Peníze. Majetek. Statky. O to nyní půjde především. Kromě zdraví, samozřejmě.
Epidemie koronaviru způsobí velké otřesy na trhu práce, mnoha lidem a profesím „vyschnou“ pravidelné příjmy a bude ohrožen jejich životní standard. Jak moc a jak velké ony změny budou, zatím nevíme.
Prvotní a přirozená reakce základní jednotky společnosti, tedy rodiny, tváří v tvář ekonomickému ohrožení? Rozvaha, kde v nejbližším budoucnu omezit výdaje. Logicky budeme krátit na statcích, které jsou v první řadě tak říkajíc zbytné. Priority si každý z nás určuje sám, proto se záměrně nepouštím do nějakého imaginárního žebříčku redukovatelných položek rodinného rozpočtu.
Jsem však zvědav, jestli se aspoň závan selského rozumu, jenž bude hrát hlavní roli v rodinných rozpočtech, prodere do chodeb a kanceláří našich ústředních vládních orgánů. Především samozřejmě do pracovny premiéra a ministryně financí. Mám oprávněné obavy.
Zatím jsme totiž neslyšeli stran budoucího omezení veřejných výdajů vůbec nic. A ne že by nebylo kde brát.
Jen namátkou:
Do nebe volající dotace do „zelené energie“, které povinně platíme každý měsíc ve vyúčtování elektřiny. Výsledek velmi pofiderní; vztah mezi produkovanou energií z větru nebo slunce a globálním oteplováním nebo ochlazováním je velmi diskutabilní. Pokud chce být Evropská unie aspoň trochu užitečná, měla by okamžitě revidovat své odvážné plány na dosažení „bezuhlíkového hospodářství“, které už mělo Evropu zbídačit i bez koronaviru.
Pan premiér, respektive jeho svěřenský fond, to neuslyší rád, ale proč dotovat zemědělské plodiny (řepka), které přidáváme do pohonných hmot, aniž to má jakýkoliv efekt kromě negativních zdravotních dopadů a ničení motorů aut?
Co armáda zbytečných zaměstnanců státu a jejich bukolický život pod nikdy nezacházejícím sluncem služebního zákona? Co přiškrtit kola penězovodů do státních institucí, jejichž užitečnost je již vetknuta do samotných jejich názvů? Je jich tolik a sedí v tolika krásných budovách, které by se daly prodat…
Co kdyby se neziskové organizace, závislé na veřejných financích a utrácející veřejné (tj. naše) finance za svůj provoz, tedy mzdy, reklamu, atd., staly autenticky neziskovými?
Co třeba přestat financovat mezinárodní instituce typu Mezinárodního úřadu pro mořské dno, blížíme-li se dnu ekonomickému?
A vůbec. Proč radit státu, kde šetřit, když má zástupy chytrých lidí?
Dobře placených.
