Socha sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, jehož vojska se podílela za druhé světové války na osvobození koncentračního tábora Osvětim či Středních Čech a Prahy, dnes ráno zmizela ze svého podstavce v Praze 6. Radnice jí nechala odstranit a dílo z roku 1980 bude umístěno v Muzeu paměti 20. století. Bořit tyto pomníky až teď, je pozdě. Na druhou stranu je to odraz doby a toho, že sovětské a ruské symboly jsou nadále spojovány se současností. Rusko za vlády Vladimira Putina totiž neopustilo své velmocenské plány na ovlivňování východní Evropy a dopady toho jsme viděli dnes i v Praze 6.
Jiří Ovčáček, mluvčí prezidenta Miloše Zemana, k tomu na svém Twitteru kromě jiného napsal: „Opoziční politici, kteří nechali pokoutně odstranit sochu Koněva a zjevně k tomu zneužili krizovou situaci v zemi, jsou ostudou České republiky.“ Pan Ovčáček hned třikrát neříká pravdu (na to jsme si už ale zvykli). Starosta a zastupitelé v Praze 6 nejsou opoziční, byli řádně zvoleni v demokratických volbách, proto vládnou a rozhodují. Neudělali nic pokoutně a nezneužili krizovou situaci, svůj záměr avizovali dávno před dnešním odstraněním Koněvovy sochy.
Pražští radní také v únoru jednomyslně (opět zcela demokraticky při hlasování) schválili přejmenování náměstí Pod Kaštany v Praze 6 na náměstí Borise Němcova. Změna byla podle nich gestem vůči Rusku a vyjádřením solidarity s ruskou opozicí a hnutím za lidská práva v největší zemi světa. Vyvolalo to celosvětovou pozornost, protože na zmíněném náměstí sídlí ruské velvyslanectví. Město Praha také pojmenovalo promenádu v Bubenči podle Anny Politkovské, v Rusku zavražděné novinářky.
Nebyli to navíc čeští politici a občané, kteří se začali chovat agresivně k Rusku. Naopak je to Vladimir Putin, který je útočný a dělá všechno pro to, aby rozklížil demokratické státy na Západě a vyvolal nesváry uvnitř Evropské unie a NATO. Odstranění Koněva je pouze jednou z odpovědí na propagandu a agresivitu Moskvy. Každá akce vyvolává reakci.
Proč až v roce 2020?
Opakované pomalování sochy sovětského maršála Koněva v Praze 6, které jsme viděli v posledních letech, či postříkání Památníku Rudé armády v Ostravě a pomníku v Brně červenou barvou, nejsou ve střední a východní Evropě ojedinělými příklady takových útoků. Česko v tom není žádnou výjimkou, jak by se mohlo zdát z vyjádření Pražského hradu či české neobolševické komunistické strany.
Podobné činy se v posledních letech pravidelně odehrály i na Ukrajině, v Polsku, v pobaltských státech, v bulharské Sofii či slovenských Košicích. Příčinou těchto vyhrocených reakcí, které osobně neschvaluji, jsou zcela protichůdné interpretace následků druhé světové války, agresivní válečná politika Ruska vůči současné Ukrajině i sovětská okupace Československa v roce 1968 a Maďarska v roce 1956. Moskva, bohužel, je interpretuje jinak než většina společností ve jmenovaných zemích.
Pomníky a památníky rudoarmějců na jedné straně vyjadřují úctu k obrovským obětem, které utrpěla sovětská Rudá armáda v době druhé světové války při osvobozování střední a východní Evropy. Za to patří našim osvoboditelům vděk a úcta. Ale útoky na symboly Rudé armády i konec Koněvovy sochy v Praze eskalovaly po dlouhodobé nenávistné politice putinovského Ruska vůči nám.
V devadesátých letech 20. století, kdy už byla střední a východní Evropa, včetně Československa, osvobozena z pařátů komunistického sovětského impéria, bylo mnoho památek souvisejících s totalitním Sovětským svazem zbořeno, přemístěno či uloženo v depozitářích. I z českých měst a obcí zmizely například všudypřítomné sochy Vladimíra Iljiče Lenina, vůdce ruské bolševické revoluce v roce 1917. Na Koněva došlo až teď.
Samotný maršál Koněv patří zcela jistě k největší vojevůdcům 20. století. To je bez diskuse. Současně neblaze proslul i jako brutální potlačovatel maďarské revoluce v roce 1956, která si vyžádala tisíce obětí.
Válečné památky sovětské éry odkazují na osvobození od německého nacismu a také na obranu svobody a nezávislosti východoevropských států. Jenže právě v tom druhém je zásadní problém. O svobodě a suverenitě mnoha států se po druhé světové válce nedalo hovořit. To Moskva nedovolila. Místo svobody byly nastoleny ve východní Evropě rigidní totalitní režimy. Pro mnoho lidí v bývalých sovětských satelitech jsou desítky let poválečné historie spojovány s potlačování svobody a demokracie. Právě kvůli obavám, že by to mohlo opakovat i putinovské Rusko, je útočeno také na symboly sovětské válečné doby.
Například v případě Polska se jedná i v současnosti o obrovský problém, který většina obyvatel vnímá velmi citlivě. Poláci mají z minulosti s Rusy ty nejhorší zkušenosti. Jako příklad můžeme uvést rozdělení jejich země mezi Hitlera a Stalina, odmítnutí pomoci Rudé armády bojovníkům Varšavskému povstání v srpnu 1944, či odporné masakry polských důstojníků a příslušníků inteligence v Katyni v roce 1940. To není a nemůže být zapomenuto.
Sovětská Rudá armáda také v roce 1940 proradně anektovala a okupovala nezávislé Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Není žádný důvod, aby to někdo vymazal z paměti tamních obyvatel a rudoarmějec je v těchto zemích dodnes synonymem pro okupanta. Stejně jako příslušníci moderní sovětské armády, kteří mnoho let okupovali Československo.
Koněv teď bude v klidu
To všechno se promítlo i do postojů vůči pomníku maršála Koněva v Praze 6. V méně demokratických a méně civilizovaných zemích, například právě v Rusku, by byl Koněv i dnes rozdrcen na padrť. To politici z Prahy 6 neudělali, bylo by to nedůstojné a zrůdné. Nechali sice sochu odstranit, ale bude umístěna jako historický artefakt v muzeu.
Jistě se to někomu nebude líbit, ale teď bude mít i náš osvoboditel Ivan Stěpanovič Koněv konečně klid. Nikdo na něj nebude stříkat barvu a nebude záminkou k setkáním pofiderních levičáckých skupin.
Maršále Koněve, ještě jednou děkujeme za váš podíl na osvobození Československa za druhé světové války, ale lépe vám bude v Muzeu paměti 20. století, kam jste patřil už dávno.
Věř v nejlepší a připrav se na nejhorší aneb 3 scénáře, co bude s našimi penězi. Přečtěte si velký rozhovor s bývalým viceguvernérem ČNB Mojmírem Hamplem v novém tištěném Reflexu >>>
Reflex 14/2020|