Soužití lidí s ostatními živočichy může mít mnoho různých podob. Na jihu Thajska můžete potkat zlodějské opice či spokojené slony, a navíc se podívat na ostrov, který jako by vypadl z minulého století.
Tak početný uvítací výbor jako v chrámu Wat Tham Phanthurat by si jistě nechal líbit leckterý král či premiér. Desítky chlupatých obyvatel tu však nadšeně vyhlížejí kohokoli bez ohledu na jeho funkci či postavení. Jedinou podmínkou vlídného přijetí je to, aby měl v ruce něco dobrého k jídlu, nebo alespoň tašku, která by nějaké ty laskominy mohla skrývat.
Makakové jávští z početné tlupy obývající chrám, který stojí v národním parku Khao Sok v thajské části Malajského poloostrova přímo pod skalním srázem, jsou lidem blízce příbuzní a z jejich chování je to patrné na první pohled. Bez nejmenších skrupulí se řídí heslem „co je tvoje, to je moje, a co je moje, do toho ti nic není“. Na překážku jejich spádům nejsou ani přezky, zipy a další lidské vynálezy určené k zavírání zavazadel. Nebýt tropického vedra a bujného pralesa všude kolem, mohl by se člověk cítit jako v pražské tramvaji – stačí chvilka nepozornosti a obsah zavazadel změní majitele dřív, než řekne makak.
Já jsem za svou nepozornost zaplatil naštěstí jen krytkou objektivu, zato jsem měl však jedinečnou příležitost pozorovat, jak mí chlupatí bratři ukořistěný předmět zkoumají. Musí to přece být něco velmi cenného, když tomu lidoopovi tak vadí, že o to přišel... Celá scéna by se takto dala otitulkovat jako nějaký němý film z předválečné doby. Zlodějské sklony makaků se navíc nezaměřují jen na příslušníky lidského druhu. Společensky výše postavené samice bezohledně berou mláďata svým níže postaveným kolegyním a samci zase používají dorost jako živé štíty před útoky svých soků.
Makakové jávští se živí vším možným, včetně krabů a nejrůznějších plodů. Potravu, kterou nezvládnou zhltnout hned, si rádi schovávají do lícních toreb. Je to praktická věc – ovšem jen do chvíle, než se objeví silnější jedinec. Když dostane zálusk na přídavek, prostě otevře podřízenému pusu a svou porci si vezme. Běda, kdyby ho chtěl okradený třeba kousnout!
Pod skalní stěnou však panuje všeobecně přátelské soužití. Makaky sem kromě návštěvníků chodí krmit i několik buddhistických mnichů v oranžových hábitech, kteří tu z hlediska početnosti obou druhů primátů tvoří jednoznačnou menšinu. Ještě před necelými deseti lety přitom chrám Wat Tham Phanthurat tvořila v podstatě jen jeskyně ve skále s několika sochami Buddhy uvnitř. Chrámové budovy začaly vznikat až v poslední době, makakové žijící původně na skalních stěnách však rychle pochopili, kde jim kvete pšenka.
Sedlo dolů!
Někdy vznikne soužití živočichů s člověkem doslova obratem ruky, jindy se formuje celá staletí. Majestátní sloni indičtí jsou pro Thajce od dávné minulosti symboly královské moci, válečnými oři, neocenitelnými pomocníky v džungli nebo chrámovými zvířaty, která jejich majitelé při slavnostech zdobí nejrůznějšími barevnými dekoracemi. Ne vždy však oboustranný svazek končí tak, jak by si obě strany přály.
„Krmení pro slona stojí tisíc bahtů denně,“ krčí rameny jeden z mahutů, tedy sloních trenérů, kteří pracují ve sloní rezervaci Seaside Retreat nedaleko národního parku Khao Sok. Pro řadu majitelů slonů je částka odpovídající asi sedmi stům českých korun jednoduše horentní, takže musejí svého slona zapřáhnout do služeb nového pracovního odvětví – turismu.
