Naše Beata se narodila jedenáct dní po termínu, 30. 3. 2020, a opravdu to nebylo proto, že bychom vyhlíželi co nejpěknější datum. „Skoro všechny těhule od začátku české státní karantény přenášejí,“ řekla mi nemocniční sestra pár dní předtím na kontrole srdeční frekvence plodu, „protože komu by se chtělo dusit se sedm hodin na sále pod rouškou a bez vytoužené přítomnosti otce dítěte?“ Přitom to jsou opatření drastická a minimálně to druhé naprosto nesmyslné…
Když jsem tu neděli ráno přecházela křižovatku oddělující náš dům od pár desítek metrů vzdálené porodnice, věděla jsem už, že oddělení šestinedělí praská ve švech. Matky přenašečky (nikoli přenašečky viru COVID-19, ale ženské, co přenášejí českým zdravotním systémem povolených a tolerovaných deset dní po gynekologem stanoveném termínu své dítě) se na něm 72 hodin po porodu, pokud šlo vše hladce, a ještě o pár hodin víc, pokud nešlo, zotavují a nemůžou se dočkat pondělního propuštění do péče manželů a otců novorozeňat, kterým ministr zdravotnictví přes původní sliby a následné petice a protesty zapověděl přítomnost na sále a vůbec v porodnici. Co na tom, že když je nakažený otec, bude zcela jistě nakažená i matka a v porodnici by nebylo těžké izolovat je společně?
Takže se opět začalo praktikovat za socialismu běžné vystavování mimin z oken ve čtvrtém patře, do nichž dole stojící tatínkové a sourozenci nemají šanci dohlédnout… A narození dítěte přestalo být rodinnou událostí a stalo se zase pouhou operací.
Ministr v kontrakcích
Nešla jsem si takhle pěšky pro svoji prostaglandinovou tabletu (nebo taky čtyři, protože ta první ještě nemusí kontrakce vyvolat) poprvé – doma na mě čekají dva školáci a příslib silného hovězího vývaru. Jsem pevně rozhodnuta vrátit se tam co nejdřív, takzvaně odejít na revers, ideálně dvě hodiny po porodu. Já, která si oba předchozí pobyty v téhle porodnici užívala jako leháro v lázních…
Říká se tomu ambulantní porod a poprvé jsem o té možnosti slyšela jen pár dní před hospitalizací od kamarádky, která absolvovala standardní porod v české porodnici, ambulantní v německé a do třetice si střihla porod doma. Volala jsem jí v náhlém návalu úzkosti; vládně řízené porody se svými obskurními nařízeními nedohánějí k zoufalství jen prvorodičky.
Těhotenství, porody i děti jsem, díkybohu, měla vždycky bezproblémové a po pročtení webu ambulantniporod.cz jsem najednou neviděla důvod, proč bych měla zbytečně zatěžovat personál jedné z devětaosmdesáti českých porodnic v podomácku šitých rouškách a riskovat nákazu v husté koncentraci rodiček rozšoupaných na nějakých sedm dvoulůžáků. Nebudu mít s sebou tolik roušek, abych zajistila jejich sterilitu po celou dobu své přítomnosti ve špitále, a vyvářet mě je tam jistě nenechají. Navíc ve 42. týdnu těhotenství pod tím hadrem neudýchám ani osmikilometrovou procházku v lese, natož porod. Ráda bych viděla ministra Vojtěcha, jak si přes zpocené plátýnko pár hodin prodýchává kontrakce, nesahá si při tom na obličej a zodpovědně dbá, aby jeho tělní tekutiny nezasáhly nikoho z týmu sester a lékařů…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
