Radu Vaňáska vzbudil nad ránem 30. dubna 1930 v jeho bytě telefon. Za chvíli už seděl ve služebním voze, který ujížděl probouzející se jarní Prahou do Vysočan, kde byla nalezena mrtvá žena. Vše nasvědčovalo tomu, že uškrcená.
Vedle Josefa Vaňáska seděl v automobilu jeho nadřízený – dosavadní šéf IV. bezpečnostního oddělení, ministerský rada Josef Knotek. Vlastně to byl jeden z posledních případů, na němž pracovali společně před Knotkovým odchodem do penze.
O chvíli později už s Vaňáskem zkoumali tělo ženy, jak ji před pátou ráno našli v sadech na Klíčově časní chodci spěchající do práce. Poloha mrtvé byla opravdu zvláštní a nepřirozená, na tom se oba vyšetřovatelé shodli. Žena ležela na zádech v travnatém příkopu, asi půldruhého metru od parkové pěšiny. Co bylo podivné, hlava směřovala dolů, takže temenem spočívala v malé vodní stružce na dně úžlabiny. Naopak nohy končily chodidly takřka na horním okraji příkopu. „Těžko by si takhle někdo lehl, aby si odpočinul nebo se uložil ke spánku. Ano, i kdyby byl úplně na mol,“ napadlo detektivy.
Ruce visely volně podél těla. Kolem krku měla mrtvá žena pevně zadrhnutý vzorovaný šátek. Také modročervené skvrny v obličeji Vaňáska s Knotkem hned zaujaly. Kolikrát už je viděli ve tváři zardoušených…
Na nose a spodním rtu ženy byly patrné čerstvé oděrky. I ty mohly pocházet ze zápasu s vrahem. Okolo těla se však nenašly žádné další stopy, které by naznačovaly přítomnost druhé osoby. Přesto „jde podle všech známek o vraždu“, konstatovaly Národní listy.
Finská rodačka
Na pohled bylo zřejmé, že mrtvá pocházela z nejnižších sociálních vrstev. Byla starší (později se ukáže, že jí bylo 56 let), měla již prošedivělé vlasy a kulatý, zarudlý obličej, který prozrazoval náklonnost k alkoholu. Zuby, respektive jejich drobné zbytky, měla žena zkažené. Oblečená byla do zeleně zdobených šedých šatů, na nohou měla navlečené černé vlněné punčochy a hnědé boty s gumovou podrážkou.
Vedle dotyčné ležela plátěná kabela. V ní kriminalisté našli zabalené v papíru zbytky párků a laciného salámu. V kapesníku měla svázaných několik deseti- a dvacetihaléřů. Její jediné jmění opatřené podle všeho žebrotou.
U mrtvé se našly také doklady, jež prozradily její totožnost. A detektivové užasli, když z pasu vydaného v roce 1928 československým konzulátem v Hamburku zjistili, že se jedná o Eleonoru Teikovou, za svobodna Grönbergovou, narozenou v roce 1874 ve Finsku.
Jak se octla tato seveřanka mrtvá v příkopu nedaleko Vysočan?
A jak přišla k československému občanství a pasu?
Ze záznamů policie bylo záhy zjištěno, že Grönbergová se v roce 1907 provdala za českého továrního dělníka Františka Tejkla (správně tak mělo znít její příjmení Tejklová). U mrtvé ženy se našel dokonce oddací list s finským textem a německým překladem.
František Tejkl zemřel v první světové válce a Teikeová (jak ji zapsali do pasu v Hamburku) nyní dostávala od Úřadu pro péči o válečné poškozence pravidelnou měsíční penzi ve výši 129 korun. Na život to zdaleka nestačilo a Finka byla v roce 1929 hned třikrát zadržena pro potulku a opilství.
V posledních měsících se pohybovala po Čechách ve společnosti jedenapadesátiletého Václava Fremundy, rodáka z Vídně. Vyhledávali příležitostné práce na statcích a venkovských usedlostech a 20. dubna přespali cestou do Prahy v Malé Lhotce u Dobříše. Václav Fremunda se rána nedočkal. Lékař konstatoval srdeční mrtvici. A bylo to zvláštní, jeho finská přítelkyně a partnerka ho přečkala o pouhých deset dnů.
Jenže jaké byly okolnosti její podivné smrti? To nyní museli kriminalisté vyluštit...
Zavražděné prostitutky
Pro Knotka s Vaňáskem to nebyla lehká doba. Vznášela se nad nimi kuratela tří nevyřešených vražd prostitutek (v budoucnu k nim přibude Otýlie Vranská), k nimž došlo v relativně krátkém časovém odstupu. Veřejnost byla poděšená tím, že se vrah či vrazi pohybují na svobodě, a novináři neobjasněné případy stále znovu připomínali. Teď navíc objevili mezi smrtí Finky a vraždami prostitutek mnohé paralely.
