Je-li nějaký zaměstnanec věznice v dlouhodobém a pravidelném styku s odsouzeným, pak lze zcela logicky předpokládat, že se mezi nimi může vytvořit jisté osobnější pouto či vztah. Existují však bezpečnostní opatření, která by těmto jevům měla zabránit, popřípadě minimalizovat riziko jejich vzniku. Je však možné, aby jakékoli opatření dokázalo něčemu takovému vůbec zabránit, nebo jde spíše o další kontraproduktivní řešení neřešitelného? Na to vám odpovím v dnešním díle našeho seriálu.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Dozorci, vychovatelé, mistři na pracovištích a mnoho dalších zaměstnanců věznice každý den úzce spolupracují s masou odsouzených. Kontrolují a vydávají jim korespondenci, píší na ně pravidelné hodnocení a posudky, věnují se jim v rámci plnění různých aktivit programu zacházení či dohlíží nad výkonem jejich pracovních činností. Je třeba zdůraznit, že jsou všichni zaměstnanci lidi, a nikoli nějaké super výkonné stroje bez emocí.
Proto je zcela logické, že po nějaké době dochází ke ztrátě objektivity, respektive objektivní úsudek zaměstnance se změní na čistě subjektivní v závislosti na individuálním chování odsouzených vůči zaměstnanci věznice. Je-li vězeň slušný a vstřícný nejen ke spolupráci při plnění svých aktivit, lze předpokládat, že k takovémuto odsouzenému bude zaměstnanec nakloněný či k němu bude chovat jisté sympatie.
Chová-li se však k zaměstnanci hrubě, arogantně či vulgárně, navíc bez projevů jakékoli snahy spolupráce, logicky k němu bude zaměstnanec spíše antipatický. Také nelze pominout další aspekty, třeba z jakých poměrů v civilním životě odsouzený pochází či za jaký trestný čin byl vlastně odsouzený. Zaregistroval jsem i případy odsouzených, kteří zneužívali skutečnosti, že se s některými zaměstnanci znají z civilního života, k vytvoření nadstandardních podmínek. Ovšem najdou se i tací, kteří jsou opravdoví manipulátoři, kdy manipulují ne jenom se spoluodsouzenými, ale také i se zaměstnanci věznice za dosažením svých vlastních zájmů.
Těžko by se dala utvořit skupina odsouzených, jejichž jednání by se dalo označit čistě za účelové. Účelově totiž jedná naprosto každý člověk, který chce něčeho docílit. Účelově chodíme i do práce, respektive za účelem dosažení cíle – legálně vydělat finanční prostředky pro obživu. Rozlišit proto účelové chování na dvě skupiny, tedy na manipulátorství a přirozené slušné chování, je velmi obtížné. Na základě zkráceného výčtu těchto aspektů dochází k případům, kdy zaměstnanec odsouzenému buď nadržuje, nebo si na něj zkrátka zasedne. Řídící frakce vězeňského systému si je dobře vědoma existencí tohoto fenoménu, a proto po ne příliš rozumné úvaze vydala bezpečnostní opatření ve smyslu protikorupčního nařízení, též známé jako „kolotoč“.
Pomyslný kolotoč se roztáčí dvakrát ročně a připomíná hru „škatule, škatule, hejbejte se“. Na základě tohoto kolotoče se zaměstnanci věznice střídají na svých pracovištích. Zvykne-li si kupříkladu vychovatel (ovšem týká se to i jiných zaměstnanců), jak na svou kancelář, tak i na svůj přidělený oddíl odsouzených, chtě nechtě si musí sbalit věci, přejít na jiné oddělení a opět si zařídit svou kancelář. Tímto opatřením by se mělo zamezit nebezpečného návyku na jednotlivé odsouzené, a předejít tak riziku ztráty objektivního úsudku a jednání s odsouzenými. Ovšem je v praxi takovéto opatření konstruktivním řešením dané problematiky? Rozhodně ne.
Jedná se totiž o naprosto nepromyšlené a kontraproduktivní řešení, které přináší mnoho záporných výsledků. Ty jsou navíc v rozporu se samotným smyslem účelu výkonu trestu. K tomu, aby zaměstnanec mohl plnohodnotně pracovat s odsouzenými, musí si získat (alespoň částečně) jejich důvěru, což není záležitostí pár týdnů. Jakmile se tohoto podaří docílit, nastaví si daný zaměstnanec svůj směr a způsob, s jakým bude s odsouzenými pracovat.
Na druhou stranu i odsouzenému je tak předem známo, co vše musí dělat pro to, aby dosáhl stanoveného cíle programu zacházení či vlastních zájmů. Jakmile to začne vypadat, že má takováto spolupráce nějaký smysl, roztáčí se kolotoč a zaměstnanci se popřehazují. Veškerá jejich práce, snaha a úsilí tak přijde vniveč. Jsou naštvaní odsouzení a jsou naštvaní i samotní zaměstnanci věznice, neboť je jejich společná několikaměsíční práce naprosto zašlapaná a zadupaná do země. Odsouzení přijdou o své motivační činitele, které byly přislíbeny, a začínají nanovo. Ovšem ne každý má zájem pořád dokola něco začínat a to se týká jak odsouzených, tak i zaměstnanců věznice.
Pak je zde i otázka: jak vlastně může nový zaměstnanec psát posudky na odsouzeného a jak může o něm rozhodovat, když ho ani nezná? Neví, zdali dochází u daného vězně k nějakým posunům k nápravě, či naopak ke zhoršení jeho chování. Co se týče zmíněného nadržování či zasedávání vůči některým odsouzeným, tak ani tomuto zmíněným nařízením rozhodně nelze zcela zabránit. Mnoho zaměstnanců si vychází vstříc, a nic tak nemůže zabránit prosbě kolegy o výpomoc. Tedy o přímluvu za nějakého odsouzeného či prosba o potrestání jiného jedince. Někteří zaměstnanci spolu udržují ne jenom pracovní, ale i přátelské vztahy, kdy se potkávají na různých společenských akcích mimo své pracoviště či jsou přímo v příbuzenském poměru.
Proto je naprosto nemyslitelné, aby takovéto „protikorupční“ nařízení mohlo kdy fungovat v praxi. Není se pak čemu divit, když ztrácí zaměstnanci chuť cokoli zvelebovat či aktivně pracovat s odsouzenými. Taktéž i odsouzení ztrácí chuť i motivaci k jakékoliv spolupráci, když je každou chvíli něco jinak. Samotný účel výkonu trestu odnětí svobody tak ztrácí na svém smyslu i významu, což jen podkopává základy, na nichž stojí celá vězeňská politika.
Řídící frakce vězeňského systému by si měla toto vše uvědomit a pokud možno co nejdříve přehodnotit své rozhodnutí a stáhnout nesmyslné opatření z praxe, neboť napáchá více škody než užitku. Ztráta samotného účelu výkonu trestu má totiž dopad nejenom na životy odsouzených, ale především na celou spořádanou společnost.
