V prvním čtvrtletí vítězného roku 1945 spojenecké velení nepodniklo na Apeninském poloostrově útočné akce, neboť těžiště svého úsilí zaměřilo na západní frontu, kdežto italské přikládalo druhořadý význam. Zahájení útoku zde plánovalo na 9. dubna.
V té době se početní stav německé skupiny armád „C“, bránící pod velením generála Heinricha-Gottfrieda von Vietinghoffa Itálii, snížil přesunem části sil na východní frontu podle hlášení polního maršála Harolda Alexandera, pocházejícího z rodiny irských protestantů, z 31 na 27 divizí. Desátá armáda generála Joachima Lemelsena a 14. armáda generála pěchoty Kurta von Tippelskircha (po válce napíše Dějiny druhé světové války) o celkové síle 18 divizí měly spolu se třemi divizemi v záloze skupiny armád „C“ udržet dosavadní obrannou linii, probíhající jižně od Bologne; armáda „Ligurien“, čítající šest divizí, bojovala proti partyzánům a vykonávala okupační službu.
Kromě počtu divizí měli Spojenci značnou převahu
Spojenci sice přesunuli do Itálie ze Spojených států jednu divizi, ale zato z Itálie přemístili dvě kanadské a jednu britskou divizi na západní frontu. Před zahájením ofenzívy tak stálo na italské frontě 20 jejich divizí a 21 samostatných brigád. Porovnáme-li údaje z Alexanderových pamětí 1940–1945, Jacksonovy Bitvy o Itálii a Shepperdova Italského tažení 1943–1945, dospějeme k následujícímu poměru sil: Spojenci měli 1,3 miliónu vojáků (z toho 520 000 v bojových svazcích) proti 439 000 protivníka (z nich 280 000 v bojových svazcích), což představuje poměr 3:1, 10 200 děl a minometů proti 2500 (4,1:1), 3100 tanků a samohybných děl proti 400 (7,8:1) a 4000 bojových letounů proti pouhým 130 (30,8:1). Jejich válečné loďstvo neomezeně ovládalo Středozemní moře.
Spojenecké velení hodlalo zasadit úder východně od Bologne britskou 8. armádou generála Richarda McCreeryho a jihozápadně odtud americkou 5. armádou generála Luciana Truscotta. Po průlomu nepřátelské obrany a dobytí Bologne měly obě armády rozvíjet útok ve všeobecném směru na Bondeno, překročit Pád na frontě od Ferrary po Piacenzu a poté měla 8. armáda postupovat podél pobřeží Benátského zálivu, zmocnit se Terstu a proniknout až k jugoslávským hranicím. Pátou armádu velení pověřilo útokem částí sil na sever a obsazením strategicky důležitého Brennerského průsmyku. Její hlavní síly měly obsadit severozápadní Itálii s průmyslovými centry Milánem a Turínem.
Kanonáda i bombardování
Devátého dubna 1945 v 15 hodin 20 minut zahájilo na německé pozice čtyřhodinovou palbu 2000 děl podporovaných 1800 letouny. Do útoku vyrazily plamenometné tanky a vklínily se do protivníkova východního křídla. Po úderu 8. armády podnikla 14. dubna 5. armáda operaci „Craftsman“. Obránce zasypalo 2300 pum. Americká 10. horská divize se rychle zmocnila životně důležitého německého postavení u Rocca di Rofesa, přičemž zajala 2200 vojáků dvou protivníkových divizí za cenu 370 padlých a 1427 raněných.
Dvacátého dubna americká 1. obrněná divize vybojovala volnou cestu v Gótské linii a pronikla k Pádu. Ráno 21. dubna vstoupili Spojenci do Bologne. Pětadvacátého dubna v noci vypukla v Janově, Miláně, Turíně, Benátkách a dalších městech povstání, jež v příštích dvou dnech zachvátila celé dosud obsazené území severní Itálie.
Ducemu to spočítali
V Janově zajali partyzáni velitele armády „Ligurien“ maršála Rodolfa Grazianiho, ministra války Italské sociální republiky (Salò), honosící se od roku 1934 ducem uděleným titulem Pacifikátor Libye, obecně však přezdívaný Fezzánský řezník. Graziani na rozdíl od maršála Pietra Badoglia zachoval Mussolinimu věrnost. Osmadvacátého dubna partyzáni popravili zajatého duceho společně s jeho třiatřicetiletou milenkou Clarou Petacciovou a jejich zohavená těla pověsili hlavou dolů na milánském Piazzale Loreto.
Kapitulace
Po překročení Pádu se spojenecká vojska valila za ustupujícím nepřítelem. Obyvatelstvo je nadšeně vítalo. Devětadvacátého dubna podepsali zástupci německého velení v Itálii ve štábu velitele spojeneckých sil ve Středomoří polního maršála Harolda Alexandera v Casertě u Neapole dokument o bezpodmínečné kapitulaci, jež vstoupila v platnost 2. května ve 12 hodin. Dva dny nato navázala 5. armáda kontakt se 7. armádou na západní frontě. Italské tažení skončilo.
Během prvních dvou týdnů závěrečné spojenecké ofenzívy na italské frontě ztratili Němci 32 000 padlých a raněných a 35 000 zajatých z 18 nasazených divizí. Spojenci přišli od 9. dubna do 2. května 1945 o 16 747 vojáků ze 17 divizí zapojených do bojů. Z toho 5258 připadlo na 5. armádu.
Pokud se pokusíme bilancovat celé italské tažení, pak Spojenci, jejichž nejvyšší síla činila 25 divizí v době pádu Říma 4. června 1944, ztratili 313 495 vojáků (pro srovnání: v severozápadní Evropě od 6. června 1944 do 8. května 1945 766 294, z toho 586 628 Američanů). Němci, jejichž nejvyšší síla dosáhla 26 divizí, odepsali 434 646 vojáků včetně 48 067 padlých, 172 531 raněných a 214 048 nezvěstných a zajatých. Tyto statistické údaje pocházejí z knihy Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty.
Vláda si plní dávný sen - zlikvidovat drobné podnikatele. Více si přečtěte v novém tištěném Reflexu >>>
