Ještě než se donedávna prosperující český knižní trh začal vlivem koronavirového uzavření kamenných knihkupectví a zpožďování plateb distributorů nakladatelstvím atp. kymácet v základech, Nakladatelství Lidové noviny (NLN) a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky spojily své úsilí a vydaly podrobné dílo předních českých a slovenských historiků ČECHOSLOVAKISMUS. Téměř pětisetstránkovou knihu editovali Adam Hudek, Michal Kopeček a Jan Mervart.
Jak známo, hlavními představiteli čechoslovakismu, který propagovali už v 19. století František Palacký a Ján Kollár, byli zakladatelé samostatné Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik a Vavro Šrobár. Tento koncept představoval nosný pilíř našeho prvního odboje, který nakonec zvítězil a na troskách rozpadající se Rakousko-uherské říše přispěl k vytvoření samostatného státu. Jenže tento nový státní útvar dostal do vínku vedle hospodářsky a kulturně vyspělých českých zemí několik břemen, jež se v průběhu následujících dvaceti let ukázala být natolik tíživá, že spolu s krajně nepříznivou mezinárodněpolitickou situací koncem třicátých let vedla k jeho rozpadu.
Koncepce jednotného čs. národa
Prosazení (jak se, a to je nezvratný historický fakt, později ukázalo, mylné) koncepce jednotného československého národa mělo totiž zastínit nepříjemnou realitu, že německá menšina, rovněž ekonomicky, kulturně a politicky vyspělá, v mladé republice početně převyšovala státotvorné Slováky. Sčítání obyvatelstva z roku 1921 ukázalo, že Čechoslováků je sice 8 759 701 (64,37 procenta), ale Němci s 3 123 305 obyvateli (22,95 procenta) zaujímají druhé a Maďaři se 744 621 obyvateli (5,47 procenta) třetí místo. Bylo přitom veřejným tajemstvím, že právě tyto dva národy přijaly vznik Československa vesměs nevraživě.
Tradice, mýty a věrnost Habsburkům
Každý stát staví raison d’être na tradicích a někdy také mýtech. Ideje meziválečné první republiky vycházely z husitství, odvěkého česko-německého zápasu, obrany proti maďarizaci (to se týkalo Slováků) a odkazu boje československých legií proti podunajské monarchii. Tato koncepce tak stavěla do nelichotivé role jakýchsi páriů mnohonásobně větší počet vojáků, kteří splnili přísahu, zachovali věrnost domu habsburskému a přinesli nesrovnatelně vyšší oběti než mytizovaní legionáři.
Zdenko Maršálek si v kapitole věnované čechoslovakismu v armádě všímá antagonismu vůči němectví a maďarství zakotveného již v samotných ideových základech nezávislého státu, kdy představitelé těchto národů byli považováni když ne a priori za nepřátele, tak aspoň za nespolehlivé občany. Plukovník Franz Hönigschmied, mající na nově vytvářeném ministerstvu národní obrany spolupracovat při zařazování důstojníků německé národnosti, učinil zásadní postřeh, a sice že z „nespolehlivých občanů armáda nemůže udělat spolehlivé vojáky“. Třebaže se v době zářijové krize osmatřicátého roku vládnoucí režim všemožně pokoušel zdůrazňovat připravenost všech národů bránit Československo jako svou vlast, skutečnost zdaleka tak ideálně nevypadala.
Slovenský štát
Slovenští autonomisté koncepci čechoslovakismu nepřijali a země pod Tatrami se 14. března 1939 vysněného samostatného štátu přece jen dočkala. Nicméně je pravda, že tisíce Slováků doma i v zahraničních jednotkách za obnovu státu Čechů a Slováků obětavě a statečně bojovaly.
Po druhé světové válce už myšlenka čechoslovakismu poněkud vyčpěla. Slováci si postupně prosadili federaci a nakonec podruhé vlastní stát. Kdo se o vzájemné soužití našich národů hlouběji zajímá a chce získat hutné, a hlavně zasvěcené informace, neměl by Čechoslovakismus nechat ležet na pultech bez povšimnutí.
