Zprávy

Komunistický pokus před Leninem. Před 145 lety vznikla Pařížská komuna

17. března 201606:43
Komunistický pokus před Leninem. Před 145 lety vznikla Pařížská komuna
foto: Médiathèque de Chaumont

Po katastrofální porážce armády země galského kohouta v prusko- francouzské válce u Sedanu padlo druhé císařství s Napoleonem III. v čele a 4. září 1870 vyhlásil poslanec Léon Gambetta třetí republiku. Vítězní Prusové oblehli Paříž, kde se vzedmula vlna vlastenectví. Jenže další nezdary na bojištích a zprávy o zákulisních jednáních s Pruskem vyvolaly v hladem sužované metropoli na Seině dva pokusy o vzpouru – 31. října 1870 a 22. ledna 1871 –, jež však vláda národní obrany ještě dokázala potlačit.

Po uzavření příměří 28. ledna 1871 Prusové na tři dny Paříž okupovali. Thiersova vláda podepsala 26. února předběžný mír, na což pařížská národní garda reagovala uchvácením moci v hlavním městě. Vláda se sice pokusila náhlým přepadem 17. března získat její dělostřelectvo, avšak nepochodila a utekla do Versailles.

Moc 18. března 1871 převzal Ústřední výbor národních gard, čítajících 300 000 členů. Uznal mírové podmínky a pustil se do nevídaných sociálních experimentů, mezi něž patřilo odsunutí splatnosti směnek a nájemného. Vydal řadu dekretů na ochranu dělnické, ale i úřednické práce, zvýšil platy špatně placeným kategoriím, zakázal noční práci v pekárnách, zřídil veřejné řemeslnické dílny pro nezaměstnané a soukromé zprostředkovatelské kanceláře nahradil městskými burzami práce. V některých velkých podnicích zavedl státní a dělnickou kontrolu výroby a podle přijatého usnesení podniky opuštěné majiteli přecházely do rukou dělníků. Obnovil rovněž platnost revolučního kalendáře.

Před 185 lety vznikla francouzská cizinecká legie

Kromě toho ovšem Ústřední výbor národních gard připravil také volby, jež se konaly 26. března a na jejich základě byla 28. března před pařížskou radnicí vyhlášena pod heslem „Práce a mír“ Komuna, která existovala již za Velké francouzské revoluce. Mezi zvolenými zástupci se ocitlo 25 dělníků, osm úředníků a přes 30 umělců a intelektuálů. Komunardi se hlásili k myšlenkám Velké francouzské revoluce. V čele ozbrojených sil Pařížské komuny stáli polští revolucionáři Jarosław Dąbrowski a Walery Wróblewski. Mezi komunardy nechyběli rovněž Maďaři a na jejich stranu se postavili mnozí další demokraté a socialisté ze zahraničí, mezi nimi ruští revolucionáři Pjotr Lavrov, Jelizaveta Dmitrijevová (Tumanovská) a Anna Vasiljevna Korvin-Krukovská (Jaclard).

Komuna odloučila církev od státu, bojovala proti vlivu katolického duchovenstva (v tradičně silně katolické Francii!) na lidové vzdělání, vyzdvihovala zásadu povinného a bezplatného základního školního vzdělání, otevřela první odbornou školu v zemi galského kohouta a reorganizovala systém knihoven, divadel a muzeí. Rozhodla, že obrovské reparace, jež sjednocené Německo uvalilo na poraženou Francii, zaplatí původci války, a ne pracující. Všechny národy byly prohlášeny za bratrské. Zato však neuspěl pokus o zavedení osmihodinové pracovní doby. Vrcholný orgán Komuny ztělesňoval Výbor společenské spásy. Pařížská komuna vládla dekrety vydávanými devíti komisemi a na plnění nařízení dohlížely národní gardy.

Před 100 lety začala obrovská bitva u Verdunu

Členové Komuny se dělili na dvě politické skupiny: „většinu“, tvořenou blanquisty (stoupenci utopického komunisty Louise Augusta Blanquiho) a „noví jakobíni“ (maloburžoazní demokraté, pokládající se za pokračovatele jakobínů z let 1793 až 1794), „menšinu“ pak praví a leví proudhonisté (přívrženci socialisty, teoretika anarchismu, filozofa, sociologa a ekonoma Pierra Josepha Proudhona). V Komuně působili význační činitelé dělnického hnutí, vůdcové odborových organizací a sekcí Mezinárodního dělnického sdružení (I. internacionály) – průkopník francouzského syndikalismu Eugène Varlin, , Vaillant, Léo Frankel, Raoul Rigault… Mnozí komunardi byli účastníky revoluce roku 1848. Členů Internacionály v ní působilo zhruba třicet.

Jenže klíčový problém Paříže představovalo zásobování a obrana. Prusové sice na vyhlášení Komuny reagovali neutrálně, na Thiersovu žádost však Bismarck postupně propustil 40 000 francouzských válečných zajatců, kteří posílili vládní vojsko, jež vzrostlo na 120 000 mužů, majících mnohem větší bojové zkušenosti a kvalitnější velitelský sbor než idealističtí revolucionářii. Versailleští, jak se vládním silám říkalo, se rozhodli s prvním pokusem o nastolení diktatury proletariátu nemilosrdně zúčtovat. Ze 72 dní trvání Pařížské komuny připadlo plných 57 na boje s versailleskými. Ozbrojené síly Komuny čítaly 6507 důstojníků a 162 000 vojínů, nepočítáme-li nemocné a dovolence.

Čtyřiadvacátého května 1871 večer zůstal komunardům jenom nevelký úsek městského území a jejich poslední baštou se staly dělnické čtvrti. Téhož dne popravili 64 významných osobností, včetně arcibiskupa Georgese Darboya. Na 600 narychlo postavených barikádách přišli o své nejlepší bojovníky. Během „krvavého týdne“ (21.–28. května; masakr u Père-Lachaise) versailleští osud Pařížské komuny zpečetili. Po jejím potlačení následoval bezuzdný teror, který mnohonásobně překonal teror komunardů z 24. května. Pařížské ulice zaplňovaly mrtvoly komunardů. Z kasáren Lobeau, kde je vraždili, tekl do Seiny potok krve a po řadu dní „bylo vidět několik set metrů po proudu úzký pruh krve“. Osmadvacátého května po mučení versailleští zastřelili i Eugèna Varlina.

Vzácné barevné fotografie ukazují, jak vypadala Paříž před 100 lety

Je téměř nemožné oddělit ztráty komunardů během bojů od obětí teroru vládních vojsk. Dějiny XIX. století, redigované Lavissem a Rambaudem, uvádějí, že bylo posbíráno 17 000 mrtvol, avšak historik Pelletan vypočetl, že bylo postříleno 30 000 komunardů. Du Campův údaj o 6667 padlých komunardech je pokládán za příliš nízký. Vynikající vojenský statistik Gaston Bodart psal ve svém díle Ztráty na životech v moderních válkách, že komunardi ztratili 15 000 padlých a raněných mimo opevnění a 25 000 v pouličních bojích a na barikádách. V zajetí se ocitlo 41 000 osob, z nichž 3000 vězení nepřežily, 270 bylo popraveno a 7500 deportováno. To představovalo nejkrvavější lázeň, jakou kdy Paříž zažila. Počet obětí Pařížanů značně převyšoval ztráty při povstáních a revolucích let 1830, 1848 a 1851, a dokonce i při srpnovém protiněmeckém povstání roku 1944.

Leninova angažovaná milenka: Pro manželku byla nakonec spíš kolegyní než konkurentkou

Porážka Pařížské komuny však nepřišla lacino ani vládní vojska maršála Mac-Mahona. Podle výše citovaného Bodarta ztratila 15 000 padlých a raněných, z nichž téměř třetinu tvořili padlí a zemřelí na zranění, mezi nimiž se nalézalo pět generálů, 14 vysokých důstojníků a 159 ostatních. Zranění utrpělo šest generálů, 48 vysokých a 554 ostatních důstojníků. Ke 138 871 zahynulým francouzským vojákům v prusko-francouzské válce tak přibyly mnohatisícové oběti bratrovražedného střetnutí, jež neslo všechny rysy regulérní občanské války…

Klíčová slova:

Diskuse ke článku


 
reklama
Nejčtenější články
DesktopMobile