O svátku Ati-Atihan v Kalibu se říká, že je matkou všech filipínských oslav. V Kalibu se navíc můžete zapojit do oslav a divokého reje masek. Uctíte tím dávný kmen Ati.
Všechno to vlastně začalo, když k nám – ještě před Kristem – začali přijíždět osadníci z Bornea. Byli to lidé velmi tmavé pleti s černými kudrnatými vlasy. Kmen se nazýval Ati. Španělé jim později začali říkat negritos, tedy černoši. O tomto etniku napsal v roce 1852 španělský cestovatel a objevitel Miguel de Loarca: Tito lidé, ač negramotní, udržují si svoji kulturu zpěvem prastarých balad, které přenášejí z generace na generaci,“ říká pan Dayang, když si spolu celé hodiny povídáme o ostrově Panay a vlastně o celých Filipínách. Býval starostou Kaliba, je už v důchodovém věku, ale stále velmi vitální. „Tento svátek s mnoha skupinami tanečníků s černě namalovanými obličeji je vlastně vzpomínkou na kmen Ati, jenž se postupně asimiloval, až se nakonec prakticky úplně vytratil,“ vysvětluje mi.
Ati-Atihan se stává v Kalibu rok od roku populárnější. Slaví se také na jiných místech, zejména na ostrově Cebu. Vrcholí vždy třetí víkend v lednu. V posledních letech na něj navazují koncerty populární hudby pro mladší generaci i celá řada dalších aktivit. Na Filipínách je v tomto čase tzv. chladné období, takže se teploty pohybují okolo třicítky. Pijeme s panem Dayangem pivo San Miguel a já se dozvídám další zajímavost. „Španělé k nám v roce 1521 přivezli – podobně jako na jiná místa ve světě – figurínu Santo Niña, Jezulátka. Je to mimochodem Pražské Jezulátko,“ dodává jakoby mírně spiklenecky, „já ho u vás na Malé Straně kdysi viděl.“
Sobotní fiesta
Je sobota, nejefektnější den svátku. Již od sedmi hodin se táhnou městem velké skupiny tanečníků všech věkových kategorií. Neuvěřitelné křepčení, mladíci třískají do gongů a bubnů. Každá skupina reprezentuje jednu ulici či náměstí a tvoří tzv. confrerie, tedy bratrstva, která soutěží o vysoké finanční obnosy. Hodnotí se kostýmy, masky, tanec a také hudba.
Postupem času se vedro stupňuje a davy šílí o to víc. Mezi taneční skupiny se nenápadně přimíchávají bizarně pomalovaní chlapíci. Vidím třeba asi desetičlennou skupinu pomalovanou jako dalmatinci. Asi je to celá rodina, od dědečků po vnuky. Mně se ale nejvíce líbí tradiční skupiny tanečníků, jež nejvíce připomínají zmiňovaný kmen zvaný negritos. Koncem padesátých let navštívil tuto oslavu americký konzul a přišel s nápadem, že by skupiny mohly být barevnější. Nápad se později překvapivě uchytil...
Tanec s jezulátkem
Pan Juan Dayang mne v neděli budí již okolo šesté. Svištíme motorovou tříkolkou na hlavní náměstí přímo ke katedrále. Mše se odehrává pod širým nebem na hlavním náměstí, přímo před katedrálou. Filipínci jsou oddaní katolíci a náměstí je našlapáno hustým davem lidí. Mši celebruje místní biskup a také několik desítek farářů. Končí požehnáním všem zúčastněným věřícím a výkřikem „Viva Santo Niño!“ propuká poslední fáze fiesty, což je další odpolední promenáda tančících skupin městem. Tentokrát s sebou mají menší dekorované vozy a na nich figuríny jezulátek. Mnoho lidí má nad hlavami figuríny jezulátek o velikosti 30 až 60 cm v různých barevných provedeních. Snaží se projít s jezulátky kostel a získat tak pro ně požehnání na celý následující rok.
Ostrov Boracay
Máte-li pár dní času, zajeďte na ostrov Boracay. Z Kaliba pojedete mikrobusem asi hodinu krásnou džunglí a pak z malého přístavu Caticlan asi deset minut malým katamaranem. Ostrov je na můj vkus trochu komerční, ale pláž je bílá a moře nádherné, takže co… Je zde mnoho turistů z Číny a z Jižní Koreje. Působí na mne jako typičtí zbohatlíci. Neustále jedí drahé obří langusty a zapíjejí je ještě dražšími koktejly. Turistickému hlaholu se naštěstí dá utéct na kurzu potápění. Trvá čtyři dny a stojí zhruba 10 tisíc českých korun. Provozuje ho parta sympatických Australanů. Na ostrově ochutnáte pestrou směsici jídel: filipínské, čínské, korejské… A skvělé koktejly!
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
