Představte si, že vás sužuje urputná bolest břicha. Asi jste něco špatného snědli nebo máte zaděláno na nepříjemnou virózu. Přijdete proto ke svému lékaři, sdělíte mu, co vás trápí, a žádáte účinný lék. Lékař vám však namísto recepisu stáhne kalhoty a do zadku vám začne pumpovat atmosféry plynného vodíku. Nakonec škrtne zápalkou a je po bolesti. Nevěříte? Seznamte se s americkým chirurgem, zakladatelem Asociace vojenských chirurgů Spojených států, prezidentem americké lékařské asociace během španělsko-americké války a hlavním chirurgem 6. armádního sboru Nicholasem Sennem.
Možná to celé bylo ještě trochu jinak. Během války se mladý chirurg u svých pacientů často setkával se střelnými ranami v oblasti břicha. A jelikož v té době lékařům, jako byl on, zoufale chyběly vhodné diagnostické nástroje, vymyslel si vlastní spolehlivý způsob, jak odhalit, zda je rána jednoduchá, nebo komplikovaná.
Poranění střeva obvykle nevykazuje žádné specifické znaky, podle kterých by chirurgové mohli určit přesnou diagnózu. A tak Senna napadlo, že ránu detekuje stejným způsobem, jakým instalatéři lokalizují závadu v plynovém potrubí. Stačilo nafouknout střeva neškodným plynem skrze konečník a pozorovat, kudy uniká.
Důvěřuj, ale prověřuj
Na začátku svého diagnostického výzkumu provedl Nicholas Senn několik pokusů se psy. Při těchto dnes již nepřípustných experimentech byla zvířata připoutána k operačním stolům, podrobena anestézii a poté střílena do břicha z krátké vzdálenosti pomocí revolveru ráže 32. Bezprostředně poté jim byl ke konečníkům připojen gumový balón naplněný vodíkovým plynem, odkud byl pomalu čerpán do střeva. Pak stačilo škrtnout zápalkou a v místě, kde plyn unikal, se rozhořel modrý plamen. Tak bylo zjevné, kde přesně je střevo porušené, a oheň navíc ránu sterilizoval.
Než se vrhl na své lidské pacienty, provedl zběsilý lékař pokus také sám na sobě. Tento zážitek pak popsal následovně:
„Pod tlakem 0,4 kilogramu jsem byl napuštěn téměř 6 litry plynu. Dokud se roztahovalo tlusté střevo, cítil jsem jen jakýsi lehký tlak v břiše. Jakmile ale plyn postoupil do tenkého střeva, nastaly urputné kolické bolesti, které se neustále zvyšovaly. Ustaly asi po hodině a půl, tedy až poté, co veškerý plyn unikl ven z mého těla. Když se střeva a žaludek roztáhly na maximum, pocítil jsem velkou úzkost a slabost. Silně jsem se potil. Zbytek plynu z mého těla unikal četným „uprdnutím“, po kterém následovala velká úleva. Bolesti, které jsou součástí nafukování tenkého střeva vzduchem nebo plynem, jsou zjevně způsobeny zvýšeným peristaltickým působením střev při jejich pokusu vypudit ven jejich obsah.“
Přes překážky k převratu v medicíně
Ačkoli první lidský pacient, na kterém Senn svou metodu praktikoval, zemřel, samotný diagnostický postup byl považován za úspěšný a našel proto využití ve vojenské chirurgii k detekci střevních ran u vojáků až do doby, kdy tuto metodu nahradily rentgenové paprsky.
Nicholas Senn se tak stal průkopníkem v chirurgické medicíně. Kromě práce na gastrointestinální perforaci se doktor Senn podílel také na experimentálním výzkumu akutní pankreatitidy, plastické chirurgii, onkologii hlavy a krku a léčbě leukémie pomocí rentgenu.
Důrazně doporučoval včasnou operaci slepého střeva, což byl na svou dobu značně progresivní přístup. Zdůrazňoval také zásadní význam první pomoci, kterou poprvé představil německý chirurg Friedrich von Esmarch v roce 1870 pro armádu.
Nejen svým studentům a pacientům dokola opakoval: „Osud zraněných závisí na tom, kdo první použije obvaz.“
