrdinu dostihnout mezi přihlížejícími diváky, pak představení dlouhými a rozvleklými scénami ztrácí švih. Chlapci a děvčata mezi stojícími diváky hbitě využívají prodlevy a nenápadně se ztrácejí svým rodičům, aby si mohli koupit zmrzlinu u vchodu na prostranství, starší mládež odchází řešit své "vážné" problémy do stínu pod mohutným stromem, kam elektrické osvětlení z ulice nedosáhne. O vítané obveselení všech se na závěr postará na stromě usazený divák, pod nímž se při neopatrném pohybu láme větev a on končí na zemi mezi povykujícími děvčaty. Nic se mu nestalo, a tak se rychle oklepe a za smíchu okolí mizí někam do tmy.
Pouštění motýlů
Součástí svátku Moriones je v Gasanu i soutěž v pouštění draků, kteří zde, jak se na motýly vyvážející ostrov sluší, mají podobu motýlů - pouštějí se na mořském pobřeží brzy ráno, kdy je stálý vánek zajištěn.
Ještě oblíbenější je mezi diváky pouliční taneční soutěž. Soubory z městečka a několika okolních vesnic, barangays, mají většinou moderní úbory a choreografii, ale téma jejich představení se vztahuje k Longinovi či Ježíši Kristovi, jak o tom svědčí prapory, kde je ještě hezky pošpanělsku napsáno Viva el Cristo! Závěrečnou soutěžní přehlídku na rozlehlém školním prostranství natáčí televize. Porota, složená ze zástupců města, významných hostů a sponzorů, rozhoduje o finanční odměně pro první tři soubory, úkol ale nemá lehký. Nakonec je vše spravedlivě rozhodnuto a vítěz slavnostně vyhlášen. Soutěž i slavnost končí, zbývá již jen pozdravit se s příbuznými, sdělit si dojmy s kamarády, dát si nějaké občerstvení a zamířit domů.
Odcházím také já. U kamenité pláže potkávám posledního moriona. Chladí se v mírném vánku s přilbou a maskou v ruce a těší se, čím své okolí překvapí zase napřesrok.
Historie Moriones
Ve vysvětlování původu slavností Moriones (morión - španělsky přilba) se různé zdroje částečně liší, shodují se však v tom podstatném. Historie největšího svátku ostrova Marinduque začala v roce 1807 v malém městečku Mogpog. Inspirován mexickými slavnostmi a legendami o ukřižování Ježíše Krista, zorganizoval zdejší páter Dionisio Santiago malý herecký soubor, který sehrál představení o tom, jak na jedno oko slepý římský setník Longinus bodl kopím ukřižovaného Krista do boku. Z rány se vyvalila krev s vodou a zasáhla setníkovo slepé oko. Stal se zázrak. Setník na oko znovu uviděl a stal se křesťanem. Poté, co se Longinus stal svědkem Kristova zmrtvýchvstání a začal o tom šířit zprávy, hlavní kněží a zákonodárci nařídili vojákům, aby jej chytili a zabili. Longinus se nakonec sám vzdal, ale ještě předtím, než byl sťat, sdělil vojákům poselství o zázraku znovunabytí zraku a o zmrtvýchvstání.
Původně byl počet účastníků hry omezen jen na tři: Longina, velitele stráže ("kapitan"), který jej pak setne, a obyčejného vojáka. Longinus a "kapitan" mívali přilby dřevěné, malované (moryong kahoy), prostý voják a později i další účastníci nosili přilby a masky jen papírové (moryong papel). Vyráběli si je potajmu, aby na ulici nikdo nemohl poznat, kdo se pod nimi skrývá, a často to nevěděli ani nejbližší příbuzní či přátelé.
Účastí ve hře o Longinovi původně herec - morión, vyjadřoval pokání za špatný skutek, jindy ale také vděčnost a díky Bohu například za uzdravení, nadprůměrnou úrodu, nebo přežití nějakého neštěstí. Zaslíbení se k účasti na hrách se nazývalo "panata" a trvalo někdy sedm let, jindy čtrnáct, nebo i doživotně. Moriones se objevovali v ulicích jen na Velikonoční pondělí, na Zelený čtvrtek, Velký pátek a v neděli na Boží hod velikonoční a jejich přilby bývaly v počtu zbývajících let slibů ozdobeny květy, které se každoročně ubíraly.
Během let se původní ryze náboženský charakter slavnosti Moriones změnil. Přelomem byla třicátá léta - po roce 1935 se začaly objevovat nové zvyklosti i kostýmy, zřejmě pod vlivem kina a nových amerických filmů, které se na Filipíny dostávaly. Rostl také počet účastníků, mezi nimiž začali nabývat převahu nezasvěcenci, tedy nepanatové, součástí však zůstaly slavnostní mše a senakulos, výjevy z bible, a také představení salubong, při němž účastníci předvádějí setkání Ježíše Krista s Pannou Marií. Dnes se původní zlidovělá hra jako výraz španělsko-filipínské mystické zbožnosti značně zkomercionalizovala a dostala nádech turistické atrakce, něco mezi náboženským procesím a karnevalem, možností, jak předvést svoji zručnost a fantazii při výrobě masek, a také příležitostí, jak si něco přivydělat a na jinak nepříliš známý ostrov přivést turisty.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
