Zemřela Věra Čáslavská. Před OH vzpomínala na své osudové chvíle a jak ji komunisté vyměnili za uhlí | Reflex.cz
nahoru

Zemřela Věra Čáslavská. Před OH vzpomínala na své osudové chvíle a jak ji komunisté vyměnili za uhlí

Pavel Kovář31. srpna 2016 • 09:19
Zemřela Věra Čáslavská. Před OH vzpomínala na své osudové chvíle a jak ji komunisté vyměnili za uhlí
foto: ČTK

Ve věku 74 let dnes odešla legenda československého sportu Věra Čáslavská. Sedminásobná olympijská vítězka v posledních letech bojovala s rakovinou slinivky a v pražském IKEMu nakonec nemoci podlehla. Oznámil to dnes její životopisec Pavel Kosatík. Před olympiádou v Rio de Janeiru zavzpomínala pro speciál Reflexu věnovaný českým a československým medailistům na zlomové okamžiky svého života. Její vzpomínky teď přinášíme i zde na webu.

Začátkem roku 1957 byla dětská baletní škola choreografa Borise Milce přizvána do televizního studia. V pauze před vysíláním měly baletky volnou zábavu, při níž jedna z nich, ani ne patnáctiletá Věra, vyskočila na kladinu, kterou viděla poprvé v životě. Kladinu sem přivezli kvůli gymnastce Evě Bosákové, jež na ní měla v pořadu cvičit. Olympionička stála opodál, bavila se s paní Čáslavskou, maminkou baletky Věry, a řekla: „Vidím, že ta vaše dcera na kladině je pěkný číslo. Přiveďte ji ke mně do tělocvičny v Ymce na Poříčí. Mohlo by z ní něco být.“

Paní Čáslavská, žena v domácnosti, dbala roky o to, aby z dcer něco bylo, proto Hana, Eva a nejmladší Věra, narozená 3. května 1942, chodily odmalička do baletu a na krasobruslení. Primabalerínami chtěly být od chvíle, kdy v Národním divadle viděly Labutí jezero. Krásné holčičí roky prožily v baletních piškotech a v krasobruslařských botách. Rodina žila v pražském Karlíně, kde měl otec Čáslavský obchod s lahůdkami. Děvčata si hrála v parku na Florenci, poblíž dnes už neexistujícího nádraží Těšnov, odkud bylo blízko na štvanický zimní stadión, ale i do divadel, baletního studia a konečně i do budovy YMCA.

Do zdejší tělocvičny přišla Věra Čáslavská krátce po onom televizním natáčení, čímž – aniž to mohla tušit – definitivně rozhodla o svém osudu. Pak šlo vše v její kariéře bleskově. Svým pohybovým talentem působila jako zjevení a po několika měsících tréninku s Evou Bosákovou vyhrála ještě v témže roce 1957 gymnastické mistrovství republiky dorostenek i juniorek. Když zdárně dodělala školu, v níž se naučila psát na stroji, nastoupila do zaměstnání jako písařka a z práce mířila kam jinam než mezi bradla, kladiny a žíněnky.

Nechtěla porážet Bosákovou

V šestnácti odjela na mistrovství světa, a to už žen, ve víceboji byla osmá a gymnastický svět zíral. O rok později se stala mistryní Evropy na kladině, což se téměř čekalo. „Věra byla neuvěřitelný talent, a navíc děvče plné odvahy a odhodlání,“ vzpomínal po letech trenér Vladimír Prorok. Trénoval Evu Bosákovou, posléze i Věru Čáslavskou a zmínil zvláštní, ve sportu ojedinělou okolnost: „Zatímco Eva byla již usazená dáma, mladinká Věra sršela elánem, cvičila bez zábran, ale zároveň ctila Evu jako svou učitelku i kamarádku takovým způsobem, že ji nechtěla porážet. Proto v závodě mnohdy vynechala náročný prvek, jejž v tréninku uměla. To vypovídalo o jejím vzácném charakteru. Eva to samozřejmě poznala a odmítala. Byla s nimi krásná práce.“

