„V tuto chvíli je vzdělání zbytečné“ aneb Čekání na Gretu v časech koronaviru, Bristol, 28. února po deváté ráno

„V tuto chvíli je vzdělání zbytečné“ aneb Čekání na Gretu v časech koronaviru, Bristol, 28. února po deváté ráno Zdroj: Veronika Bednářová

Greta jako obvykle ve žluté pláštěnce
Patnáctimetrová nástěnná malba, symbol současného Bristolu, vznikla loni v červnu. Jejím autorem je Jody Thomas.
Bernadetta Janovská, původem z Polska, přijela do Bristolu na přání desetileté Sophie
Po demonstraci. Ještě že doma všichni máme automatické pračky.
4
Fotogalerie

Veronika Bednářová: Jak jsem v Bristolu potkala Gretu Thunbergovou

Punková klasika. Zamilované songy. Ale taky Hlava-ramena-kolena-palce a další písně, známé tady hlavně ze školky. Už hudební repertoár vám jasně naznačí složení britského publika, které se přijelo „na Gretu“ podívat. Jsou tu batolata v kombinézách, větší děti v holínkách a ve školních uniformách i výrostci v pláštěnkách a promočených teniskách. Hojně přítomní náctiletí v bundách s kapucí přijeli bez rodičů. Někteří mají pomalované tváře ve stylu zombie. Jako na halloweenskou party. Vlastně se jich do centra Bristolu nenaskládalo až tak moc. Třicet tisíc.

Ovšem na to, že Greta Thunbergová oznámila svou přítomnost na akci YouthStrike4Climate (ostrovní varianta #FridaysForFuture, které mladá švédská aktivistka v roce 2018 iniciovala) v Bristolu jen šest dnů dopředu, je to skvělý výsledek.

Stačil jeden Gretin instagramový post 22. února, že se 28. února zastaví – nic víc, nic míň. Navíc příšerně leje. Ale kdyby se v Británii čekalo, až přestane pršet, nikdy se nic nevydemonstruje.

Zakopnout, spadnout, rozdrtit davem

Akce je bristolskou policií označována za velmi nebezpečnou. Prý tam jistě bude nedostatek toalet a děti při demonstraci či pochodu městem můžou „zakopnout, spadnout nebo být rozdrceny davem“; trochu symbolického policejního strašení nikdy nezaškodí.

Na centrálním trávníku univerzity Gollege Green se možná i proto ráno choulí jen hrstka lidí; přijeli z daleka. Mě a mé dvě děti dělí od našeho britského domova v Liver­poolu 180 mil a pět hodin cesty třemi vlaky. Zatím je tu jen jedna další dospělá žena, která ke mně přichází. A já si bláhově myslím, že si se mnou chce po­povídat.

„Nezlobte se, ale zajímají mě jenom vaše děti,“ představuje se Claire Marshallová, environmentální reportérka BBC, která se okamžitě vrhá na obě dcery, osm a třináct let, aby si s nimi natočila rozhovor.

 

Nejsem tady pracovně, opakuju sama sobě dokola, když se dívám do tváře té nadšeně pracující novinářky. Ale nemůžu si pomoct: je teprve devět ráno, akce začíná až za dvě hodiny – a Claire už je se svým startem spokojená: dvě účastnice původem až z Evropy, a navíc z východní!

Můj jediný úlovek jsou luxusní místa v sekci „rodiče s mladšími dětmi“, přímo pod tribunou. Za pár hodin se promění v obrovský bazén plný bahna. Nejsou ale k zahození: je odsud vidět mnohem líp než ze sekce „press“, která je dobrých patnáct metrů za námi.

V sekci „rodiče s dětmi“ navíc za chvíli stojí různorodá skupinka hovorných matek, které už v šest hodin ráno sedly na vlak a přijely sem z městečka nedaleko Bristolu; například Bernadetta Janowská. Milá a inteligentní blondýna sem, do Británie, poprvé dorazila před šestnácti lety, v roce 2004, z Polska. Zastavila se na jedno léto, na brigádu, vydělat si peníze na studia. Potkala v Anglii životního partnera a – už tu jednoduše zůstala.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!