Osobnosti odpovídají na „koronavirový“ dotazník Reflexu. Co čtou, čeho se bojí, jaký je jejich život v současné epidemii. Tentokrát Marek Hlavica, muzikant a odborník na komunikaci.
Co vám chybí?
Kontakt s lidmi a kavárna. Ani jsem nevěděl jak moc.
Co naopak nechybí?
Parkovací zóny. Když jedu do zaměstnání nebo opatrovat maminku, připadám si jak za totáče. Volná místa k parkování, prázdno v ulicích. Kam všechna ta auta zmizela?
Je něco pozitivního na domácí karanténě?
Že se vrací humor, který je vždycky dobrým lékem na jakýkoliv srab. Ale cena je vysoká! Bez legrace.
Rozčílilo vás něco v posledních dnech?
Rozčilují mne frajeři, kteří okázale kašlou na opatření vlády. Chápu, že si leckdo může připadat chytřejší než všichni ministři dohromady. Ale tady jde o odpovědnost k ostatním, ne k politikům.
Co vás naopak rozesmálo?
Ať se na mne moje drahá, čtyřiaosmdesátiletá maminka nezlobí, ale způsob, jakým si byla schopna umístit na obličej respirátor mne dostal do kolen. Nepopsatelné, zvlášť u důstojně vyhlížející dámy.
Co čtete?
Další knihu fejetonů Jeremy Clarcsona Nechte mne domluvit! Osvěžující, legrační, nekorektní.
Na co se díváte v televizi?
Jako všichni. A jsem vděčen za každou tisíckrát viděnou komedii ze zlatého fondu české kinematografie. Inu, utíkám se k jistotám. Mám sice rozkoukaný Černobyl, ale nějak se mi do toho nechce.
Jakou posloucháte hudbu?
Přečetl jsem paměti Dmitrije Šostakoviče, tak se dovzdělávám v ruské a sovětské klasice. Metodou drobných přískoků, vždycky než usnu.
Jak získáváte informace?
Výhradně z veřejnoprávních medií a zpravodajských serverů.
Z čeho máte strach?
Že se začnu bát.
Na co z posledních dnů nikdy nezapomenete?
Vzhledem k tomu, že člověk má tendenci špatné zapomínat, tak věřím, že si nevzpomenu skoro na nic.
Čemu věříte?
Že se rychle vrátíme do normálu. Neříkám brzy. Brzy už bylo. Ale až to přijde, tak to půjde rychle. To bude velký mejdan!
Kdo nebo co vám naposledy udělal radost?
Toho neznáte. A je jich víc…
Změnil jste stravovací návyky?
Jen v tom smyslu, že skoro nepiji kávu. Kávu si totiž dávám rituálním způsobem v kavárnách. Se vší tou měšťáckou pohodou, počteníčkem a krásnými holkami za kávovaren. Co asi dělají? Uvařit si kafe doma ke Zprávám, to mě neba.
Je něco, čeho se vzdáte i po skončení epidemie?
Nekouřím, nepiju, nechodím do kasína, tak nevím. Možná mnohem důležitější bude poznání, čeho se rozhodně nikdy nevzdám.
Koho si dnes vážíte?
Týchž, co včera: mluví pravdu a nemyslí jen na sebe. Naštěstí, i kdybychom spadli do domácího vězení, mám to pod střechou.