Obě gymnastky odjížděly na římské olympijské hry 1960 s medailovými nadějemi, ale ve Věčném městě kralovala na kladině pouze Eva a svým prvenstvím jako jediná narušila zlatou hegemonii sovětských gymnastek. Současně se Eva a Věra zasloužily o naše stříbro v soutěži družstev, což byl skvělý úspěch. Věru však při olympijské premiéře trápily zdravotní problémy, kvůli nimž skončila ve finále na kladině šestá a ve víceboji jednotlivkyň osmá.

Určovala světový vývoj

V následujících letech si však Čáslavská tento nezdar bohatě vynahradila. Pod vedením trenéra Proroka a později trenérky Slávky Matlochové se dostala do životní formy a vymýšlela nové, často riskantní prvky, jimiž určovala vývoj světové gymnastiky. Odměna se dostavila na pražském mistrovství světa 1962: první byla v přeskoku, druhá ve víceboji, třetí v prostných a vydatně přispěla k druhému místu družstva.

Úspěch v Praze předznamenal to, co krásná a usměvavá světlovláska s nádhernou ženskou postavou ukázala na tokijské olympiádě 1964. Tady během čtyř dnů získala tři zlaté medaile: ve víceboji sesadila z trůnu vítězku dvou minulých her Larisu Latyninovou, tutéž sovětskou gymnastku porazila v přeskoku a pak ještě vyhrála kladinu. K dalšímu zlatu byla blízko na bradlech. „V sestavě jsem měla prvek, kdy se po odpoutání od horní žerdi ve vzduchu otáčím kolem osy těla, padám, ale pak se bradel znovu chytám. Bylo to vymyšleno až k úleku, že spadnu. Lekali se diváci, ale lekala jsem se i já. Prvek chtěl maximální soustředěnost, orientaci v prostoru, rozhodnost i klid. Jenomže někde se stala chybka, já spadla a byla až pátá…,“ smála se a nedělala z nezdaru vědu.

Cenné i ceněné bylo stříbro ze soutěže družstev. Nebylo proto divu, že se s takovou medailovou bilancí stala jednou z tváří her. Protože úspěch mívá obvykle svůj rub, mohla do tokijských ulic vyjít pouze v šátku a černých brýlích. Jednou však byla i v tomto „zamaskování“ odhalena, a tudíž se návštěva obchodního domu proměnila v několikahodinovou autogramiádu.

Hrdinka mexické olympiády

Vrchol kariéry zažila na olympijských hrách v Mexiku, jež probíhaly ve druhé polovině října 1968, nedlouho po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Cestě naší výpravy do dějiště her však předcházela řada peripetií. Československý olympijský výbor zvažoval i to, zda je za složité politické situace naše účast na hrách vhodná. Posléze však zvítězil názor, že národ pokořený okupanty by měl právě na olympiádě ukázat světu své schopnosti.

A byla to Věra Čáslavská, jež tento záměr splnila dokonale. Do dějiště her přiletěla v bojovné náladě, kterou v ní Mexičané ještě posilovali. Olympijští diváci věděli, že Československo je okupované, a proto se stal jejich skandovaný pokřik „Vera-Vera-ra-ra-ra!“ neodmyslitelnou zvukovou kulisou gymnastických soutěží. Věra v nich získala šest medailí, čtyři byly zlaté – ve víceboji, prostných, přeskoku, na bradlech. A dvě stříbrné – na kladině, v soutěži družstev. Podle publika a mnohých odborníků měla získat zlato i za cvičení na kladině, kde však rozhodčí přiřkli prvenství Nataliji Kučinské ze Sovětského svazu.