Ve srovnání s taháním klád z pralesa se to může zdát jako pohodový „džob“, opak je však pravdou. „Sice se to nezdá, ale páteř slona vydrží zátěž maximálně sto padesáti kilo, a to jenom na půl dne,“ vysvětluje mahut. „Tam, kde sloni vozí turisty, však pracují často od rána do večera. Jen samotné kovové sedlo přitom váží několik desítek kilogramů, a když se k tomu připočítá hmotnost dvou lidí, je to pro slona prostě moc.“ Někteří mahuti navíc přivazují slony na noc řetězem. Pro tvory, kteří si uvědomují sami sebe, pomáhají svým bližním a po jejich smrti se je snaží pohřbívat pod vrstvou hlíny a větví, je to opravdu trudný způsob existence.
Ze zdánlivě začarovaného kruhu však existuje cesta ven. Je navíc geniálně jednoduchá a pro všechny příjemná. Stojím téměř po pás v teplé vodě tropické řeky a vedle mě se blaženě rozvalují asi tak čtyři tuny svalů, kostí a kůže tuhé jako pancíř. Nikde žádné mříže, ploty, řetězy ani kovová sedla, jen čirá radost z krásně stráveného dne a neopakovatelný zážitek dotýkat se druhého největšího tvora, který v současnosti chodí po naší planetě.
Kolem dokola se line zvláštně nasládlý sloní pach a několik lidí se navzdory vedru činí s rýžáky v rukou, až z nich kape pot. Kdy jindy zase budou mít příležitost nakrmit si „svého“ slona, vlastnoručně ho umýt a strávit s ním půl dne svého času? Turisté za „zážitky se slony“ rádi platí a chobotnatci přitom mohou žít v podmínkách, které se blíží těm v přírodě.
Útočiště květinových dětí
Příliv turistů dokáže nejen vyčerpávat slony, ale také za pár let zamořit kdysi panenské kouty světa k nepoznání. Naštěstí pořád existují místa, kam ještě ruka turistického trhu nedosáhla – dokonce i v Thajsku. Ostrůvek Ko Phayam v Andamanském moři u hranic s Myanmou je dlouhý sotva deset kilometrů a tak odlehlý, že sem z přístavu v Ranongu na pevnině vyráží jen málokdo. Právě to sem táhne volnomyšlenkáře z celého Thajska.
„Teď už tu žiju sám,“ směje se Tik s vlasy až do pasu, když mi ukazuje své království sestávající z malého domku a kůlny, ve které visí vlajky se znakem hippies a portrét revolucionáře Che Guevary. „Žena i s dětmi se odstěhovala zpátky do Francie, já však musím mít zdejší klid. Když občas našetřím na letenku, tak se potkáme,“ krčí rameny muž, který vyrábí šperky z polodrahokamů a příležitostně prodá pivo někomu, kdo jde zrovna kolem. Před turisty se sem stahují květinové děti ze široka daleka a staví si na plážích příbytky ze všeho, co vyplaví moře. Někdy mají podobu konstrukcí, které by se neztratily ani v nějakém vědecko-fantastickém filmu.
Celý ostrov Ko Phayam jako by zázrakem ustrnul někdy v roce devatenáct set osmdesát. Zdejší krajinu nehyzdí žádný supermarket a nenarazíte tu ani na jedno auto. Veškerý dopravní ruch na zdejších několika zčásti vybetonovaných cestách vytvářejí letité skútry, do kterých se kupuje benzin v lahvích od rumu v několika stáncích u cesty. Pokud je potřeba převézt víc než tři lidi, prostě se přehodí prkno přes valník jednoho ze zdejších dvou minitraktorů a veřejná doprava je na světě.
Kam cesty nevedou
Vychází slunce a mezi mohutnými stromy se míhá velký tmavý stín. Zoborožec bělolící se žlutým zobanem dlouhým skoro dvacet centimetrů opouští své ostrovní hnízdiště, aby si našel něco na zub. Hnízdní kolonie těchto ptáků je jednou ze známek zachovalosti zdejší přírody. Směrem k mysu na západě ostrova se cesta pomalu ztrácí mezi mangrovy, vyjeté koleje od skútrů však prozrazují, že sem občas někdo přece jen zabloudí. Mezi kořeny mangrovníků zvědavě vykukují lezci oboživelní - prapodivné ryby, které mají oči vypoulené jako žáby a které se vydávají z tekutého živlu na souš, aby tu lovily hmyz.
