Belgický senátor a bývalý generální tajemník organizace Lékaři bez hranic Alain Destexhe pro francouzský list Le Figaro okomentoval kategorická slova politiků, že „jsme ve válce s terorismem“. Islámský stát a všichni, kteří chtějí zničit naši civilizaci ve jménu islámské ideologii, vyhráli bitvu, píše autor ve svém komentáři.
Bitvu proti lidem, kteří se šli pobavit, proti kolemjdoucím, proti nevinným, neozbrojeným civilistům. Bitvu proti "štěstí a spokojenosti", jak jsem si včera mohl přečíst na twitteru. Z jejich pohledu se jim podařilo zabít, zranit, terorizovat celý národ, zasáhnout celý svět. To je pěkné vítězství, odpovídá jejich politicko-náboženskému pojetí namířenému proti Francii, Evropě, Západu a demokracii.
Jak Francois Hollande i ostatní mimo Evropu - protože cílem jsme všichni - zareaguje nyní, po nejkrvavějších útocích od atentátů v Londýně (56 mrtvých v roce 2005) a Madridu (191 mrtvých v roce 2004)?
Zdá se, že od útoků proti Charlie Hebdo jsme „ve válce“. Přesto osmnáct měsíců po zavedení chalífátu zatím neexistuje vojenská a politická shoda jak porazit islámský stát. Islámský stát je rakovina s metastázami, přitahuje džihádisty z celého světa a získává sympatie u nikoliv nepodstatných vrstev naší populace. Teoreticky silnou koalici šedesáti zemí limitují rozdílné zájmy. Ví, že by měla bojovat, pro svůj boj však nemá věrohodnou strategii. Je tato válka opravdu prioritou? Vždyť dosud neproběhlo ani jedno zasedání na úrovni hlav států a dokonce se nesešli ani ministři obrany zemí této koalice. Roosevelt, Churchill a Stalin se dokázali setkat i přes značné logistické potíže a společně potvrdili svou vůli zničit nacismus. Není na čase přímo zaangažovat naše arabské spojence?
Vojenští experti jsou zajedno v tom, že pouze pozemní operace vedené z Bagdádu, Damašku a Erbílu, hlavního města iráckých Kurdů, mohou přinést porážku Islámského státu. Může tedy Francie a Evropa nadále stavět naroveň Islámský stát a Assadův režim? Laurent Fabius nepřestával sabotovat stále četnější úsilí těch, kteří tvrdí, že je třeba pokračovat v dialogu s Assadem. Je na čase vzít v úvahu, že jeho režim je zločinný, ale poskytoval ochranu menšinám a tvoří obranný val proti Islámskému státu. Je na čase považovat Assada za spojence (jako byl Stalin - jeden ze tří největších zločinců v historii s Mao Ce-tungem a Hitlerem), odložit otázku jeho nástupce na později, a jednoho dne ho postavit před Mezinárodní trestní soud. Je čas přestat otálet s vyzbrojením kurdských Pešmergů, kteří úspěšně bojují s Islámským státem, přestože nemají takovou výzbroj jako jejich protivník. Bezpochyby je také na čase opustit představu o jednotném Iráku, - od pádu Saddáma Husajna už neexistuje.
Jestliže jsme ve válce proti terorismu, můžeme být současně v konfliktu s Ruskem, které nás neohrožuje a které by mělo být naším hlavním spojencem v boji proti radikálnímu islamismu, jemuž rovněž čelí? Jsme ve válce, - můžeme tedy nadále snižovat rozpočtové výdaje na armádu a kvůli voličským hlasům zachovávat sociální výdaje?
Pokud jsme ve válce, lze tedy přestat s idealistickým přístupem k některým našim francouzským a evropským občanům, kteří žijí mezi námi a chtějí nás zničit? Měli bychom internovat čtyři tisíce islamistů ve Francii, protože není možné všechny sledovat? Tato otázka by měla být položena, přestože na ni není jasná odpověď. V Belgii, kde je v poměru k počtu obyvatel nejvíc mladých lidí, kteří odešli do Sýrie, někteří jedinci - nikoliv federální vláda -, stále považují mladé džihádisty za oběti, jež si zaslouží empatii, pomoc a podporu psychologů ! Jeden z navrátilců dokonce podal žalobu belgický stát, uplatňoval nárok na dávky. Je krásné mít právní stát během "války"! Belgická střediska sociální pomoci stále odmítají úřadům předávat příslušné informace, díky nimž by belgičtí džihádisté přišli o sociální výhody. Tohle je válka? Mnozí z těch, kteří se vracejí ze Sýrie, nejsou ani systematicky zadržováni.
Můžeme „ve válce“ neustále poskytovat fóra pro vyjádření našim ideologickým nepřátelům, osobám, které otevřeně zpochybňují naše hodnoty a náš způsob života? Minulý týden se v Bruselu konalo setkání, které pořádalo Muslimské bratrstvo (ano, je to tak). Opět tu přivítali radikální řečníky a doporučovaly se zde antisemitské, homofobní a vůči ženám nepřátelské knihy, ale belgický tisk převzal smířlivý projev organizátorů a všímal si "výzvy k dialogu"! Když francouzsko-alžírský novinář, Mohamed Sifaoui navrhuje salafismus kriminalizovat a zakázat organizace spojené s Muslimským bratrstvem, měli bychom se odvážit o tom aspoň diskutovat.
Jak Francie a její spojenci budou nyní reagovat? Na začátku ledna bylo zřejmé, že všichni opravdu nejsou Charlie, duch Charlie se také brzy roztříštil a Francie se vrátila do vyjetých kolejí. Je nutné zabránit pravicovému radikalismu, hrozí přílišné semknutí, soudí seriózní média. Eric Zemmour (autor knihy Francouzská sebevražda) je stíhaný kvůli názorům, jež nezastává. Olivier Todd a Edwy Plenel (francouzští literáti) kriminalizují francouzskou společnost.
V mnoha příspěvcích na twitteru se beze slova lítosti pro skutečné oběti z páteční noci vyjadřuje soucit s muslimy – možnými oběťmi semknutí. Novinář na France 2 ráno (tj.druhý den po atentátech v Paříži) tvrdil, že "naši" mladí džihádisté jsou nemocní. (Takže by se měli léčit, ne trestat, že ...)
Je čas plný emocí a možná krátké národní jednoty - Nicolas Sarkozy položil několik otázek souvisejících s politikou v posledních měsících. Vyhraje pevný postoj nad relativismem a idealismem? Problémy se nevyřeší samy. Připomeňme si Camusův slavný výrok: "pojmenovávat věci špatně přispívá k neštěstí světa“ Pokud "jsme ve válce", pak Hollande, Obama a někteří další by měli označit nepřítele a vyvodit z toho veškeré závěry, nebo ať mlčí.
