Siegfried Lenz (1926–2014) patřil k významným představitelům německé literatury druhé poloviny 20. století a dobře známý je i tuzemským čtenářům. Jeho knihy se do češtiny překládají od šedesátých let, v roce 1974 u nás vyšel jeho patrně nejznámější román, Hodina němčiny. Ve svém díle Siegfried Lenz, člen slavné Gruppe 47, tematizoval druhou světovou válku a šrámy, jež zanechala na Němcích a jejich mentalitě. Nejinak je tomu v románu Přeběhlík, který nedávno vyšel česky v nakladatelství Prostor.
Z hlediska ústředního autorova tématu je příznačná už cesta Přeběhlíka na pulty knihkupectví. Siegfried Lenz dokončil knihu v roce 1951 a posuzovatel ji nejprve nadšeně schválil k vydání. Poté, co mladý spisovatel zapracoval navrhované úpravy, se však karta obrátila, román byl zamítnut a dlouho ležel na dně šuplíku. Světlo světa spatřil Přeběhlík až v roce 2016, nevydaný rukopis byl objeven v autorově archivu. Mimo jiné pak vyšlo najevo, že posuzovatel románu Otto Görner měl už před válkou velmi blízko k NSDAP. Což se patrně podepsalo na jeho negativní reakci na rukopis. To vše shrnuje v hutném doslovu ke knize její překladatel Petr Dvořáček.
Dotěrný hmyz a partyzáni
V centru samotného románu stojí mladý voják wehrmachtu Walter Proska. Spolu s několika dalšími se ocitne v pevnosti, jež je obklopena bažinami. Vojáci jsou napadáni dotěrným hmyzem a především nesrovnatelně větším množstvím partyzánů. Přes smrt několika spolubojovníků, intenzivní románek a jednu nešťastnou náhodu (případným čtenářům by nebylo vhodné prozrazovat více) se tento voják dostane do spárů Rudé armády, do jejíchž řad následně přeběhne.
Švejkovské hlášky nestačí
Vedle ožehavého tématu zaujme román sugestivně vykreslenou atmosférou, ale i švejkovskými hláškami odrážejícími absurditu uvažování mnohých válečných předáků: „Kdo se nechá zastřelit, bude potrestán! Nechat se zastřelit je hloupost a hloupost nechrání před trestem.“
Román však trpí nepropracovanou zápletkou, a jakmile se Siegfried Lenz pokouší trochu zatlačit na jazyk a vykřesat takřka básnický obraz, působí to spíš úsměvně. Snad za to může i pětašedesátiletý odstup, s nímž se titul dostal ke čtenářům. Okolnosti vydání Přeběhlíka jsou zkrátka v lecčem pozoruhodnější než text samotný.
