Tisícimetrové převýšení zdoláváme v pohodlí kabiny náklaďáku s cisternou vody. Těch 17 km zatáček ale poutníci dodnes procházejí pěšky - z údolí Čepelarské řeky až na ostrý vrchol vysoko nad lesy Rodop.
Křížová hora (Krastova gora nebo také Krastov vrah, čti vrach) se v posledních letech stala pro Bulhary snad nejpopulárnějším poutním místem. Zprvu kvalitní silnici pokrývá stále víc výmolů. Poslední úsek je zvlášť chatrný. Ale i to bude brzy minulostí. Před rokem 1989 sem vedla jen polní cesta, teď se do bukového lesa zakusují buldozery a stuha asfaltky se zakrátko dovlní až do výšky 1413 m. Z vrcholku se otevírá krásný výhled - z kulis rodopských hřebenů vystupuje několik horských skupin, kterými pohoří přesahuje 2000 metrů.
Posvátnost místa se vztahuje k úlomku údajně Jěžíšova kříže. Po pádu Cařihradu jej schraňovali v nedalekém Bačkovském klášteře, a když se i ten stal obětí Turků, vynesli mniši relikvii k prameni pod vrcholem. Od těch dob sem lidé tajně přicházeli, mnozí z nich měli vidění kříže zářícího proti obloze. Kříž, který vztyčili v nejvyšším bodě hory, je ovšem mladší - pochází z doby krátce po odchodu Turků.
Po pádu komunistického režimu byl obnoven klášter. Nahradil tak původní, zřízený v 19. století. Dvěma desítkám mnichů dnes slouží moderní ubikace. Dozvídáme se to od starší paní v šátku, která v tamním kostele prodává svíčky, provádí poutníky mezi ikonami, ale také se stará o úklid v klášteře. Zasvěcuje nás do místních legend. Vztahují se ke kříži a k posvátné studánce, která léčí, a některé jsou docela nové. Když prý překročí práh kostela těhotná žena, může si zvolit, jaké chce mít pohlaví dítěte. „Zaručeně to funguje,“ usmívá se paní.
Chrám sv. Trojice postavili na vrcholu kopce teprve roku 1956 - z kamenů starého kláštera, z něhož zbyly jen ruiny v lese. Samotný kostel jako by pocházel ze středověku, ale je to klam. Skoro všechny bulharské kostelíky tak vypadají, zdánlivě letité stavby z lámaného kamene s červenými prejzovými taškami. Dojem stáří vyvolávají i ikony, jde přitom o nové práce z poloviny 90. let. Školy ikon pracují stále stejnými technikami a žáci se učí na dílech starých mistrů.
Nad dalším kostelem Matky Boží Ochránkyně začíná schodiště, po němž denně směřují ke kříži zástupy poutníků. Vše vrcholí 14. září, v poutní den povýšení sv. Kříže. „Kříži tvému se klaníme, vladyko, a svaté tvé vzkříšení slavíme,“ stojí na kříži, který od každého, kdo se před ním zastaví, vyslechne modlitbu a přijme políbení. Stříška blízké kapličky je doslova poseta lístky přání a proseb. Cestou vzhůru míjíme nové kaple, některé ještě nejsou dokončené. V jedné z nich se dáváme do řeči s mladými restaurátory. Přišli sem z ikonopisecké školy ve Velkém Tarnovu (Veliko Tarnovo). „Za Živkova chtěli z kostelů nadělat jen muzea a nejraději je úplně zavřít,“ říká se štětcem v ruce malířka Cvetanka. „Teď se podívejte, kolik lidí sem přijde za jediný den.“
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
