Islám je nábožensko-společenské učení arabského proroka Mohameda, který je začal hlásat v městě Mekka na Arabském poloostrově a během svého života z něj učinil dominantní učení v tehdejší Arábii. Slovo islám pochází z arabštiny a doslovně znamená absolutní podřízení islámskému bohu Alláhovi a jeho proroku Mohamedovi.
Mohamed své islámské učení postavil na syntéze arabských pohanských zvyků, judaismu a křesťanství s doplněním vlastních představ. Toto jeho učení následně podrobněji rozpracovaly a doplnily pozdější generace muslimů, jež do výkladu islámu zapracovaly i části jiných náboženství a mýtů, které Mohamed sám neznal. Z uznávaných západních orientalistů se tomuto tématu věnoval například Ignác Goldziher.
Pilíře víry a pilíře islámu
Islámské učení má několik základních dogmat (takzvané pilíře víry): víra v uctívání pouze Alláha, víra v proroky, kteří byli před Mohamedem, víra v existenci tóry a dalších knih seslaných Alláhem, jež však byly ztraceny, víra v anděly, víra v posmrtný život a soudný den s potrestáním za hříchy spáchané proti islámské morálce, víra v předurčený osud.
Dále je většinou muslimů uznáváno i tzv. pět pilířů islámu, a to jsou: 1. Vyznání víry v Mohameda jako proroka Alláha a v existenci samotného Alláha jako jediného boha hodného uctívání. 2. Povinné denní modlitby. 3. Povinná roční daň zakát, někdy nesprávně označovaná jako almužna, z čistého zisku. 4. Půst v měsíci ramadánu. 5. Pouť k svatyni Ka’ba v Mekce aspoň jednou za život, pokud k tomu má muslim prostředky.
Někteří muslimští teologové ještě připojují k těmto pilířům islámu boj proti nepřátelům islámu, tzv. džihád. V češtině na téma samotného džihádu vyšla velice kvalitní studie od Miloše Mendela.
Islám, křesťanství a židovství
Byť se Mohamed přihlásil jak k pokračování tradice židovských proroků, tak k pokračování tradice Ježíše Krista, zároveň obvinil židy a křesťany ze zfalšování učení těchto proroků. Učinil tak židovství a křesťanství „neplatnými“ a sám sebe prohlásil za obnovitele tradice těchto proroků a islám za jediné správné náboženství.
Podle učení ortodoxního islámu jsou tedy křesťanství a judaismus výmyslem lidí a jsou neplatné; pouze ten, kdo přijme islám, bude Alláhem spasen. Islám učinil z Mohameda vzor dokonalého člověka, jejž se má snažit každý muslim co nejvíce napodobit, a aplikovat tak údajné Mohamedovy zvyky a chování do svého osobního života.
Šarí’a — islámské právo
Mimo duchovní oblast je důležitou součástí islámu i praktická aplikace Mohamedova učení v každodenním životě jednotlivce i celé společnosti. Od zásad, jak se omývat před modlitbou, až po to, jak má být spravována společnost a jaké mají být tresty za nedodržení mnoha islámských zákazů a příkazů.
Vše je souhrnně označováno jako šarí’a – islámské právo. Samotné téma islámského práva šarí’a je velice rozsáhlé a v češtině se mu věnuje i kvalitní odborná studie právníka Jana Potměšila.
Sunnité a ší’ité
Hlavními větvemi náboženství jsou sunnitský a ší’itský islám. Tyto větve vznikly v důsledku občanské války mezi Mohamedovými příbuznými a jejich stoupenci po Mohamedově smrti. Od nich se dále oddělovaly další a další skupiny odlišující se vlastní interpretací islámu.
Korán a hadísy
Jedním ze dvou hlavních zdrojů islámu je korán. Jde o text v arabském dialektu obyvatel Mekky, jejž měl Mohamedovi sdělit anděl Gabriel, a pro ortodoxní muslimy se stal doslovným slovem Alláha, které nelze přeložit do jiných jazyků. Podle učení islámu nesmí žádný muslim korán zpochybnit, jinak se stává odpadlíkem od islámu.
Hadísy jsou sbírka Mohamedových výroků a činů, případně výroků a činů Mohamedových druhů, jež ospravedlnili tím, že je převzali od Mohameda. Oproti koránu jsou mnohé hadísy samotnými muslimy zpochybňovány ve své autenticitě a muslimská teologie rozvinula dokonce celou oblast věnující se zkoumání jejich autenticity.
Kritické studium islámských pramenů a historie vedlo evropské orientalisty k názoru, že mnoho z výroků a činů přisuzovaných Mohamedovi bylo vymyšleno pozdějšími generacemi muslimů. Týká se to hlavně výše zmiňovaných hadísů.
Islám a války
Za svého života Mohamed dokázal sjednotit oblast Arábie, ale po jeho smrti (632 n. l.) došlo k odpadnutí mnoha arabských kmenů od islámu. První roky po Mohamedově smrti tak strávili jeho věrní válkami s těmito odpadlíky a jejich nucením k návratu k islámu. Teprve za druhého Mohamedova nástupce Umara ibn al-Chattába se podařilo muslimským armádám trvale obsadit území byzantské říše v oblasti Sýrie, Palestiny a Egypta. Současně s tím bylo dokončeno poražení a obsazení perské sásánovské říše.
Násilná smrt třetího Mohamedova nástupce a jeho zetě Uthmána ibn Affána (656 n. l.) uvrhla muslimy do první občanské války, kdy proti sobě bojovaly jednotlivé frakce Mohamedových příbuzných. Nakonec po smrti Mohamedova bratrance, zetě a čtvrtého uznávaného Mohamedova nástupce Alího ibn Abí Táliba (661 n. l.) se moci chopil Mu’ávija ibn Abú Sufján a založil první muslimskou dynastii Umajjovců se sídlem v Damašku.
Vznik islámu
Ve filozofické rovině se počátek islámu vyznačoval velkou mírou svobody interpretace islámu a dnes uznávaná dogmata ortodoxního islámu vznikala teprve v dalších generacích muslimů.
Ne všichni první muslimové tedy považovali korán za doslovné slovo Alláha, někteří na něj pohlíželi jako na text historický mající časové omezení svou dobou. Také ne všechny příběhy o Mohamedově životě a činech byly přijímány. Například stoupenci islámského filozofického směru Mu’tazila přijali a islamizovali racionalismus řecké filozofie. Jejich protivníky se naopak stali zakladatelé ortodoxního islámu, kteří se snažili čelit přejímání původně neislámských názorů důrazem na údajnou tradici Mohameda a jeho druhů, což bylo jedním z podnětů ke sbírání Mohamedových výroků (hadísů) a ustanovování dogmat ortodoxního islámu.
Dnes, po více než 1400 letech od založení islámu, se uvnitř muslimského společenství vytvořilo mnoho různých směrů výkladu a praktikování islámu, jež jsou mnohem rozvětvenější a vzájemně odlišnější než například různé proudy křesťanství. Díky porodnosti samotných muslimů se v dnešním světě pomalu a jistě stává islám nejdominantnějším a nejpočetnějším náboženským směrem, který ovšem má vzhledem ke svému celosvětovému rozšíření různé místní národní podoby a odlišnosti.