Nejpodivnější zážitek však čeká za říčkou, která odděluje západní mys od zbytku světa - fyzicky i pomyslně. To, co se děje tady, není běžné dokonce ani na tak zastrčeném místě, jako je Ko Phayam. Tady neplatí žádné občanské průkazy, doklady o vlastnictví čehokoli včetně domů či pozemků ani další „zbytečnosti“ moderního světa.
Zdejší obyvatelé etnika Moken, kterým se pro jejich způsob života přezdívá „mořští cikáni“, si s byrokracií hlavu nelámou. Odvrácenou stranou téže mince je fakt, že si ani byrokracie neláme hlavu s nimi. Ještě před nedávnem žili volně na svých tradičních lodích, na kterých se plavili mezi stovkami ostrovů Andamanského moře, v poslední době je však okolnosti čím dál častěji nutí usadit se na jednom místě. Protože nemají doklady ani stálé místo narození, je pro ně riskantní přeplouvat námořní hranici mezi Thajskem a Myanmou. Když je objeví vojáci, hrozí jim vězení. Když naopak zůstanou tam, kde jsou, mají ze stejného důvodu těžký přístup ke státnímu zdravotnictví i vzdělání.
Na zapleveleném plácku, který tvoří něco jako centrum vesnice, si houf polonahých dětí s nudlemi u nosu hraje s pozůstatky kovové prolézačky. Pár chatrčí kolem sotva stojí, a když člověk nahlédne dovnitř, uvědomí si skutečnou syrovost zdejšího života. Mezi čtyřmi holými zdmi vlastně není vůbec nic. Spí se na zemi, jí se na zemi a vaří se v několika plechovkách postavených přímo do ohniště. Malé dítě spící v jedné z chýší si užívá neskutečného komfortu, protože se mu podařilo zabrat kus látky visící od stropu jako hamaka, ze které mu koukají jen bosé nohy.
Při pohledu do přístavní zátoky, kde za odlivu odpočívá na mořském dně pár dřevěných člunů, je hned vidět, kde mají Mokenové své priority. Na rozdíl od chýší jsou ve slušném stavu. Sice už to nejsou tradiční lodě „kabang“, které už Mokenové nemohou stavět kvůli zákazu kácení stromů v chráněných oblastech, ale všudypřítomné „longtail boats“ s lodními šrouby na konci dlouhé hřídele, svou práci při rybaření však vykonávají spolehlivě. Mokenové pak na trzích v okolí smění přebytky ze svého rybolovu za tu hrstku věcí, které ke svému nenáročnému životu potřebují.
Sloní zajímavosti
- Sloni afričtí využívají sloní telegraf, díky kterému se mezi sebou mohou dorozumívat na vzdálenost desítek kilometrů. Vydávají pro nás neslyšitelné infrazvuky, které se díky svým dlouhým vlnám snadno šíří. Pro své „rozhovory“ navíc využívají dobu, kdy vzduch nad savanou vytváří teplotní rozhraní a zvukové vlny se tak vrstvai vzduchu šíří jako kanály.
- Vědci dokázali, že sloni umějí počítat, a to možná lépe než lidé. Při pokusu, kdy výzkumník házel do dvou kbelíků různé množství jablek a slon si měl vybrat plnější nádobu, dosáhl chobotnatec znatelně větší úspěšnosti než člověk při stejném úkolu.
- Slon indický si rád pochutnává na větvích stromů, které drtí obrovskými stoličkami. Nemá však příliš účinné trávení, takže polovina ze dvou metráků potravy skončí ve formě sloního trusu. Zaměstnanci sloního útulku Pinnawala na Šrí Lance trus sbírají a separují z něj dřevní drť. Z ní pak ručně vyrábějí papír, který mění v upomínkové předměty ze sloního trusu.
- Sloni mají uměleckou duši. Dokážou malovat chobotem abstraktní obrazy, a ti nejnadanější si dokonce pro své výtvory sami vybírají nejvhodnější barvy. Malující slonice mají třeba i v ústecké zoo a díla slonice jménem Tricia se draží za tisíce dolarů.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