Pražský Polední list píše: „Defilují před námi mrtvé ženy, jejichž smrt zůstala zahalena rouškou tajemství, Janotová, hlavně však Kočová a Petrová, obě zahynuly v tmavé noci za deště, obě byly nalezeny ležící v blátě, leč stop po pachateli se nenašlo. A obě vraždy udály se v blízkosti Vysočan.“
A večerní vydání Národních listů dovozuje: „Nechceme činiti prozatím žádné závěry, ale nápadné jest, že Kočová i Petrová byly z řad nejnižší prostituce, že byly obě zardoušeny a že se oba zločiny udály ve chmurných, přeprchavých nocích, jako byla právě noc na dnešek. A co více, že obě předcházející vraždy udály se také v blízkosti Vysočan.“
V sázce nyní byla nejen spravedlnost, ale i sama důvěra veřejnosti ve schopnosti kriminální služby a vůbec československé policie.
Muž odpudivé tváře
Bez ohledu na výsledky pitvy zahájilo Bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství vyšetřování. Jako ve všech jiných kriminálních případech detektivy především zajímalo, kde a s kým trávila šestapadesátiletá žena poslední chvíle svého života. Postupně tak začala vystupovat mozaika osudného večera, jak ho Eleonora Teiková prožila.
Přibližně v půl deváté vstoupila sama do vysočanské hospody U Obermayerů, zvané U Jardy, a německy pronesla k číšníkovi: „Ein Achtel Rum“ – objednala si osminku litru rumu. K tomu snědla tři vejce, později vypila pivo a kávu.
Chvíli po ní přišel do lokálu asi čtyřicetiletý (možná mladší) muž. Také on zde byl poprvé. Nikdo z hostů ho neznal a nikdy předtím neviděl. „Výraz jeho obličeje byl odporný. Byl střední postavy, vysedlých lícních kostí, a hlavně upoutával jeho horní silný a převislý ret. Na hlavě měl černý měkký klobouk,“ popsaly muže na základě svědectví hostů a personálu Národní listy.
Podle Poledního listu šlo o muže „odporného výrazu obličeje. Byl ošuměle oblečen a činil dojem zvrhlíka. Byl střední postavy, měl vysedlé lícní kosti, hořejší ret silný a převislý a oblečen byl v černé sako, tmavé kalhoty.“
„Koho má tedy policie hledat?“ napadlo nejspíš radu Vaňáska. „Stvůru z šestákových románů?“ Svědectví hostů restaurace, podbarvené zprávou o nálezu mrtvé ženy, v tomto ohledu vyšetřovatelům příliš nepomohlo. V jedné věci bylo však přínosné. S Eleonorou Teikovou se popisovaný muž dříve neznal. Podle výpovědi svědků se seznámili až v hostinci, když si muž k ženě přisedl a po chvíli se již, zřejmě pod vlivem vypitého alkoholu, velmi důvěrně bavili. Zvláštní bylo, že neznámý mluvil na Teikovou česky, zatímco ona mu odpovídala německy. Oba si přitom dobře rozuměli.
S postupujícím večerem začal muž Teikovou objímat a vůbec budili v lokále pohoršení. Pak vyvolal konflikt s jedním z hostů – jistým Hoffmannem. Po desáté hodině k úlevě všech přítomných dvojice zaplatila a hostinec U Jardy opustila.
Z Vysočan se neznámý muž s finskou rodačkou Eleonorou Teikovou vydal ke Kbelům. Náhodní chodci si je dobře pamatovali. Byli nápadní hlučným a neslušným chováním. U Klíčova je spatřil poslední svědek. Žena (Teiková) si lehla do trávy, muž se ji snažil zvednout. Opakoval: Vstávej, jdeme do Kbel.“ Oba byli opilí.
Co se stalo poté, už žádný svědek nevěděl a průvodce Eleonory Teikové na noční cestě z Vysočan do Kbel beze stopy zmizel. Zavraždil právě on finskou rodačku? A hlavně, mohl být tento muž nevábné tváře kromě ní vrahem prostitutek Kočové a Petrové?
Pitva
V pátek 2. května 1930, dva dny po nálezu těla, se v Ústavu soudního lékařství konala pitva, kterou vedli profesor Slavík a docent Hájek. A závěr patologů?
Eleonora Teiková zemřela udušením. Nikoli však násilným zardoušením, jak napovídaly při nálezu těla pevně utažený šátek kolem krku, odřeniny ve tváři a skvrny v obličeji. Lékaři ve skutečnosti neshledali na jejím těle žádné stopy násilí, které by způsobila cizí osoba. Podle nich požila mrtvá žena několik hodin před smrtí větší množství lihovin. Cestou do Kbel byla stižena nevolností a upadla na zem. „Přitom jí vnikl obsah žaludku do plic a způsobil smrt,“ hlásili nyní profesor Slavík a docent Hájek.
Kdo ví, jak výsledky pitvy přijali kriminalisté. Přes neštěstí, které finskou rodačku na okraji Prahy postihlo, nejspíš s ulehčením. Muže „odpudivého zevnějšku“ se nepodařilo zadržet a možnost další neobjasněné vraždy se rovnala noční můře. Takhle mohl ministerský rada Josef Knotek přece jen klidněji požádat po pětatřiceti letech detektivní práce o své penzionování. V pondělí 8. září 1930 byl novým šéfem „Čtyřky“ jmenován Josef Vaňásek.