„Vnímala jsem, že pro naši okupovanou vlast jsou medaile moc důležité, proto jsem při naší hymně vzhlížela vzhůru, ale při hymně sovětské jsem se od vlajek odvracela. Vyjádřila jsem tím protest proti okupaci Československa, několikrát jej zopakovala a doufala, že si toho lidé doma u televizorů všimnou. Těšilo mě, že tomu tak bylo. Psali totiž o tom i naši novináři,“ prohlásila.

Ještě než se však do Prahy vrátila, provdala se v hlavním mexickém městě za atleta Josefa Odložila (v běhu na 1500 metrů byl při OH 1964 druhý, na OH 1968 osmý). Pár dní po skončení olympiády to byla úžasná událost. Náměstí před metropolitní katedrálou zaplnilo na sto tisíc lidí, přičemž milióny diváků sledovaly sňatek v televizním přenosu. O dva měsíce později byla Věra Čáslavská-Odložilová vyhlášena nejlepší sportovkyní světa roku 1968. Ale nedosti na tom: za Jacqueline Kennedyovou se stala i druhou nejpopulárnější ženou planety.

„Olympijským sňatkem“ ukončila aktivní sportovní kariéru a v následujícím roce 1969 porodila dceru Radku. Řeklo by se happy end, leč brzy bylo všechno jinak.

Kniha cenzorsky „upravená“…

Po návratu z olympiády, kdy ji celý národ nazýval „naší zlatou Věrkou“, byla oslovena nakladatelstvím Mladá fronta, aby o své sportovní kariéře napsala knihu. Nabídku přijala, vedle svých mateřských povinností se do psaní s chutí pustila, rukopis v termínu odevzdala a těšila se, až knížka vyjde. A vyšla na tehdejší dobu v rekordně krátké době, v roce 1972. Její titul zněl slibně – Cesta na Olymp. Jenomže mezi roky 1968 a 1972 se odehrálo příliš zapeklitých věcí. Z těch nejpodstatnějších uveďme dvě. Komunistický režim upevnil svou moc, nastolil „normalizaci“, a tak ještě včera „naši zlatou Věrku“ vyloučil z Československého svazu tělesné výchovy, z řad sportovců… Ve skutečnosti šlo o její potrestání za to, že podepsala výzvu Dva tisíce slov v roce 1968.

Když pak svou knihu s rozechvěním rozevřela, na mnoha místech ji cenzorské zásahy uhodily do očí. „A proto bych tu knížku chtěla napsat po více než čtyřiceti letech znovu,“ říká dnes Věra Čáslavská s pevným odhodláním.

Co například z rukopisu vypadlo?

„Za prvé okolnosti, kvůli nimž jsem se dva týdny po sovětské agresi musela skrývat na Jesenicku. Náčelník zdejší Horské služby získal totiž informaci, že signatářům manifestu Dva tisíce slov hrozí zatčení. Proto jsem závěr olympijské přípravy přerušila a žila v chalupě Vřesová studánka. Mou tělocvičnou byl tehdy pouze les. Kladinu nahradily poražené kmeny, shyby jsem dělala na větvích. A protože bylo důležité udržet v kondici mozoly na dlaních, lopatou jsem přehazovala uhlí. Pro vyladění formy naplánované do posledního detailu to byla katastrofa!

Za druhé se v knize nemohlo objevit ani mé vyloučení z řad sportovců. Jakápak Cesta na Olymp, když jsem byla vyhozena, přesněji potrestána za Dva tisíce slov a svůj podpis nechtěla odvolat. Z pozdějších událostí chci v nové knize, respektive v opraveném původním textu, popsat mimo jiné to, že se našlo pár rozumných lidí, kteří mi navzdory mým ‚hříchům‘ umožnili dálkově vystudovat fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Jenomže na druhou stranu mě pak nikdo s tou nejvyšší trenérskou kvalifikací nechtěl zaměstnat, takže jsem musela pracovat jako uklízečka.“

Potom by jistě bylo zajímavé líčení, jak komunistický režim slavnou sportovkyni „normalizačně“ trestal, ale posléze ji vyslal pracovat do kapitalistické ciziny…

