Transsexuální děti nejsou v pohodě o nic méně než ty ostatní; deprese u dětí jsou ale na vzestupu | Reflex.cz
nahoru

Transsexuální děti nejsou v pohodě o nic méně než ty ostatní; deprese u dětí jsou ale na vzestupu

Darek Šmíd22. března 2016 • 19:14
Transsexuální děti nejsou v pohodě o nic méně než ty ostatní; deprese u dětí jsou ale na vzestupu
Ilustrační foto depresivního gauče.
• foto: 
Profimedia.cz

Děti s tím, čemu se říká porucha pohlavní identity, netrpí depresemi a úzkostmi o nic více než děti, které jsou se svým pohlavím smířené. Netrpí jimi ale ani o nic méně – děti jsou prokazatelně čím dál tím depresivnější a na vině by tomu mohlo být například to, že už si dnes neumějí hrát.

Na světě je první studie o duševním stavu transsexuálních dětí, které svou prohozenou pohlavní identitu neskrývají, ale naopak s ní jdou – se školní aktovkou na zádech – hrdě do ulic. (Svět se mění a pohlavní identita s ním; už před rokem psal magazín Lui o tom, že „receptem na psychickou pohodu jsou hormony, které potlačí nástup puberty až do období, kdy je jedinec z hlediska zákona i lékařů způsobilý podstoupit operaci“.) Fígl na pohodu transsexuálních dětí se skrývá už v názvu studie: „Psychické zdraví transsexuálních dětí, které jsou ve svých identitách podporovány“: zatímco ještě před pár lety chlapečkovi v sukýnce táta jednu lísknul a chlapeček z toho pak byl v depresi, vyplývá ze studie, že pokud je dnes chlapcova inklinace k sukýnkám podporována, nerozvinou se u něj depresivní a úzkostné příznaky o nic více než u chlapečků, co jako „správní“ chlapečkové trhají mouchám nohy od těla, kouří na záchodcích a prokopávají kopačákem vitríny.

A ti tedy depresivní jsou, jen co je pravda: a to ještě není řeč o holčičkách (netranssexuálních), které jsou dnes depresivní více než ti chlapečkové. Magazín Quartz zmiňuje nedávnou studii, která porovnala čtyři předcházející studie o duševním zdraví ve Spojených státech (s celkovým vzorkem sedmi milionů respondentů). Výsledky jsou jednoznačné: moderní středoškoláci inklinují k návštěvě psychologa dvakrát tolik co středoškoláci v osmdesátých letech, dnešní teenageři si věci pamatují hůř než jejich předchůdci a tři čtvrtiny jich mají větší problémy se spánkem než děcka před třiceti lety, což jsou, jak píše magazín, symptomy poukazující na depresi (nehledě na vzestup poruchy pozornosti s hyperaktivitou a spotřeby všemožných prášků na hlavu).

Počet teenagerů s depresí šel ve stejném období nahoru i v jiných zemích: například v Anglii se výskyt deprese u mladistvých zdvojnásobil, a když se podíváte na položku „spokojenosti se životem“ ve zprávě WHO o pohlavních a socioekonomických rozdílech u zdraví a prospívání mladých lidí (na straně 92), shledáte, že český dorost se v žebříčku zdaleka neumisťuje zrovna na nejvyšších příčkách. Umisťuje se spíš na těch nejspodnějších (a děvčata jsou tu se životem spokojena ještě méně než chlapci).

Ironií osudu je, že s depresemi u dětí postižených něčím tak podivuhodným, jako je porucha pohlavní identity, je to vlastně mnohem jednodušší než s depresemi u těch ostatních. U mladistvých transsexuálů vede (podle závěrů zmíněné studie publikované tento měsíc v síti AAP Gateway) k duševní pohodě jednoznačně akceptování a podpora od jejich okolí (porovnání psychopatologie „přiznaných“ a „nepřiznaných“ transsexuálních dětí hovoří očividně proti potlačování prožívané pohlavní identity). Co ale způsobuje nárůst deprese u netranssexuální mládeže?

Podle výše zmíněné megastudie o nárůstu psychické nepohody u mladé depresivní generace za tím může stát posun od vnitřních cílů, které záleží čistě na jednotlivci, k cílům vnějším, které se odvíjejí od toho, jak si toho nebožáka přechroustá svět (a lidé na LinkedInu).

Magazín Quartz na to téma hovoří s psychologem, který navrhuje ještě jednu možnost: děti už se neumějí srovnat se životem proto, že už si neumějí hrát. Klasická dětská hra je právě o tom osahat si, jak to na světě funguje. Na hraní teď ale nikdo nemá čas: buďto civí do obrazovky mobilního telefonu, nebo je na něj – opět podle závěrů studie – vyvíjen stále větší tlak ve školní soutěživosti. Buď nejlepší! Tady máš prášek.

Hrají mimochodem dnešní děti ještě kuličky? Dlouho jsem žádné takové neviděl. Přitom zrovna kuličky jsou ten nejlepší trenažér fyzikálního, sociálního i mentálního mechanismu akce a reakce. Tohle žádná aplikace na mobilu nenahradí. Nicméně bylo by také fajn, kdyby se lidi přestali tolik rozvádět. Když nevydrží rodiče spolu, není divu, že pak jejich děti nevydrží samy se sebou.

Možná mají nakonec ale nejlepší odpověď na záhadu depresí u "normálních" dětí jejich transsexuální kamarádi. Jim totiž k duševní pohodě prokazatelně nejvíce prospívá, když je jejich okolí přijme takové, jaké skutečně jsou, a nesnaží se z nich udělat něco, co nejsou, jak tomu v mnoha případech je. U toho by bylo dobré začít, světe.

Darek Šmíd

Klíčová slova:
dětipsychologiezdraví


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
Nejčtenější
E15