Úmrtí královny českého swingu Evy Pilarové tak trošku dokresluje chmurnou a rozkolísanou dobu, ve které se nachází česká společnost v souvislosti s epidemií koronaviru. Obyvatelstvo se musí potýkat s něčím, na co není zvyklé, natož připravené. Mnohde padají uměle udržované masky a ukazují se skutečné charaktery, jinde se naopak odehrávají obyčejné příběhy velkého hrdinství. Přesto by si měli lidé na Evu Pilarovou vzpomenout a v duchu jí dát sbohem, když už kvůli vyhlášenému nouzovému stavu v zemi se s ní neuskuteční poslední rozloučení. Zaslouží si to.
Nechci zde psát klasický nekrolog s popisem životní poutí paní Evy, jejích úspěších a získaných cenách a tak dále. Dovolím si však uvést jednu zcela osobní vzpomínku, která mně vytanula na mysli hned v okamžiku, když jsem si v sobotu ráno na telefonu přečetl zprávu o jejím úmrtí. Tato vzpomínka by právě mohla pro mnohé posloužit k zamyšlení v dnešní nelehké době, která se mění každou chvílí a nikdo neví, na jaká životní rozcestí v nejbližších dnech doputuje a jak se při nich zachová.
Vraťme se v čase do léta 2009. V trutnovském amfiteátru Na bojišti se chystá další ročník tradičního Open Air festivalu. Do festivalového samizdatu nabírám a přepisuji zhruba desítku rozhovorů s vybranými kapelami nebo interprety. Mezi rockovými, ska či punkovými jmény se však jedno jméno vymyká – Eva Pilarová. Od určité doby to v Trutnově sice byla tradice, že si pořadatelé zvali interpreta, který se vymykal vkusu většiny osazenstva, ale o to vřelejšího přivítání se poté dočkal.
Chystat rozhovor s Evou Pilarovou bylo ale poněkud jiné kafe než s rozevlátými rockery. Kromě rekapitulace její tvorby a plánů do budoucna bylo potřeba se dotknout ještě jedné věci, na kterou bylo trutnovské publikum vždy citlivé. A tou bylo případné „zapletení se“ interpreta s komunistickým režimem, které většinou reprezentoval podpis takzvané Anticharty. Rozhovor s Evou Pilarovou probíhal po částech, dělali jsme ho částečně telefonicky a částečně po e-mailu. Dotazy k Antichartě byly až v jeho samém závěru, v němž už Eva Pilarová odpovídala písemně.
Když jsem jednoho rána otevřel svoji e-mailovou schránku a objevil v něm e-mail od ní, neměl jsem vůbec ponětí, jak se k celé záležitosti postavila a zda na tyto otázky vůbec odpověděla. Přece jen, řada zpěváků se tuto epizodu snažila za každou cenu vytěsnit z paměti a svůj podpis zlehčovala s tím, že nevěděli, co podepisují a tak dále. Protože těch, co nepodepsali, bylo málo a všichni věděli, jak dopadla na Marta Kubišová, která za to tvrdě zaplatila.
Její reakce mně však vyrazila dech. V odpovědi na jednu z otázek uvedla: „Ředitel Pragokoncertu Hrabal si pozval několik tehdy nejznámějších zpěváků a skladatelů, kterým nakázal, že musí Chartu 77 odsoudit. Až na malou výjimku se do toho nikomu nechtělo, ale byl to zkrátka příkaz. Ohradila jsem se, že nebudu odsuzovat něco, co jsem nečetla. Hrabal tedy řekl, že nic vymýšlet nemusím, ale že přečtu prohlášení, které vyplyne z příspěvků kolegů. Bála jsem se odmítnout, věděla jsem, že tím bych se zpíváním skončila. Zpívání – to byl můj život, což dokazuji dodnes, nemusela bych už zpívat, ale zpívám i po těch devětačtyřiceti letech ráda. A brala jsem to nejen jako ponížení, ale jako bezmocnost spojenou se zbabělostí.“
Na další dotaz odpověděla ve stejném duchu. „Samozřejmě jsem věděla, co podepisuji, když jsem prohlášení četla. A věděli to všichni, kteří si ho vyslechli a podepisovali při odchodu, nikoliv při příchodu, takže žádná prezenční listina. Dnes se za to samozřejmě stydím, ale nechci se vymlouvat, proto říkám pravdu.“ Prásk!
Rozhovor v samizdatu, který u sebe nosil během festivalu takřka každý návštěvník, vzbudil velikou pozornost. Ještě před samotným koncertem z něj citovala oficiální česká média a když se blížila hodina H, bylo v areálu cítit velké očekávání. Následný koncert byla jedna velká jízda, s obrovským aplausem a dvěma přídavky. Vše vyvrcholilo tím, že Eva Pilarová byla dekorována za královnu festivalu. Toho festivalu, jehož kořeny sahaly až do dob, kdy podobné akce rozháněla Státní bezpečnost obušky i stříkáním močůvky na festivalové pozemky.
Když koncert skončil, zašla Eva Pilarová v backstage do legendární chatičky, kde se srotila pestrá společnost od členů kapel až po nestora českého undergroundu Martina „Magora“ Jirouse. Vyrazil jsem tam taktéž, protože jsem jí chtěl alespoň osobně pozdravit a poděkovat za uskutečnění rozhovoru takto „na dálku“. Než jsem k chatičce došel, řeklo mi cestou pár přítomných, že se jich Eva Pilarová ptala, jestli někde nejsem přítomen a že pokud ano, mám se u ní ohlásit.
Upaloval jsem tedy do samotného epicentra a příliš ani neuvažoval, jestli na sobě nemám špinavou mikinu či zda nejsem už moc rozveselen. Najednou jsem stál před ní a představil se, kdo jsem. Paní Eva vstala od stolu, podala mně ruku a zeptala se, jestli můžeme na chvilku stranou. Když jsme zastavili, zeptala se, jak se mně líbil koncert. Přitakal jsem, že velmi moc. Ona na to řekla, že to byl snad její nejlepší koncert a že takové přivítání dosud nezažila. A dodala, že mi moc děkuje. „Mně“? podivil jsem se. „Ano vám. Za ten hezký rozhovor, který jste se mnou udělal a že jsem ze sebe mohla shodit ten balvan. Víte, velice se mně ulevilo.“ Koukal jsem jako puk a skoro nebyl schopen slova.
Evu Pilarovou jsem v Trutnově potkal na stejném místě ještě o pět let později, v létě 2014, když přijela na festival zazpívat duety s Jiřím Suchým. Potěšilo se mě, že si mě pamatovala a pár minut se mnou setrvala v milém rozhovoru.
O tom, že je nemocná, se vědělo. Ale úmrtí vždy každého překvapí a zastihne nepřipraveného. Zpráva o jejím úmrtí mě rozesmutnila. Jako vzpomínka na ni mi zůstane nejen onen samizdatový rozhovor, několik vánočních přání, které mně poslala, či číslo jejího mobilního telefonu, který si nechám uložený, ale i vědomí toho, že slavný a velký umělec je především člověk. A mnohdy chybující člověk. Onu velikost mu pak dodává schopnost postavit se čelem i nepříjemným věcem, umět uznat chybu a poprosit o odpuštění. To v dnešní době není samozřejmost. Vážená paní Evo Pilarová, odpočívejte v pokoji.