„Tohle napíšu moc ráda. V roce 1979, to již byl na světě i pětiletý syn Martin, jsem byla ‚vyměněna‘ za uhlí. Ano, to není vtip. Jak k tomu došlo? Sovětský svaz se dohodl s Mexikem, které pak tuhle surovinu dodávalo na socialistickou Kubu. Mexičané za to žádali od Sovětů působení zahraničních expertů ve své zemi a mě si přáli jako trenérku. Náš prezident Husák proto příkaz z Moskvy, jak byl zvyklý, poslechl, a tudíž do Mexika odletěla celá naše rodina. Po třech letech v zemi, kde jsem vychovávala mladé gymnastky a vystupovala v osvětovém televizním pořadu pro ženy, následoval návrat domů a s ním vyvstaly trable. Staronové i nové: pro mne nebyla práce a s manželem jsme spěli k rozvodu. Pokud šlo o zaměstnání, opět zbýval úklid, byť občas zazněly sliby. Koncem roku jsem se tradičně ptala na ÚV ČSTV, ale předseda Himl mi tradičně vyhýbavě odpovídal: ‚Věro, vydrž, snad příští rok.‘ Když mě to přestalo bavit, přišla jsem za ním v černé kombinéze pod kabátem a řekla: ‚Jsem tady v pracovním oděvu!‘ Rozesmál se, ale zabralo to a zaměstnal mě jako trenérku ve Středisku vrcholového sportu mládeže.“

Nečekaná rodinná tragédie

Zanedlouho došlo ke změně politického režimu. Sedminásobná olympijská vítězka se v euforii roku 1989 stala nejdříve poradkyní prezidenta republiky Václava Havla, poté předsedkyní Československého a po rozdělení republiky Českého olympijského výboru.

A náhle, uprostřed každodenní práce, došlo nečekaně k rodinné tragédii. Po rozepři otce a syna na diskotéce se Josef Odložil neprobral z kómatu. Soud shledal syna vinným a za ublížení na zdraví s následkem smrti ho poslal na čtyři roky do vězení. Trest však Martin Odložil nenastoupil, neboť mu prezident Havel udělil milost. Smutná událost se soudními i mediálními dozvuky Věru Čáslavskou psychicky ranila: v roce 1996 se vzdala funkce předsedkyně Českého olympijského výboru a stáhla se do ústraní, takže se téměř patnáct let stýkala jen se svými nejbližšími a hrstkou přátel. Avšak náhle – zhruba před pěti lety – život v „ilegalitě“ ukončila a začala se objevovat na veřejnosti. Jako by se tím potvrdila letitá pravda, že čas je osvědčeným lékem největších trablů.

„Můj život nebyl mimořádný, byl pouze těžký a náročný. Do kolen mě dostala rodinná tragédie, z níž si dosud hojím rány. Ohlížím-li se však zpět, cítím se dobře. Mám dvě zdravé a prima děti, velké životní pomocníky, a těším se i z vnoučat,“ říká osudem zkoušená žena, jejíž tvář má opět někdejší jas. A to i navzdory zákeřné nemoci, s níž zápolí. Je zvána na besedy do škol, zúčastňuje se akcí Českého klubu olympioniků a má i pracovní plány. „K nim patří opravit zásahy cenzury v mé autobiografii a dopsat do ní události posledních deseti­letí. Hodně přemýšlím o názvu. Co třeba Cesta na Olymp… a z Olympu? Není to moc dlouhý titul? Hlavně se však už musím do psaní pustit!“ dodává se svým někdejším optimistickým úsměvem.

 

FOTOGALERIE: PŘIPOMEŇTE SI NEJSLAVNĚJŠÍ CHVÍLE VĚRY ČÁSLAVSKÉ >>>

POSLEDNÍ ROZHOVOR VĚRY ČÁSLAVSKÉ PŘED SMRTÍ >>>




Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější