Pavel Kadlíček

Pavel Kadlíček Zdroj: Petr Florián a archiv P. Kadlíčka

S malou kočovnicí v pohoří Ťan-šan
Bolivijskou „Cestu smrti“ Pavel v pořádku přežil
Někdy je potřeba z kola sesednout (Ťan-šan)
V chilském národním parku Torres del Paine
Odpočinek v pohoří Sierra Cazorla v Andalusii
10
Fotogalerie

Kolo je pro mě především svoboda, říká cyklocestovatel a hudebník Pavel Kadlíček

Na rovinaté Hané, kde žije, horské kolo moc nevyužije. Tisíce kilometrů na něm ale najezdil po Evropě, Asii, Severní a Jižní Americe, kam se sám vydává na několikaměsíční cesty. Přesto nechce, abychom ho označovali jako cyklistu a cestovatele.

Vidím, že kolo máš i na tričku.

To je ale naprostá náhoda, já totiž nejsem cyklista. Jenom jezdím na kole, protože je to pro mě nejlacinější přepravní prostředek. Kdybych byl cyklista, za chvíli bychom si povídali o přehazovačkách, ale o těch nic nevím. Kamarádím se s kluky z jednoho klubu amatérských jezdců, kteří na kole jezdí pořád, o víkendech závodí, všechno si zapisují do deníčků, holí si nohy… To já ne. Na druhou stranu se dokážu sbalit a odjet na jakýkoli konec světa. Oni pak doma čtou můj web a kroutí nad ním hlavou. Kolo používám jenom k přesunům, vůbec se o ně nestarám, jen ho občas v garáži poplácám jako koně. A už vůbec ho neopravuju, na to mám svého servismana. To ale neznamená, že bych své kolo nemiloval. Společně s kytarou je páteří mé osobnosti.

Pamatuješ si na svoje první kolo?

Když mi bylo asi osm, pod stromkem čekala tříčtvrteční zlatá ESKA. Sice bych měl nárok na celou, ale táta vystál frontu a dostal tuhle. Zakázal mi jezdit venku, dokud nebude jaro, takže jsem první kilometry najezdil mezi obývákem, pokojíkem a kuchyní. Díky tomu jsem dodnes hodně dobrý v otočkách na koberci. Jednou dávali v televizi hokejové utkání a já mu pořád jezdil před obrazovkou sem tam. Dneska nad jeho trpělivostí žasnu. Nicméně mě stejně nakonec s tím kolem vyhodil před dům. Od té doby jsem začal konečně jezdit i venku.

Cestování jste měli v rodině?

Moje máma kdysi jako jediná ze vsi dostala výjezdní doložku. Tehdy jela vlakem na dva týdny do Itálie. Dodnes si pamatuju, jaké přivezla bonbony, jak to vonělo. Když ale viděla, co se mnou udělalo čtrnáct dní v péči otce, zařekla se, že už radši sama nikam nepojede. Společně jsme pak dvanáct let jezdili vlakem do Bulharska. Máma kvůli tomu už v lednu musela do Prahy vystát frontu, ale táta jakoukoli přepravu z místa na místo bytostně nesnášel. Když jsme dojeli do cíle, tam už se ovšem naparoval. Taky jsem jezdil s mámou do Berlína nebo Budapešti na nákupy. Možná tím se nastartovala moje chuť cestovat.

Kdy jsi poprvé vyrazil sám?

Hned první den po revoluci jsem už byl ve Vídni. Pak jsem hodně jezdil stopem po Evropě. Náhoda tomu chtěla, že jsem se na nějakou dobu usadil v jižní Francii. Po návratu jsem začal znovu stopovat. V roce 2000 mě ale na stopu dost brutálně obrali, takže jsem hledal alternativu. Jako první mě napadlo kolo.

Co tě do světa táhne?

Touha po poznání. Mám hodně rád přírodu, ale největším tahákem jsou pro mě lidi a hudba. Nedávno jsem se vrátil z Kyrgyzstánu, kde jsem úmyslně vyhledával společnost místních: chtěl jsem spát v jejich jurtách, čerpat od nich informace, protože umím rusky. Ale přátelství jsem navázal i v Jižní Americe, ačkoli španělsky moc neumím.

Liší se lidé na různých kontinentech svým přístupem k ostatním?

Lidi jsou všude úžasní a nic není ani tak růžové, ani tak černé, jak se často říká. Když jsem skončil dlouhou kanadskou cestu v St. John’s, což je skoro konec světa, zbývalo mi do odletu pět dní. Měl jsem domluvené ubytování, ale nikdo nebyl doma. Kolemjdoucí sousedka mi nabídla, ať spím u nich. Předala mi klíče a ukázala, kde je lednička, kterou jsem měl celých pět dní k dispozici. Později jsem projížděl Jižní Amerikou. Po čtyřech měsících jsem dojel do městečka Ushuaia, což je na opačném konci zeměkoule než 18 000 km vzdálený kanadský Newfoundland. Postával jsem u kruhového objezdu a přemýšlel, jak v téhle končině přečkám zbylých šest dnů. Zastavilo u mě auto a řidička se mě zeptala, odkud jedu a jestli mám kde bydlet. Dojeli jsme k nádhernému domu v lese. Dala mi klíče s tím, že tam můžu celých šest dnů přečkat. Její kamarádka jí prý ten den vyprávěla, že šla v Evropě „nějakou dlouhou pouť“ a že se k ní lidi moc hezky chovali. Tak prý nasedla do auta a přála si, aby taky potkala někoho, komu může pomoct. Cestování je stejně jako život o náhodách a štěstí.

Proč jezdíš sám?

Na jedinou cestu, ze Svatého Mořice, jsem si kvůli hecování v hospodě vzal nejlepšího kamaráda. Tehdy se potvrdilo, že můžete být nejlepší kamarádi v hospodě nebo kdekoli, ale na cestách to může být katastrofa. Mám ochranářský pud. Mám pocit, že se o druhého musím postarat. Tím pádem ale z cesty moc nemáš. Já se od toho neumím oprostit, takže jsem si řekl, že to dělat nebudu. Jenže pak přišla moje žena, která je podle vlastních slov konzumní typ, co potřebuje pohodlí a jistotu zázemí. V roce 2007 jí diagnostikovali vážnou nemoc, ze které navíc vzešlo, že nebudeme moci mít děti. Když se dostala z nejhoršího, chtěla někam vyrazit se mnou, aby poznala, co moje cestování obnáší, a byla proto klidnější.

Kam jsi ji vzal?

Navrhl jsem Svatý Mořic, protože jsem už věděl, jak si cestou poradit, když s parťákem nastanou problémy. Jenomže my dojeli až do cílové Vídně. Ona objala ceduli a začala brečet. Prý protože to dokázala, bylo to nádherné a klidně by zase někam jela. Následovaly Benátky a Paříž – se stejným scénářem. Pochopil jsem, že si tímhle způsobem dokazuje, že nic nevzdává. Jednou mi oznámila, že se zdravotně cítí ještě na jednu cestu. A pokud to má být cesta poslední, tak do Santiaga de Compostela. Na trase je Cruz de Ferro – monument s křížem, kde poutníci nechávají vzkazy s přáním. Po návratu domů mi volali, že pro nás mají k adopci dvouměsíční dceru. A ona jenom lakonicky prohodila: „Tak to funguje. Napsala jsem tam, že bych potřebovala, aby už z tebe byl táta.“

Omezil jsi cestování, když je z vás rodina?

Dřív jsem jezdíval klidně na čtyři měsíce, teď je to maximálně na dva. A to jenom kvůli stesku. Žena i dcera mě naprosto podporují ve všem, co dělám. Ale taky to se mnou obě jako správné ženské umějí. Moje žena není jenom moje manželka, ale absolutně nejlepší kamarádka, nejlepší možný parťák. Když se mi kdekoli po světě přihodí jakýkoli průšvih, ona mi do pěti minut zavolá zpátky řešení. Svým kamarádkám tvrdí: „Vy jste někdy viděly chlapa, kterému něco zakážete a dělá to dobrotu? Vždyť já mu v Olomouci zamávám s Amálkou u vlaku a on už mi v Pardubicích píše, že by chtěl jet domů. Tak ho v tom nechám měsíc vykoupat, on pak přijede, týden pokorně sedí a nemluví, všechno bez reptání sní, nechce mezi lidi…“

Bude Amálka po tátovi?

Připravuju jí pro to podhoubí. Jakmile jí bude osmnáct, půjde z domu, já jí jenom pomůžu ji nasměrovat. Protože ten náš svět je tak strašně nádhernej, že jakýkoli čas promrhaný pitváním malicherností je jednou provždy ztracený. Já to tady, v Česku, miluju – může mě udělat šťastným i výlet do Jizerek završený gulášem v hospodě –, ale člověk by měl v sobě aspoň jednou za čas otevřít srdce a nasát podněty zvenčí, ať už jde o kulturu, hudbu, nebo cokoli jiného.

Myslíš, že jako cestovatel tohle dokážeš líp vnímat?

Nejsem cestovatel. Kdo je dneska cestovatel nebo dobrodruh? Podle mě tohle skončilo u pánů Zikmunda a Hanzelky. Dneska je to jenom o tom, kdo dřív sežene dobrou letenku. Dobrodruh je pro mě borec, který šel dva roky pěšky povodím Amazonky. Já spíš řeším to, že když hodně cestuješ, jak moc dokážeš být šťastný, když jsi pak doma. Moje máma totiž tvrdí, že od té doby, co jsem začal cestovat, už mě neviděla úplně spokojeného. Na cestách se těším domů, ale po návratu mi najednou něco chybí, a tak opět otvírám mapu světa. Jsem prostě neposeda.

Prožíváš kulturní šok?

Šok spočívá v tom, když si uvědomím, kolik věcí jsi schopen poznat za tak krátkou chvíli a kolik věcí ti uteče kvůli tomu, že žiješ běžným životem. Když cestuješ, jako by měl den víc než 24 hodin. Po návratu mám vždycky hrozně osvícené řeči, ale moje žena mě pokaždé srovná: „Přestaň, protože jestli si myslíš, že oni jsou duchovně čistší, protože žijou životem tvé babičky, tak se pleteš. Na týden jim tam postav Kaufland a uvidíš, že všichni zapomenou na kozy a budou stát ve frontě na vozík. Budeme teď chovat kozy?“ Způsob jejich života není jejich výsadou. Oni prostě využívají toho, co mají k dispozici. Stejně jako my.

Takže nevnímáš naši konzumní společnost tak negativně, jak se o ní často mluví?

Zrovna když jsem byl v Kyrgyzstánu, se tam konal jeden z nejtěžších cyklistických závodů, Silk Road Race. Místní v jurtách to vůbec nechápali. V noci kolem nich profrčeli na kolech blázni s čelovkami. A pastevci, u kterých jsem spal, mi povídají: „Tahle země je nebezpečná – jsi v horách, i my tu máme problém prozkoumat na koních každý kout, počasí je nevyzpytatelné a jsou tu vlci. Jak to u vás funguje? To máte opravdu v tom vašem lepším světě tolik času, že se sem jezdíte honit jen tak na kolech?“ A já nevěděl, co na to říct.

Dokážeš aspoň říct, které cesty tě nejvíc zasáhly?

Každá cesta má svoje, to se nedá srovnávat. Kanada, Evropa, Jižní Amerika, Kavkaz, Kyrgyzstán – všechno super, všude nádherná příroda. Jenomže když jedeš na kole, často vidíš několik dní pořád totéž. Okouzlí tě nějaká hora, ale po pár dnech už ji začneš nenávidět. Nicméně třeba Carretera Australia v Patagonii byla neskutečným zážitkem. Po prvních dvou dnech jsem to chtěl zabalit, protože mě míjela spousta velkých aut, všude šotolina a prach. Naštěstí jsem vytrval, protože to, co následovalo potom, mi naprosto vyrazilo dech. Za každou zatáčkou. Ale pokud bych něco hodnotil jako velkou cestu, pak to pro mě byla Camino de Santiago, kterou jsem absolvoval třikrát.

Čím tě svatojakubská pouť tak oslovila?

Šlo o příběhy lidí, o podstatu té cesty, která má už několik století svoji logiku a svůj smysl. To, že jsem se tam mohl spojit s opravdovými poutníky. Jenomže dojdeš do cíle, a co pak? Než skončíš první cestu, musíš si rychle v hlavě najít další, jinak nebudeš spokojený. Když jsem v kanadském Newfoundlandu po třech měsících dorazil do St. John’s, uhranul mě tam v jedné restauraci citát o tom, že je svět jako kniha, a kdo necestuje, čte pořád první stránku. Hned jsem volal ženě s omluvou, že asi zase někam odjedu. A to jsem se ještě ani nevrátil domů.

Co je na dlouhých cestách nejtěžší?

Potkal jsem řadu zkušených cyklocestovatelů, kteří mě navedli k tomu, abych se naučil poslouchat svoje tělo. Tělo dává signály a je potřeba jim naslouchat. Když třeba nepiješ mlíko, ale najednou vejdeš do obchodu a automaticky zamíříš k regálu s mlíkem, znamená to, že ti prý chybí hořčík. S fyzickou stránkou se dá naučit žít. Pro mě bylo vždycky nejtěžší odloučení. Můj život je i doma natolik pestrobarevný, že ho potřebuju. Navíc beze mě moje kapela D.U.Bmusic strádá. Tedy alespoň si to myslím!

Když tě přepadnou chmury, co tě zachrání?

Problém nastává, když mi dojdou křížovky a Dobytí severního pólu už si pouštím potřistapatnácté. V Evropě zvednu telefon a zavolám domů. To si se ženou volám třeba pětkrát denně, i kvůli prkotinám.

Jak vlastně cesty vybíráš?

Poslední dobou mě to táhne spíš na východ, předtím jsem k němu měl určitý blok. Jinak čím dál víc cítím, že potřebuju mít nějakou jasnou konkrétní motivaci, abych se na cestu vydal, nějaký magnet. Na jaře jsem třeba popadl kolo a vyrazil na zámek Moritzburg, protože jsem se dočetl, že tam Libuška Šafránková coby Popelka špatně rozpočítávala to schodiště. Tak jsem si to chtěl ověřit. Chtěl jsem najít nejsevernější, nejzápadnější, nejvýchodnější a nejjižnější bod republiky nebo Evropy. Nesmíš se nechat nalákat jenom hezkými obrázky. Pak do té země přijedeš a zjistíš, že nevypadá jako ty bezva záběry z dronu, cos viděl v televizi. Láká mě Nový Zéland a Indie. Ale když jsem se vrátil z poslední cesty, řekl jsem si, že bych se měl daleko víc věnovat naší nádherné zemi. Už kvůli dcerce. Abych jí předal všechny ty vědomosti, jak je předávala moje máma mně.

Co předáváš na svých přednáškách?

Tam vždycky říkám: Vy jste asi chtěli slyšet o tom, jak byly hory vysoké a řeky hluboké. Ale to si najdete na internetu, na to mě nepotřebujete. Já tvrdím, že by mělo být ze zákona nařízeno, aby každý dostal minimálně dva měsíce volna a musel někam vyrazit. Teprve pak poznáte sami sebe a pochopíte, jak neskutečný nástroj je vaše tělo. Doma můžu mít problémy se žaludkem, s páteří, s čímkoli. Odjedu a najednou zjistím, že uběhl měsíc a já na všechny ty bolístky zapomněl. Všechno je v hlavě. Když to nebolí na cestě, nebude to nic zásadního. Je to očistná kúra. Zjistíš, že tělo potřebuje pár hodin na regeneraci, jídlo, pití, ráno sedneš a tělo znovu funguje. A k tomu všemu pak ještě prožíváš okamžiky absolutního štěstí. Ty miniaturní momenty, které trvají třeba jenom dvě vteřiny, ale zastaví se ti při nich srdce. To je něco, co se nedá vyslovit a přenést.

Kus svého štěstí ale dál předáváš.

Jsem ambasadorem projektu Kola Dětem. Starám se o to, aby se ke kolu dostaly děti, které by na ně za normálních okolností nedosáhly, protože žijí v sociálně slabých rodinách.

Jak ses k tomu dostal?

V novinách jsem se dočetl o Andree Radové z Prahy, která se nechala inspirovat příběhem amerického cyklisty Marka Reynoldse. Ten se rozhodl, že peníze ze závodů věnuje na kola pro děti, které to nemají v životě jednoduché. Mark bohužel tragicky zahynul po útoku pumou. V televizi o něm běžela reportáž, kterou viděla právě Andrea. Nechtěla zakládat žádné neziskovky, její myšlenka byla taková, že se například sejde pár lidí u piva, složí se a nějakému děcku koupí kolo. Mně při povodních spadl dům a dodnes cítím vděk vůči těm, kteří mi tenkrát pomohli. Mám potřebu to vracet. Proto se podílím na charitativních projektech. S kapelou často pořádáme benefiční koncerty. Je mou povinností „poslat to dál“.

Jak konkrétně Kola Dětem fungují?

Jsme na to pořád s Andreou jen sami dva s absolutní podporou našich rodin a přátel. Sháníme peníze – do kasičky na přednáškách, koncertech a podobných akcích, máme samozřejmě i běžný účet, kam může kdokoli přispět. Pak se domluvíme se sociálním či školským úřadem, který v daném městě vytipuje děti, které by si kolo zasloužily a ocenily. Každé z nich pak nakreslí obrázek a napíše, proč by mělo kolo dostat. Musí chodit do školy, mít dobrý prospěch. Nejedná se o děti z dětských domovů nebo nemocnic, o ty se stará stát a různé nadace a fondy. My jdeme jiným směrem. Většinou se jedná například o matky, které zůstaly samy na tři děti a jsou rády, že zaplatí základní potřeby. O rodiny, které se nechtěně ztratily ve finančním světě. O nešťastné osudy. Nedávno jsem předával dvě kola dětem, jejichž oba rodiče se zabili v autě a stará se o ně babička.

Kolik kol už jste předali?

V první řadě chci říct, že ta kola musí být nová. Od kamarádů z obchodu je kupujeme za nákupní cenu. K dnešnímu dni jsme jich předali kolem stovky a dalších patnáct připravujeme. Neřeším to, jestli to kolo jednou ta děcka předají dál, nebo ho rodiče prodají, aby měli na jídlo. Kdybych se o jednom z těch dětí časem v Lidé a Země dočetl, že ho kolo od nás k něčemu nakoplo, budu šťastný. Možná jsem stará škola, ale pořád věřím tomu, že kolo je pro dítě ten nejlepší dárek. Kolo je pro mě svoboda a vítr ve vlasech.

Posílají ti děti fotky z výletů?

Zrovna teď probíhá v Přerově výstava – moje kapela D.U.Bmusic slaví 30 let, další část je cestovatelská a třetí je věnovaná našemu projektu. Pár dětí se s rodiči přišlo podívat osobně, další poslaly přes sociální pracovnice vzkazy a fotky. Jsou to příběhy dětí, které můžou konečně jezdit s kamarády ven a prožít prázdniny jako ostatní. Z toho mi bouchalo srdéčko. Nicméně všem, kteří se nějak zapojili, vždycky říkám, aby neočekávali brutální happy end, kdy se s rodinami chytneme za ruce a budeme tančit polku. Děcka sbalí kolo, zamávají a odjedou. Nechtějí mít punc sociálně slabšího. A já jim naprosto rozumím.

Utkvěl ti některý příběh v paměti víc než ostatní?

Sociální pracovnice mi doporučila jednoho strašně fajn kluka s tím, že si kolo zaslouží víc než kdokoli jiný. Háček byl v tom, že Jirkovi bylo sedmnáct a měřil 198 cm. Takhle dítě nevypadá. Ale on nikdy neviděl svoje rodiče, vychovávali ho babička s dědou. Nakreslil obrázek cyklistů, kteří jeli horami s pořádným vybavením. To nadchlo mého kamaráda Daga Rašku z české komunity bikepackingu, který se nabídl, že kolo zaplatí sám, a ještě se domluví s firmou, která takovou výbavu vyrábí. Za tři dny bylo všechno domluveno a dorazilo boží kolo, na němž jsem se musel sám aspoň kousek projet, než jsme ho předali. Na zmíněnou výstavu teď dorazili Jirkovi prarodiče, kteří přinesli peníze do kasičky. Poslal je Jirka, protože už si vydělává a chce to dobro poslat dál. To mě dostalo.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: