Německo se mění, i když ty změny je možné cítit jen hluboko pod povrchem oficiálních debat. Jedno je jisté: většina Evropy opět po letech Německu nerozumí a klade si otázky, co vlastně Němci chtějí, kam směřují a jestli hospodářsky silné Německo je donutí k následování.
Téměř sprostými se stala slova jako „národní zájem“, nebo dokonce „pravice“. Dobře to je vidět na tom, jak se dnešní největší německá politická strana – Křesťanskodemokratická unie (CDU) – sama označuje za stranu středu, přestože pokrývá v politickém spektru drtivou většinu jeho pravicové části.
Jenže termín pravice byl v rámci poválečné očisty od totalitního myšlení trochu nepřesně přisouzen nacistům – rozepsáno hitlerovským národním socialistům, a tak, kdo se chtěl vyvarovat onálepkování za málo demokratického, musel se v pravé části demokratického politického spektra skrýt za vývěsní štít s nápisem „Politický střed“.
Naopak slovo pravice se v Německu běžně používá pouze pro populisty a radikály, s nimiž nikdonechce mít nic společného.
Jsou věci, o nichž se v Německu nemluví, a příliš se to nemění ani desítky let od konce války. Němci si po ní logicky zmrazili debatu o některých věcech a politická korektnost se u nich díky tomu vlastně zrodila samostatně od amerických vzorů.
Socdemácko
Už před několika lety jeden z nejznámějších německých filozofů Peter Sloterdijk kritizoval stav, kdy německá politická korektnost fakticky nedovolí kritiku některých politických jevů.
Sloterdijk našel minimálně čtyři velká tabu, o nichž se v soudobém Německu vlastně ani nemůže diskutovat. Podle Sloterdijka je každý, kdo kritizuje euro, hned označen za nepřítele Evropy a revanšistu. Stejně tak nelze zpochybňovat názor, že klimatické oteplování způsobují lidé.
Zvláštní podobu má „náboženské“ tabu. Kritizovat křesťanství je naprosto v pořádku, vždyť přece papež vystupuje třeba proti antikoncepčním pilulkám a kněží žijí v celibátu. Naproti tomu, kdo by chtěl kriticky mluvit o islámu, musí počítat s tím, že ho hlavní názorový proud označí za xenofoba, což je vstupenka na okraj.
Do světa německé politické korektnosti patří také čtvrté Sloterdijkovo tabu. V Německu se podle něj jednoduše nesluší říkat, že ti, jež postihla chudoba, nezaměstnanost nebo sociální problémy, mají na vlastní situaci také podíl. Ostatně, když se odpovědnost postižených do sociálního systému formou reforem zvaných Agenda 2010 pokusil zapracovat levicový kancléř Schröder, jeho vláda rychle skončila, přestože se jeho opatření téměř okamžitě osvědčila a například klesla nezaměstnanost. Prolamovat tabu se přece nesluší.
Podle Sloterdijka se země úplně „sociáldemokratizovala“ a je vlastně jedno, zda jste členem sociální demokracie, nebo ne, protože kdo není sociální demokrat názorově, „je buď v blázinci, nebo v cizině“.
Aber-Nazi
Vítání uprchlíků se stalo správným a většinovým názorem, k jehož podpoře se začal využívat i odkaz na uprchlíky, kteří přišli do Německa na konci druhé světové války nebo z NDR. Komu připadalo, že integrace Němce z Liberce či východního Němce z Lipska je výrazně něco jiného než pokus začlenit do německé společnosti početné skupiny imigrantů například ze Sýrie, musel riskovat, že se mu od hlasatelů politické korektnosti z řad německé levice může dostat nově vytvořené nálepky „Aber-Nazi“ (tzv. alenacista – pozn. red.).
To je například ten, jenž sice neodmítá pomoc uprchlíkům, ale zároveň se ptá, zda Německo opravdu zvládne integrovat neomezený počet imigrantů, a má ve svém názoru i jen třeba malé „ale“.
